Obsah

Vzpomínky účastníka

Je léto 1992. Je po parlamentních volbách. Vznikla nová vládní koalice (ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS). Česká národní rada se schází v VII. volebním období na své ustavující schůzi. Jsou zvoleny všechny orgány. Předsednictvo ve složení: Milan Uhde (předseda), Jan Kasal, Karel Ledvinka, Pavel Tollner, Jiří Vlach (místopředsedové), kteří jsou zvoleni také do čela parlamentních komisí. Já jsem byl zvolen do čela bankovní komise a také do čela komise pro práci kanceláře. Přemýšlíme o tom, co nás čeká v nejbližším období…

My, kteří jsme absolvovali všechna jednání předsednictev SNR a ČNR (od Vikárky až po Devět skal) tušíme, co bude následovat. Červnové parlamentní volby totiž rozhodly. Na Slovensku zvítězilo s převahou HZDS – strana, v jejímž programu bylo docílit rozpadu federace. V Čechách zvítězily strany, které se držely hesla „funkční federace, nebo samostatnost“. 12. června došlo k jednání vedení koaličních stran, která dala podporu předsedovi ODS Václavu Klausovi k jednání s předsedou HZDS Vladimírem Mečiarem a podporu Václavu Havlovi v jeho opětovné kandidatuře na funkci presidenta. Zlom v jednání nastal 17. června. Václav Klaus a Vladimír Mečiar se dohodli postavit se do čela republikových vlád, jmenovat provizorní federální vládu a tím definitivně politicky rozhodli o zániku Československa. Václav Havel rezignoval na funkci presidenta. 22. července jsme v předsednictvu ČNR byli tudíž nuceni přijmout usnesení, které dojedná vznik dvou samostatných států.

Tím bylo o tom, co nás v nejbližším období čeká, rozhodnuto. Nejprve, ve spolupráci se SNR a FS, legislativa spojená se zánikem federace, příprava, projednání a schválení zákonů pro nově vznikající Českou republiku, především příprava, projednání a schválení Ústavy a také zajištění prostorů, aby Parlament mohl plnit své poslání jako kolektivní hlava státu.

K rozdělení Československa

Demokratizace společnosti na počátku devadesátých let se projevila tím, že bylo možno znovu otevřít a vyřešit otázku vztahu mezi Čechy a Slováky. Nakonec se obě reprezentace dohodly na rozdělení státu k 1.1.1993. Federální shromáždění a obě národní rady spolupracovaly na podzim 1992 na tvorbě dokumentů, které vedly k právní a ústavní úpravě rozdělení. Základním zákonem byl v tomto směru ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní republiky. Ten schválilo Federální shromáždění 25.11.1992. Podle tohoto zákona se nástupnickými státy staly dva rovnoprávné nové státy: Česká republika a Slovenská republika. Hluboce se klaním před všemi svými kolegy poslanci, jak jsme se, přestože mnozí neskrývali své zklamání, s tímto politicky nejsložitějším úkolem vypořádali.

Za ČNR si dovoluji říci s určitou pýchou: tento úkol jsme splnili!

K Ústavě

Skutečnost, že jsem se mohl aktivně účastnit přípravy i schvalování Ústavy České republiky, považuji za veliký dar. Při tvorbě Ústavy jsme měli ohromné štěstí, že drtivá většina těch, kteří se tehdy v ČNR podíleli na její tvorbě, byli příznivci přirozené právní teorie, příznivci používání zdravého rozumu a zastánci opravdové demokracie. Návrh byl, na tehdejší poměry, které v zemi panovaly, mimořádně zdařilý. Respektoval společenskou realitu a počítal s možností zabránění možného zneužití politiky. Je pravda, že česká Ústava byla přijata v této podobě také díky historické situaci dělení Československa. Je také pravda, že mnoho odpůrců opravdové demokracie a celá řada zastánců politického inženýrství neměla čas ani síly na zastavení přípravných prací, ani na případné „upřesňující úpravy“, ani na zabránění přijetí Ústavy. Podle mého názoru, ať si kdo chce, co chce říká, jde o jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje.

O kvalitě Ústavy nejlépe vypovídá fakt, což se vždy později ukázalo, že všichni ti, kteří ji chtěli a stále chtějí upravovat, tak činili nikoliv pro její zlepšení, ale pro zlepšení svých osobních, politických či stranických pozic. Současní mocní chtějí opět Ústavu obcházet a zmanipulovat ji i občany. Ústava je naštěstí koncipována tak, aby ztížila politikům vládnutí a nutila je o jednotlivých věcech, které zajímají občany daleko více, než politické hrátky, včetně hrátek o Ústavu, diskutovat a hledat společná řešení. Má-li Ústava fungovat – tedy omezovat moc mocných a sloužit občanům, tak by její obsah měl být téměř neměnný.

Prostřednictvím Českého rozhlasu, před schvalováním Ústavy v ČNR, jsem měl tu čest oslovit poslance. Pro dokreslení tehdejší atmosféry si dovoluji část citovat: „… Naše země – od 1.1.1993 Česká republika – si vždy v historii dovedla znovu a znovu dobývat svoji identitu. Ano, nyní je třeba věnovat se identitě českého státu, posílit ji a dodat jí vážnosti. Musíme mít odvahu, abychom v naší zemi upevnili demokracii, se vším, co k ní patří. Musíme mít odvahu pěstovat toleranci a porozumění pro druhé. Musíme mít odvahu odmítnout všechno, z čeho dýchá duch svévole, přemrštěná touha po moci a neúcta k názorům druhých. Musíme mít odvahu představit světu evropskou tendenci českého státu – evropskou tendenci Čechů. Tendenci dávnou, několik staletí starou. Musíme mít odvahu se na tuto tendenci, 74 let přerušenou tendencí Československa, znovu napojit. Musíme mít odvahu říci, že v politice jsou také věci, na které nemůžeme být hrdí. Ale nesmíme přestat dávat pozor na to, abychom z pohodlnosti, či jiné lidské slabosti, nepřijali nespravedlnost. Vyzývám Vás, vážení kolegové, abyste hlasovali pro předloženou Ústavu.

16. prosince 1992 jsme v ČNR schválili Ústavu ČR. Podle této Ústavy pokračovali poslanci ČNR ve výkonu svých zákonodárných funkcí. Stali se poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Právní řád bývalé federace se stal právním řádem nového státu – České republiky. ČR přebrala práva a závazky, které vyplývaly z mezinárodního práva a vázaly bývalý stát – Československo.

Za ČNR si dovoluji říci s určitou pýchou: i tento úkol jsme splnili!

K zajištění prostorů pro Parlament

A nyní mi zbývá popsat další z úkolů, který před námi v létě 1992 stál. Z Ústavy ČR pro nás vyplynul úkol střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní a hmotné a duchovní bohatství. Tento úkol se přirozeně pojil s naléhavou potřebou zajistit pro parlamentní práci důstojné prostředí, reprezentující nejvyšší politický kolektivní orgán České republiky.

V roce 1992 byla Česká národní rada postavena před další rozhodnutí. Politický vývoj rozhodl, že končí Československo, vznikají dva státy – ČR a SR. Tím byly sečteny dny trvání Federálního shromáždění. Jedním ze základních rozhodnutí byla volba trvalého sídla českého Parlamentu. Nabízelo se několik možností. Zůstat ve stávajících prostorách, nebo se přemístit do budovy užívané Federálním shromážděním, nebo použít jinou státní budovu, nebo postavit jiný, úplně nový parlamentní areál.

V popisu situace tehdejší doby nevycházím jen ze svých vzpomínek – to bych si nedovolil. Především vycházím ze zápisů komise ČNR pro práci kanceláře, v jejímž čele jsem měl tu čest být. Museli jsme se seznámit s historií budov a zařízení, poté jsme museli posuzovat všechny aspekty práce poslanců a zaměstnanců kanceláře a poté jsme museli pro plénum ČNR připravit příslušný zákon. A pozor – v šibeničním termínu dvou měsíců. Nejprve jsme však museli připravit podklady k politickému rozhodnutí sněmovny, od kterého se potom odvíjelo vše ostatní.

Zjistili jsme, že myšlenka na stavbu definitivní parlamentní budovy totiž provází celé novodobé dějiny. Od vzniku Československa v roce 1918 sídlil Parlament vždy v prostorách původně sloužících jinému účelu a přes různé, většinou nahodilé pokusy, byla vždy myšlenka na výstavbu nové budovy Parlamentu zamítnuta. Vzhledem k tempu politických změn po listopadu 1989 a časové tísně byla idea novostavby, nebo použití jiné státní budovy, naprosto nereálná. Komise doporučila a ČNR rozhodla omezit výběr na zbývající možnosti.

Přes polemiku, která tuto alternativu doprovázela, dopadlo odmítnutím také přemístění Parlamentu do budovy Federálního shromáždění – budovy moderní, vybavené špičkovou technikou a stavěné pro provoz zákonodárného sboru. Bylo veřejným tajemstvím, že tato slepená parlamentní budova, stavěná pro komunistický parlament s nadřazeným „jevištěm“ pro nomenklaturní kádry, budila již od dostavění odpor a kritiku. Navíc to vyvolávalo u poslanců ČNR nepříjemné, téměř ostentativní pocity z jednání Federálního shromáždění. Z tohoto pohledu je zřejmé, že sídlo Parlamentu bylo vybráno především s ohledem na kulturní a historické tradice.

Historie jedné z nejstarších parlamentních budov v Evropě se totiž začala psát jíž na konci 17. a začátku 18. století. Kolem roku 1720 vyrostl hraběcí palác rodiny Thunů. Právě tento palác se v roce 1800 stal sídlem Sněmu českých stavů. V roce 1918 se v historické sněmovní síni sešli zástupci lidu, aby sesadili habsburský rod z českého trůnu a krátce po porážce Rakousko-Uherska v první světové válce vyhlásili Československo. Po federaci v roce 1968 byla budova odevzdána zákonodárné České národní radě. Takže kde jinde by tedy měl sídlit Parlament.

Komise ale také musela řešit, v jakých prostorách a s jakým vybavením bude možná komplexní parlamentní práce. S přihlédnutím k tomu komise doporučila rozšířit areál Parlamentu o další sousední budovy. Nemluvě o tom, že zájemců o koupi těchto objektů, především od zahraničních subjektů a jejich přestavbu na lukrativní hotelové komplexy, stále přibývalo, chtěli jsme zachránit tyto budovy a ponechat jim jejich nenahraditelné genius loci. Proto komise doporučila a připravila příslušný zákon, který vedení ČNR odsouhlasilo a následně předalo ke schválení plénu ČNR.

Zákon č. 465/92 Sb. nestvrdil pouze jako sídlo Parlamentu dosavadní areál České národní rady, ale prohlásil jako svoje sídlo i sousední blok domů a paláců směrem k Malostranskému náměstí a osm dříve samostatných objektů směrem k Valdštejnskému náměstí. Později v roce 1994 byl dále přičleněn dům č.p. 1 – dřívější jezuitské gymnázium.

Následovala další činnost komise – tedy příprava rekonstrukce, zajištění zpracování projektové dokumentace a následné zajištěné vlastní rekonstrukce. Naše požadavky se neomezovaly na kvalitu prací či vynikající řemeslné provedené, šlo nám také o zachování skvělých děl našich předků pro budoucí generace. Dalším naším požadavkem bylo otevřít Parlament veřejnosti, zpřístupnit jí významnou část budov, především v parteru, zjednodušit pro občany možnost přímého styku s poslanci. Stejně, jako jsme se o to snažili s Václavem Havlem na Pražském hradě. Že se to nakonec neuskutečnilo a z Parlamentu se stala téměř nedobytná pevnost je, bohužel, jen a jen na našich následovnících. Oni se totiž obyčejně bojí občanů. Pro ně je totiž na prvním místě zachovat si moc a chtějí, aby jim po dobu čtyřletého mandátu nikdo do tzv. velké politiky nemluvil. Měli by se stydět!

Při této příležitosti si dovoluji poděkovat všem tehdejším členům komise pro práci kanceláře za fantastický přístup, za zájem, za zodpovědnost. Všem kolegům – poslancům ČNR za podporu.

Do užívání byl areál Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky předán v září 1996. Jsem přesvědčen, že naše doporučení a následné schválení ČNR bylo správné.

Za ČNR si dovoluji s určitou pýchou říci, že i tento úkol jsme splnili!

Závěrem této kapitoly chci připomenout, že jsme sice splnili v roce 1996 své hlavní úkoly, ale přeměnou ČNR ve Sněmovnu Parlamentu před námi stálo to nejdůležitější – pokračovat v transformaci České republiky a převést ji od totality v normální demokratickou společnost. To znamenalo vrátit se v Parlamentu ke každodenní parlamentní práci…

Ale to už záleží jen a jen na nás.

K Senátu

V roce 1996 se nám konečně podařilo, nyní již v Poslanecké sněmovně, prosadit naplnění Ústavy a ustavit horní komoru Parlamentu – Senát. Pro komisi pro práci Sněmovny to znamenalo nesnadný úkol – zajistit důstojné prostory pro Senát. Ze zkušeností, které jsme získali při rekonstrukci malostranských paláců pro Poslaneckou sněmovnu, a abychom současně pomohli revitalizaci této části Malé Strany a respektu ke stavbě samotné, jsme jednoznačně doporučili Sněmovně přidělit Senátu Valdštejnský palác. Byli jsme si vědomi toho, jak palác vznikal. S osobou stavebníka paláce – Albrechta z Valdštejna to nebylo jednoduché. Vždyť se zpronevěřil samému císaři a byl nakonec z jeho příkazu zavražděn. Na druhé straně ale víme, že stavba měla sloužit především k vlastní reprezentaci rodu, ale přesto, že dával přednost válečnému řemeslu a politice, o kvalitě stavby nakonec rozhodoval jeho vztah k umění. Pozval nejlepší architekty, stavitele, ale i špičkové řemeslníky a vytvořil v Praze jedinečný stavební komplex, cenný svým uměleckým novátorstvím, jež zahajuje slavnou epochu českého baroka. Pro areál bylo velikým štěstím, že palác užívala rodina Valdštejnů až do roku 1948, kdy byl znárodněn. Poté sloužil palác různým státním institucím, takže ani tehdy nedošlo k drastickým úpravám, jako se stalo s mnohými zestátněnými objekty. Kde jinde by měl sídlit Senát! Sněmovna v roce 1996 rozhodla přidělit Valdštejnský palác Senátu a rozhodla ho opravit a upravit pro účely senátního jednání a provozu. Následovala další práce komise – tedy připravit rekonstrukci, zajistit projektovou dokumentaci i vlastní realizaci všech prací.

Uskutečnění rekonstrukce sídel Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky není jen opatřením k zajištění práce Parlamentu, ale i významným počinem záchrany kulturního bohatství národa, které představuje pražská památková rezervace, což požaduje preambule nejvyššího zákona země – Ústavy.

Za komisi pro práci kanceláře si dovoluji s určitou pýchou říci, že i tento úkol byl splněn!

K odkazu pro budoucnost

Po rekonstrukci budov pro český Parlament se dostalo české státnosti – hlavě českého státu a zákonodárnému sboru České republiky – důstojného stánku, který je schopen uspokojit základní potřeby českého Parlamentu a nejvyššího českého státního úřadu. Navíc se tak děje na místě, kudy šel život od doby, kdy vznikl přemyslovský Pražský hrad. Příští pokolení posoudí kvalitu rozhodnutí ČNR a Poslanecké sněmovny Parlamentu o sídle Parlamentu těsně po znovunabytí svobody po 17. listopadu 1989. Posoudí také zdařilost celého díla, které by se mělo stát, jako je Národní divadlo chrámem české kultury, chrámem české státnosti.

P.S.: Pokud by se, nedej Bůh, podařilo nějakému presidentovi, který by si myslel, že je osvícený král, ve spolupráci s předsedou vlády, který by si myslel, že tato země je jeho podnik, zrušit Parlament, aby jim nepřekážel v jejich geniálním vládnutí, tak zde alespoň zůstanou poměrně slušně opravené domy pro další generace jako připomínka dobrých rozhodnutí a vzpomínka na parlamentní demokracii.

Ve Vysokém Mýtě, 19. listopadu 2018. Psáno pro Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, převzato se souhlasem autora. Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda PSP ČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.