Česko – slabosti a přednosti

Podrobnosti

Zveřejněno 25. 2. 2019 18:27

Napsal Alexander Tomský

Česká společnost je už třicet letech kulturně, ekonomicky i politicky opět součástí Západu a proto s ním v dobrém i zlém sdílí svůj osud. Ekonomicky, podle růstu HDP (v paritní kupní síle), jsme na tom v životní úrovni zhruba 5,2 x lépe než v roce 1989, podstatně lépe než východ EU s výjimkou Slovenska (je těsně za námi) a „díky” krizi jižní eurozony Česko předstihlo Portugalsko a Řecko. K dosažení západní úrovně zaalpských zemí máme ovšem daleko, jsme zhruba na polovičce. Patříme ovšem k nejméně zadluženým zemím (35 procent HDP) s nepatrným rozpočtovým schodkem, vloni přebytek.

Ve srovnání s postkomunistickými státy máme nejnižší emigraci včetně vzdělaných lidí (cca 100 000 během 30 let) a naše populace díky přistěhovalcům zejména ze Slovenska a východní Evropy utěšeně roste. Polovina slovenských studentů nastupuje na české univerzity a jen málo se jich vrací domů. Vyhýbá se nám každoroční vlna migrantů z Blízkého východu a Afriky a tak nemáme nepřizpůsobivé muslimské imigranty a patříme k nejbezpečnějším zemím světa. Porodnost přeskočila tzv. nízkou hranicí 1,5 a léta už mírně vzrůstá, v roce 2018 vystoupila na 1,63 procent na ženu v plodném věku. Kvalita zdravotní péče mírně klesá, ale je stále srovnatelná se Západem.

Slabostí českého hospodářství je příliš velká závislost na automobilovém průmyslu, masivní odliv dividend do zahraničí, zejména z bankovního sektoru, (250 miliard korun ročně), závislost exportu na západní dnes už stagnující ekonomice a zoufalý nedostatek pracovníků v technických a řemeslných profesích. Přesto je výhled do budoucnosti slušný, v počtu zákládání nových firem „startupů” a dostupnosti kapitálu jsme na předním místě v Evropě. Polovina občanů je se svou životní úrovní spokojena, což je na remcající Čechy slušný výsledek.

Velkou slabinou je státní správa. Narostla byrokracie, která v posledních deseti letech prakticky udusila stavebnictví a dostavbu dálnic. Elektronická kontrola firem EET zvýšila byrokracii i provozní náklady a likviduje drobné podnikatele. Pětileté náklady rozpočtu od roku 2016 odhaduje MF na dvě miliardy korun, o podstatně vyšších nákladech pro podnikatele nemluví. V makroekonomických číslech o mnoho nejde, ale v daňovém systému DPH je to zbytečná ztráta ekonomického výkonu, která ani státnímu rozpočtu nic nepřinese a znamená zaměstnanost dalších 7 800 úředníků potřebných jinde. V indexu korupce, (největší to brzdy hospodářského rozvoje), jsme dle indexu Transparency v srdci Evropy, uprostřed mezi severem a jihem, západem a východem. Tradiční pravo-levý politický řád se u nás po velkých korupčních aférách rozpadl. Na západ od nás se po hypoteční krizi 2008/9 a vlně imigrantů v roce 2015 také hroutí, ale kulturní a sociální politická válka je nám zatím cizí. Naše koaliční vláda je vpodstatě nepolitická, nereprezentuje národní zájem, ani se jej nepokouší definovat. Nemá definovanou zahraniční politiku. Přinejmenším se ale zavázala splnit dvouprocentní vojenské náklady na členství v NATO, které je naší jedinou obrannou garancí, zvláště dnes po Putinově porušení Rusko-americké nukleární smlouvy (INF), kdy na nás míří z enklávy Kaliningradu 100 raket středního doletu. Odpor společnosti k vybudování amerického radaru před pár lety ukázal, že se o svou vnější bezpečnost Češi starat moc nehodlají, nemáme brannou povinnost a profesionální armáda je miniaturní. Navzdory tomu se každoročně zvyšuje počet záložníků, loni už cvičila armáda 600 dobrovolníků.

Posuzovat duševní stav společnosti není snadné, ale řekl bych, že jsme více méně sociologickou kopií západní společnosti s jistými odchylkami. Nesdílíme pochopitelně německý komplex válečné viny ani polské katolické zaujetí, spor s liberály a Evropskou unií. Nevyrovnali jsme se se zločiny komunismu. Trpíme zato stejnou atomizací společnosti, ztrátou mezigenerační soudržnosti a národní kultury. V indexu rozvodů (50%), mladíků do 30 let žijících s matkou nebo singles (30%), počtu narozených dětí mimo manželství (50%) se statisticky od Západu výrazně nelišíme. Českým specifikem je vulgarizace mravů a jazyka, k němuž přispívá internet a politici včetně prezidenta. Upadá spisovná čeština, nemáme dobrou literaturu. Polovina maturantů studuje na univerzitě, ale většina žvanivé a ideologicky podmíněné humanitní obory. Proniká k nám ideologie tzv. kulturního marxismu, politické korektnosti posílené politikou Evropské unie. Ta i u nás vládne ve veřejnoprávních médiích, nelze kritizovat feminismus, genderová studia, rovnostářství, islám a mnoho dalších věcí.

V letech devadesátých byla mládež po zkušenosti s reglementovanou společností upadajícího totalitního státu liberální a pravicová, to se postupně mění, politická korektnost nabízí aktivistické politické náboženství (víru) a mnohdy i kariéru financovanou Unií. Proti ní stojí často bezradný, zdravý leč statický rozum, případně konzervativní skepse, naštěstí ve střední Evropě stále ještě většinová. Otázka je, jak ji změnit na pozitivní nejen obranou energii. Západní progresisté nás mají za zaostalce z Východu, dnes jsme ale Západ my, dědici starého Rakouska. Měli bychom proto znát své civilizační hodnoty, mezi něž patří tolik ohrožená svoboda racionálního diskursu, umění rozlišovat politickou víru a rozum, pokorné uznání fakt i vědomí transcendence, neplést si fiktivní lidská práva s občanskými právy (nároky a povinosti), nedat se zmást podvratnou multikulturní tolerancí a antidiskriminační ideologií. Ta je namířena proti podstatě lidské přirozenosti a heterogenní sexualitě (považuje ji za pouhou sociální konstrukci), prosazuje promiskuitu v sexuální výchově dětí, napadá autonomii rodiny, meritorní soutěživé školství i společenskou hierarchii. Odmítá konkurenci a newspeakem (znásilněním jazyka) se snaží budovat společnost na jedné straně rovnostářskou, na druhé straně skupinových práv často pofiderních menšin a ženských kvót, příkladem může posloužit inkluze postižených ve školství, zakazuje diskusi a balamutí rozum umělými problémy a konflikty. A to vše na bázi jakési nadkřesťanské lásky k člověku a univerzálnímu lidstvu, ve skutečnosti kult bezuzdného individualismu a odpor vůči většinové normativní společnosti. Integrující EU směřuje k multietnické společnosti antagonistických menšin bez domova národního státu. Na tzv. evropanství nelze postavit demokracii, ta vychází z národně podmíněné tolerance politických odpůrců, ale našinců.

V Evropě dnes zeje propast mezi agilním intelektuálním establishmentem a zmatenou, méně studovanou, méně verbálně zdatnou polovinou národa zdravého instinktu, která se cítí jako v polepšovně a teprve čeká na své oprávněné mluvčí. To je monumentální problém, protože na okraji společnosti z uražené zuřivosti a špatně pochopené ctnosti patriotismu povstávají v obraně domova extremisté a někdy i zločinci. A samozřejmě i radikální, pomatené strany z leva i z prava.

Konfliktů bude přibývat a měli bychom vědět, že za to neštěstí zodpovídají správci a propagátoři utopické evropské unifikace, politická oligarchie, jež se nachází v neřešitelné krizi legitimity. Vytvořením společné měny rozdělila Evropu na sever a jih, povzbuzením masové imigrace (zvláště muslimů) rozeštvala nejen Západ a Východ, ale každé národní společenství. Pragmatickou Británii přiměla k opuštění nefunkčního ideologického spolku.

Co v té rozjitřené situaci může dělat malý český stát? Z geopolitické nutnosti být aktivním členem NATO a zavést brannou povinnost. Budeme chudší, ale rozmazlené mládeži, která nezná ani pořádný tělocvik, by to prospělo. Potřebujeme solidní podporu bydlení a rodin s dětmi. V padesáti metrech čtverečních si málokterý pár pořídí třetí dítě. Podporujme patriotismus ve škole a nepleťme si nacionalismus (zbožštění národa) s patriotismem (ctnost kolektivního souručenství). A pevně stůjme za svými zdravě skeptickými občany, nejen v otázce eura a masové imigrace, neboť vůle lidu v době nebezpečného utopismu jakobínské elity, je v existencionálních otázkách správná. Podporujme užší spojenectví mezi národními státy zaniklé podunajské monarchie. Máme s nimi mnoho společného.