Obsah

Pod radarem: Překvapivě nová, účelová spojenectví na Blízkém východě

Úsilí Íránu o nadvládu a následky Arabského jara na Blízkém východě fakticky vyvolaly poslední dobou spolupráci tam, kde by byla ještě před pár lety nemyslitelná. „Rádi – to vás nebudeme mít nikdy,“ řekl před časem jeden vysoko postavený arabský vojenský činitel izraelskému kolegovi, s nímž by oficiálně nikdy nesměl promluvit, „ale obdivujeme vás. A chceme se od vás učit.“

Pro pochopení určitých základních parametrů na politické a sociální mapě Orientu, o nichž se západní pozorovatelé nezmiňují buď vůbec, nebo jen okrajově, je pouze třeba vžít se do podobných – a nikterak ojedinělých – výroků.

Sunnité proti ší'itům

Převážnou většinu muslimů v celosvětovém měřítku – osmdesát až devadesát procent – tvoří „sunnité“, pro něž je směrodatnou písemná islámská tradice („sunna“); něco přes deset procent následovníků proroka Mohameda tvoří „ší'ité“, pro něž je směrodatným následování předních imámů („ší'a“), Prorokových pokračovatelů. Nejmocnějším představitelem ší'itského islámu je Írán.

Na dotaz po původu tohoto rozštěpení je možno od muslimů slyšet velice rozmanité odpovědi. V Libanonu se někteří moji partneři v rozhovoru s velkou hrdostí odvolávali na „su-ší“ manželství – rodiny v jejich společnosti, v nichž mezi sunnity a ší'ity dochází k vzájemnému míšení.

Dostaneme-li se ovšem k tomu, co se říká naprosto otevřeně, s hrůzou zjistíme, že tu panuje přímo propastná nenávist. Jeden sotva dvacetiletý Palestinec mi například vykládal: „Nikdy bych se nemohl vydat do nějaké oblasti ovládané ší'ity – do Libanonu ani do Iráku, a vůbec už ne do Íránu. Jmenuji se Omar – to by hned věděli, že jsem sunnita, a zabili by mě.“

Jeden stoupenec radikálního palestinského Hamásu vyprávěl, že se sunnité a ší'ité při svých pátečních modlitbách zpravidla navzájem proklínají. „S vámi křesťany je to naprosto v pořádku,“ tvrdil, „s Židy taky. No ale ti ší'ité…“ Načež následovala tiráda, jež vyvrcholila návrhem, aby Američané ten Írán konečně zlikvidovali. Takhle mluví příslušník národní skupiny a organizace, které se jinak hodí všechno, co může nějak zdůvodnit jejich nenávist vůči Izraeli a židovskému národu! A přitom není žádným tajemstvím, že hlavním sponzorem Hamásu je momnetálně právě Írán.

Íránci proti Arabům

Když jsem se před lety v Istanbulu jednomu muži tmavé pleti představil jako „Němec“ (svůj protějšek jsem zpočátku považoval za Inda) – rozepjal náruč a nadšeně zvolal: „To je skvělé – já jsem z Íránu. Tak to jsme oba Árijci!“ Mnoho Íránců – podobně jako indičtí bráhmani – si o sobě totiž opravdu myslí, že jsou jakožto „Árijci“ rasově nadřazeni jiným národům. Což platí především pro Araby. Například mi dal jednou jeden íránský muslim na srozuměnou, že si v jeho společnosti nikdo neumí vysvětlit, jak je možné, že se Alláh nezjevil „pořádným lidem“, nýbrž „těmhle necivilizovaným pouštním pijákům velbloudího mléka a požíračům ještěrek”.

Nu, do myšlenkového obzoru západního analytika politického dění se podobné historky a anekdoty těžko dostanou, natož aby je šířil a rozvažoval o nich. Zato v Orientu splývají legendy a náboženské představy v jedno a rozhodující pro realitu jsou právě ony. Do krvavě chaotické situace na Blízkém východě se v leckterém ohledu můžeme vžít jedině tehdy, když do analýz začleníme i taková klišé a předsudky.

O čem se kdysi s jásotem mluvilo jako o „Arabském jaru“

Rok 2011 znamenal díky „Arabskému jaru“ pro mnoho blízkovýchodních a severoafrických zemí počátek obrovského rozkolísání vojenského i politického, ale i společenského pořádku. Co lze v tomto zmateném dění rozpoznat, jsou stále se měnící koalice – nejen mezi místními činiteli, kmenovými svazy, etnickými skupinami, ekonomickými zájmovými skupinami, politickými či náboženskými svazy, nýbrž i mezi státy. Takto se mohlo například Turecko z regionální mocnosti s dobrými vztahy se všemi aktéry změnit během pár měsíců v outsidera, s nímž nemůže za jeden provaz táhnout nikdo. Podobně závratný příliv i odliv bylo možno v uplynulé půl dekádě zaznamenat ve vztazích mezi Saúdskou Arábií a Egyptem.

Stálé prvky v chaosu

Hledáme-li v chaosu „Arabského jara“ a následných jevů něco stálého, pak platí jedno: v Orientu nesmíme nic vidět černobíle. Jakýkoliv pokus nějak se v Orientu roku 2017 vyznat ztroskotá na skutečnosti, že proti každé hypotéze lze uvést bezpočet příkladů, které ji vyvracejí.

Jasně lze rozpoznat, že Írán s velkou trpělivostí, dlouhodobou koncepcí a jednoznačnými úspěchy buduje svou sféru vlivu. Od íránsko-irácké války v Zálivu v osmdesátých letech, která byla stejně bezvýsledná jako krvavá, je teheránským mullům jasné, že konvenčním válčením se nějaká země dobýt nedá. Osvědčily se války alternativní: dnes se íránští vůdcové veřejně naparují, že ovládají čtyři arabská hlavní města – Bejrút, Damašek, Bagdád a San'á. Takzvaný „ší'itský půlměsíc“ se v současné době táhne od Teheránu přes Irák a Sýrii až do Libanonu. Írán jej cílevědomě rozšiřuje a alternativní válkou na jihu Arabského poloostrova z něj dokonce vytváří „ší'itské kleště“.

Na tomto pozadí má Izrael se sunnitsko-arabskými aktéry na blízkovýchodní scéně celou řadu společných zájmů. Vládychtivé snahy Íránu jsou nepřijatelné nejen pro Saúdskou Arábii, Emiráty, Katar, Maroko a Turecko, nýbrž i pro USA. Dokonce i pro Rusko, které v Sýrii s Íránem úzce spolupracuje na podpoře Asadovy rodiny, jsou zřejmě snahy jeho spojence děsivé.

Tradiční arabské režimy jako Sýrie, Egypt, Emiráty a Jordánsko se ovšem cítí ohroženy snahami takzvaného Islámského státu. V této souvislosti nejsou bez významu společné ideologické kořeny IS a al-Káidy s Muslimským bratrstvem, jehož palestinskou větví je Hamás; z izraelského hlediska je třeba připomenout, že Hamás na základě své ideologie aktivně usiluje nejen o skoncování s okupací a se židovským státem, nýbrž jeho konečným cílem je vyhlazení židovského národa v celosvětovém měřítku. Poté, co Obama sníval o demokratickém Egyptě a po letech těsné spolupráce nechal ve prospěch Muslimského bratrstva padnout spojence USA Husního Mubáraka, se vztah Spojených států k Muslimskému bratrstvu opět ochlazuje. Zároveň se však Saúdská Arábie zřejmě rozpomíná na společné wahhábistické kořeny a nedá se vyloučit, že se opět k Muslimskému bratrstvu přibližuje.

Chování Západu, především USA, přineslo mnohým na Blízkém východě zklamání. Západ je vnímán jako nespolehlivý, a na tom se od Trumpova nastoupení vlády nic zásadně nezměnilo – i nejnovější mlčení Spojených států, pokud jde o Kurdistán, tento základní pocit spíše podtrhuje. Anshel Pfeffer z listu Haarec ohledně chování Trumpa ve věci Kurdistánu nedávno napsal: „Zas jednou se prozápadní spojenec Ameriky v této oblasti dočkal zrady a Íránu se dostalo svolení k získání převahy.“

Co Arabové na Izraeli obdivují a čemu se chtějí od židovského státu naučit? Arabský důstojník, o němž jsme se zmínili na počátku, svému izraelskému partnerovi v rozhovoru důvěrně sdělil: „Jste jediným stabilním sociálním a politickým systémem na Blízkém východě. A bez jakýchkoli přírodních zdrojů, především bez ropy, jste vytvořili jednu z nejvíce rozkvétajících ekonomik na světě. To potřebujeme i my!”

Překlad Ivana Kultová.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.