Obsah

Od právního státu ke státnímu právu?

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček prohlásil v souvislosti s hlasováním o zbavení poslanecké imunity Andreje Babiše a spol., že „budeme rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a pro tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu“. V podtextu je tedy řečeno, že vydání poslance k trestnímu stíhání v režii Hnutí se neřídí článkem 27 Ústavy České republiky, ale politickými ohledy!

Přitom původním posláním poslanecké imunity byla ochrana autonomie zákonodárců ve vztahu k exekutivě, avšak příliš široká imunita je spíše nástrojem ochrany soukromých iniciativ poslance, jež mohou mít a také často mají kriminální charakter. Rozpětí české poslanecké imunity, které je ve srovnání s evropskými zeměmi příliš široké, napomáhá spíše korupčnímu jednání zákonodárců a má tedy nepříznivý vliv na zákonodárná rozhodování. O čem však vypovídá skandální prohlášení nového předsedy Poslanecké sněmovny? Výrok pana Vondráčka svědčí o možnosti hluboké a nebezpečné proměny právního státu ve stát bez tohoto důležitého a pro demokracii nutného adjektiva, neboť demokracie bez právního státu není demokracií. Toto skandalon zaznělo z úst člověka, který zaujímá v ústavním systému jedno z nejvyšších míst. Notabene osoby, která stojí v čele zákonodárného orgánu a navíc ještě profesí právníka!

To je, zatím jen slovní, suspenze práva jako takového na služku politiky, na ancilla politicae. Tím je rovněž podvrácena i distribuce moci mezi zákonodárnou, exekutivní a soudní sféru. Je to časově krok zpět před Montesquieuovo schéma dělby moci, které se stalo v průběhu euroatlantických dějin nutnou součástí demokracie. Propojení zákonodárné a exekutivní moci představuje ohrožení parlamentního systému. Zatím se vše ve fázi příprav děje na verbální rovině, může to však být jen slovní předehra masivní dekonstrukce či spíše destrukce právního státu.

Ale všimněme si mimochodem, že Vondráček tímto argumentem nepřímo a jistě nechtěně potvrzuje vinu pana Babiše. Kdyby byl přesvědčen o jeho nevině, neměl by vůbec potřebu argumentovat právě politickými ohledy. V tomto demaskování či nešikovné trefě do vlastních řad by bylo možné spatřovat naději, že toto nechtěné doznání prohlédne i ten nejméně duševně disponovaný volič, kdyby nebylo do blízké budoucnosti pravděpodobné, že bude až příliš těch, kteří ochotně vhodí volební lístek pro dosavadního obyvatele Hradu. Nicméně na Vondráčkově lapsu je patrné, že Hnutí je zatím vlastní hlavně protřelost, která lahodí sluchu lidu, ale nikoli chytrost či taktika opatrnosti.

Nastiňme si další průběh politických dějů, který vyhlíží nepříznivě pro svobodu, ale který nemůžeme nebrat jako možný, ba dokonce jako pravděpodobný. Tak tedy patrně projdeme transformací, jež nás povede od pracně budovaného právního státu ke státu, který se pomocí nových zákonů či novel zákonů stávajících dopracuje stavu, v němž vláda bude mít možnost prolamovat autonomii soudů. Jinými slovy dojde nejprve k vytvoření takového legislativního prostředí, jež umožní srůst exekutivní, soudní i zákonodárné moci v jedno nerozborné těleso.

Tempo, jímž by se tato transformace mohla ubírat, může být nečekaně, pro některé očekávaně, rychlé. Vítězné Hnutí, ať už v podobě koalice či menšinové vlády s podporou, se to pochopitelně bude snažit učinit tak, aby to nebylo patrné občanům, degradovaným mezitím na pouhé příslušníky jedné „velké rodiny“ řízené klanovým způsobem. Stát a Hnutí splynou vjedno a právo bude podřízeno direktivám státu. Bude tak dovršen přerod právního státu ve státní právo, tedy právo podřízené požadavkům efektivní exekutivy. Bude trvat další generace, pokud k tomu vůbec dojde, než se opět dopracujeme k právnímu státu. Po desetiletích třídního práva jsme se obtížně transformovali v právní stát a stačilo o něco víc než dvě desetiletí a zase se už prostřednictvím voličské oligofrenie propadneme do právního vakua, aniž by to bylo nutné, kdyby voliči nepodléhali Sirénám marketingově budované kampaně.

Voliči, kteří plédovali pro extremistická hnutí, neselhali morálně, ale politicky. Mezi těmito osobami může být poměrně dost lidí, kteří v jiných oblastech svého života vykazují morální skrupule. Voliči extremistických hnutí (dále jen VEH) jsou spíše politicky negramotní a to v takové míře, že by jim mělo být v zájmu demokracie – velmi paradoxně – suspendováno volební právo. Samozřejmě to nelze, neboť by demokracie byla narušena z jiného konce, tedy selektivitou volebního práva. Bohužel voličská nekompetence VEH není ani otázkou měřitelného IQ, neboť mezi touto skupinu jsou i lidé poměrně inteligentní, často s vysokoškolským diplomem.

Ten problém tedy netkví ani v morální, ani v kognitivní oblasti, tento dějinný zádrhel tkví ve fachidiocii, této pandemii dneška. Důsledkem masově rozšířené profesní zabedněnosti či spíše zabetonovanosti, která je neštěstím mnoha profesí a osob, je, že příliš mnoho lidí nevidí za humna svého oboru a vykazují, mají-li se orientovat v jiné oblasti, než je ta jejich, pozoruhodnou míru negramotnosti. Voličské nesvéprávnosti napomáhá rozšířené mínění, že rozumět politice je něco snadného, k čemu není třeba dlouhodobé, systematické vzdělání či spíše vzdělávání in politicis.

Je jen zdánlivým paradoxem, že právě demokracie, která stojí a padá s existencí odpovědných voličů, plodí masově osoby, které jsou – jako VEH – hazardně nezodpovědní. Oni volí, jako by volby byla téměř nezávazná hra, zacházejí s volebními lístky, jako by to byla loterie k vyplnění čísel, a přitom jde o výběr osob pro zákonodárný orgán a ústavní funkce! A ostatně stát tuto situaci usnadňuje, když podporuje finanční či počítačovou gramotnost a politickou gramotnost zcela opomíjí. Jestliže k absolvování autoškoly je nutné znát dopravní předpisy a pravidla, tak o to víc by se mělo podporovat politické vzdělávání voličů. To nemá nic společného s komunistickou indoktrinací.

V této souvislosti se klade otázka, jak se přičinit o to, aby voličův úsudek měl oporu v širším rozhledu po věcech politických. Nelze toho dosáhnout ryze institucionálně, ale změnou celkové strategie. Místo captatio benevolentiae, tedy líbivého nadbíhání široké populaci, vytvářet postupně a nenápadně prostředí náročnosti, v němž se nedaří populismu. Je přece patrné, že dosavadní konsensus mezi politiky, kteří si zvykli na pohodlí politických výsad a ochranného režimu před právním postihem, a populací, které se dostává pár skrovných drobtů z opulentního stolu politiků, skončil. Populace chce změnu, avšak nikoli k lepšímu, ale k daleko horšímu. Bude na příštích garniturách politiků, pokud vůbec budou mít příležitost, aby dokázali hledět za hranice svého časově omezeného mandátu. Právní stát může existovat pouze za podmínky, že je zaručena kontinuita rozhodování ve správních, právních i politických věcech. Tam kde chybí, hledá lid jistotu, avšak nehledá ji u politiků a tradičních politických stran, ale u těch, kteří dovedou rozezvučet vábničky nereálných slibů. Demokratický systém je v krizi, ale tato krize může být i příslibem, pokud ji vezmeme dostatečně vážně.

Autor je historik, na konci listopadu 2017 mu vyšla kniha Paradoxy demokracie.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.