Obsah

V únorovém stínu

70. výročí „Vítězného Února“ nelze obejít. Komunistický puč je událostí, která ovlivnila osudy této země, osudy tohoto národa nebývalým způsobem. Může se zdát, že z pohledu historie, nebo dokonce sub specie aeternitatis, je nějakých 40 let kapkou v moři. Není tomu tak.

Předně proto, že ničit je o tolik snažší, než budovat. V až příliš mnoha případech nebudeme vůbec přehánět, když napíšeme, že se bolševikům a jejich pohunkům povedlo za ty čtyři dekády rozvrátit či zdevastovat to, co postupně kořenilo, kvetlo a zrálo čtyři staletí, mnohdy i déle. To sice stále můžeme přehlížet z posice věčnosti, ale historie už to nepochybně zaznamená. A co je podstatné i pro onu věčnost, jsou zničení lidé, jejich osudy a osudy jejich rodin, jejich znásilněná svědomí, ohrožení (a kdo ví, zda ne dokonce zmaření...) jejich spásy. Bolševický režim chtěl totiž jít až do podstaty člověka, chtěl, stejně jako nacismus, měnit lidskou přirozenost. Nespokojoval se s pouhou demonstrací vnějšího souhlasu (i když i v tom si samozřejmě liboval), ale nárokoval si celého člověka: ponoukal lidi k závisti, k nenávisti a nutil je zrazovat, své bližní i sebe sama. A dařilo se mu. Běda tomu, z koho pohoršení pochází.

Přinášíme několik starších, exilových textů – doporučujeme je skutečně vřele. Obsahují hodnocení a náhledy na únorové události, které běžně nejsou v našem veřejném prostoru přítomny. I na jejich základě lze postřehnout některé paralely mezi děním před sedmdesáti lety v Československu a dnes v ČR. Je tu však naštěstí jeden zásadní rozdíl a tím je mezinárodní kontext. To díky našemu členství v Evropské unii, ale hlavně v Severoatlantické alianci, jsme, zatím, chráněni sami před sebou. Narůstající společenská rozeštvanost i aktuální rozložení politických sil by při troše fantazie a úsilí nějaké to „únorové řešení“ umožňovalo. Ti, kteří by o to stáli, proto hledají cesty, jak Českou republiky z toho strašného jha společenství západních zemí vyvázat. Pohříchu je jim k tomu v případě EU poskytováno značné množství ostré munice. Cestou pak má být referendum. I zmíněným otázkám se tedy v „únorovém kontextu“ věnujeme (přičemž aktuální, jednoduchou a skutečně silnou obhajobu členství ČR v EU, která si drží vhodný distanc od argumentů ekonomických, jsme nalezli v textu Michala Kašpárka Czexit ano, či ne?, Neviditelný pes, 20. února 2018). Neopomíjíme také ohlédnutí za výsledkem presidentských voleb – i president k Únoru patří.

Závěrem tedy malý quiz: „Musím vésti vládu tak, aby si nikdo nemyslil, že můžeme vyhnat z vlády největší stranu parlamentní.“ Kdo to řekl? Toto, i mnoho dalšího se dočtete v jednom z avizovaných exilových textů, v článku Josefa Kalvody „Únor 1948“. Jistě již tušíte, ale pokud si náhodou nejste jistí, mnohé bude napovězeno tím, jak citovaný president pokračoval: „A ještě něco: budoucí vláda nebude nejen bez komunistů, ale nebude ani bez Gottwalda. Gottwald je předseda největší strany, a když bude jmenována nová vláda, tož ji povede Gottwald.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.