Obsah

S čím vstupuje ČR do dalšího století?

Silné stránky

Přes všechny naše maléry uplynulého období se zdá, že zodpovědné jádro národa zůstává jakž takž zachováno. Ač je tím vším silně zmenšeno, ještě žije. A přes všechny statistické signály upadající společnosti, jako je například další růst již převládajícího ateismu, je stále ještě možno potkat i v mladé generaci lidi, kteří jsou přirozeně charakterní a poctiví ve vztahu ke své rodině, k práci a k sousedům.

Přes všechen rozval postmoderní západní kultury se zdá, že naše vlastní pošlapaná historie naopak nějak přispívá k upevnění společných národních instinktů. Z nich vzešli i naši legendární angličtí letci nebo odpůrci komunistického režimu. Ač jsou dnes mnozí naši spoluobčané zmateni proudem jednostranné levicové propagandy z médií a kultury, přesto projevují ve svém jednání podvědomou vazbu na oporu té hluboko uložené morálky, původem křesťanské. Průkazně se to nedávno ukázalo v převažujícím odporu proti politicky vnucované islámské imigraci. Levičácká klišé, která tak snadno dobývají veřejný prostor v západní společnosti, se u nás po rmutné dějinné zkušenosti uchycují méně. Zachování tohoto společného „genetického“ instinktu dává velkou naději.

Slabé stránky

Nářek západní civilizace nad nedostatečností vládnoucích a řídících politických elit se týká ve zvýšené míře i nás. Stojím si za tím, že elity na Západě zdegenerovaly, protože propojily původní kapitalistický byznys s levicovou politikou. V tuzemsku je to horší právě v důsledku naší dlouhé devastace z předchozího režimu, jež nebyla převratem napravena. Ohlédneme-li se dnes zpět, vidíme zřetelněji, jak jsme do této trudné situace došli. S odstupem času je již možno shrnout, že naše demokracie je od počátku pokřivená a mnohdy jen předstíraná.

Komunistická ideologie a její politika byla jen fasádou vlády kriminálního spolčení, v němž byznys existoval pouze ve své korupční verzi. A toto spolčení nebylo provedenou režimní změnou zásadně dotčeno. Začalo to již zákulisními dohodami v listopadu 1989 o bezbolestném zdánlivém předání moci, jak to například výslovně potvrzuje Petr Pithart, ale i jiné doklady. Mnohá pouta byla sice uvolněna, ale předchozí zakořeněné zvyklosti ovládání společnosti pokračovaly „inovovanými“ cestami s alejemi korupčních kauz.

Nové polistopadové nepřipravené a chabé politické elity rychle podlehly působení silných zákulisních starých elit, využívajících nijak nenarušenou vlivovou exkomunistickou síť. Václav Havel se sice asi dvakrát pokoušel teatrálně s tou sítí zacloumat, ale to bylo tak vše. Stínová mocenská struktura se pružně přeformovala, upevňovala a projevovala se jasně i navenek. Bylo to například vytvářením ekonomických oligopolů a kartelů – třeba v bankovnictví, telekomunikacích, v agroprůmyslu, v distribuci pohonných hmot atd. Stejné zájmové skupiny zablokovaly přes své staré kádry vymáhání spravedlnosti v justici a ovládly i podávání informací v hlavních médiích. Veřejnost to postřehla, brala si z toho své ponaučení a stahovala se do dříve navyklé pasivity.

Vlivové osoby ze skupiny starých elit ochromily i politické strany. Stala se z nich brzy jen zástěrka, kryjící reálný systém moci a svou energii utápěly na korupčním parazitování. Postupně tak úplně ztratily hodnověrnost, až nakonec musela reálná moc oligarchů v pozadí zasáhnout. Vysunula do popředí scény novou hlavní figuru, která vnější politickou moc pevně uchopila. V té nové hře se ovšem staré konvenční strany staly zbytečnými úplně. Voliči je také začaly za jejich předchozí hanebnou roli trestat úplným odvratem k nově připraveným politickým subjektům. Tímto posunem jsme se ale nyní dostali do nebezpečného stadia přechodu k ještě méně zastřenému autoritativnímu systému.

Naše veřejně vystupující elity se, až na pár výjimek, staly během té hry ostudou svého názvu. Ze skupiny vrcholných politiků v ní herecky vynikli Václav Klaus a Miloš Zeman. Ačkoli oba ani příliš nezastírají svou provýchodní orientaci, zaštítili se obdobně chytře svým přisvojením palčivých témat – jako je odpor proti islámské imigraci nebo odpor proti aroganci čím dál víc autoritářského Bruselu apod. Konvenční strany ale ta vážná témata, ke škodě voličů i své budoucnosti, odmítli uchopit.

Je příznačné, že ani postavy na scéně, které se sice deklarují jako možná kontraelita, nejsou vůbec schopny (nebo snad ochotny??) tuto situaci kriticky vyhodnotit a stanovit odpovídající akce. Chovají se zmateně. Kupříkladu místo zacílení na klíčovou oligarchickou podstatu premiéra, která pochází z privatizace jeho privilegií nomeklaturního komunistického kádra, oni zdůrazňují jeho „estébáctví“. Nechtějí se vyslovit pro de-komunizaci. Rovněž případ Čapí hnízdo je, oproti velkým finančním fixlům celého jeho agrokomplexu, vlastně okrajový. Tam se to ovšem týká hlavně komplexu biopaliv, který je ale posvátnou krávou stáda celého pro levici naprosto nedotknutelného eko-náboženství.

Uvažování celé té nefunkční kontraelity je totiž uzamčeno v teoretických schématech převládajících levicově liberálních dogmat, jež působí na veřejnost odtažitě a nemají širokou podporu. Její osobnosti tak ani nejsou prakticky připraveny sestavit skutečnou opozici proti stávající moci. Pak například mladý brilantní vědec neracionálně a prázdně vykřikuje do volby: „Cokoli, jen ne Zeman“, přičemž to cokoli k dispozici je zjevně politicky neživotné. Nebo slavný komunistický vězeň zase slepě žehná celému tomu neplodnému uniformnímu proudu svým vyhlášením, že: „Jakákoli zeď je stejná jako v jáchymovském lágru“ a prokazuje tak svou mimoběžnost s tím, co se dnes vlastně ve světě děje. Média tyto hlasy záměrně zesilují a vytvářejí prostředí, které je pro vznik nové, odlišné kontra-elity naprosto nepříznivé. Cesta ven v dohledu není.

Příležitosti

Z úpadku a demolice našich zdiskreditovaných politických stran snad může vzejít poučení alespoň pro část společnosti. Mělo by to zvýšit tlak na kritické přehodnocení naší situace a logicky pak vést i k novým politickým aktivitám a k zásadní rekonstrukci demokracie.

Mohly by získat další potřebnou energii ze souladu a ze vzájemné podpory se sousedními zeměmi „vyšehradu“, nebo i s dalšími zeměmi střední Evropy. Snad by to dokonce mohlo posílit i kroky k zahájení velmi podstatné a nezbytné reformy EU. V mlhách budoucnosti se tak optimisticky rýsuje vize návratu na rozcestí, jež před sto lety vedlo také směrem ke středoevropskému spolku suverénních národů.

I na ČR by pak mohla mít velký vliv odezva možného trvalého politického zvratu ve Spojených státech, který snad vzejde ze současného procesu vysvobozování republikánů z korupčního pletiva předchozího mocenského kartelu. Bylo by to významné i pro celý svět. Bude-li ovšem ten proces nadále úspěšně pokračovat.

Duch tohoto společenského pohybu zářil z publika republikánských Tea Party a předvolebních setkání posledních let i na toho, kdo je pozoroval pouze v přímých přenosech na internetu. Dlouho jen mlčenlivá část Ameriky se ozývá. Obvykle ta setkání tvořilo mnoho desítek tisíc lidí, z nichž mnozí se ani do velkých hal nedostali a sledovali vše zvenku. Vždy velmi spořádané a ukázněné shromáždění, sestávající již od pohledu z lidí střední třídy všech barev.

Jejich společné reakce byly zanícené a bezprostřední, čímž velmi připomínaly naše nadějeplné listopadové demonstrace před třiceti lety. Charakteristická pro ně byla například malá epizoda z posledních měsíců, kdy jedna účastnice zkolabovala a prezident Trump okamžitě přerušil projev a po dlouhé minuty publikum občas uklidňoval. Když záchranáři ženu po zákroku odváželi, shromáždění spontánně spustilo zpěv staré písně „Old Lang Syne“, používané i v mnohých jiných zemích tradičně při loučení. Jaký to propastný rozdíl od nejčastěji kraválistických, vulgárních či dokonce vandalistických demonstrací levičáků v posledních letech! Ano, duch svobody je k negativnímu duchu Antify opačný.

Hrozby

Velké nebezpečí spočívá ve vzrůstajícím tlaku kleští, do kterých jsme se dostali při našem „přešlapování na místě“ od socialismu do socialismu – z východní bolševické totality do západního eurosocialistického marasmu.

O podstatě Putinovy východní říše nelze přeci mít žádných pochyb, už jen z té všem patrné skutečnosti, že se tam naši staro-komunisté jezdí nadále klanět. Vůdce Putin občas vypouští pro moskevské spřízněnce v jiných zemích nadšeně vítané obojetné zvěsti, že buď má svou partajní legitimaci ještě připravenou v šuplíku, anebo že se už nechal tajně pokřtít. To by bylo samo o sobě jen směšné, nebýt viditelného navyšování zbrojní, zejména jaderné síly této říše. A rovněž tak, nebýt nyní již očividného globalistického spojenectví s pyšně komunistickou Čínou, o němž spousta našich lidí chová staré mylné dojmy. Naprosto výjimečný materiální úspěch Číny ostatně dluží mnohá vysvětlení.

Na západní světové straně se ovšem vrší čím dál hrozivější kupa problémů bruselských sociálních států, stejně tak jako částí USA ovládaných demokraty. Ty problémy byly ale navršeny až současnou globalistickou levicí, která je prý jen progresivistická a brání se všemožně starému označení komunistická, ačkoli se stejně tak jako kdysi chová.

Je přeci zcela zřejmé, že dnešní levice vede nesmlouvavou kulturní válku proti většině společnosti. Nám je podobná agrese dobře známa z minulosti pod dřívějším názvem třídní boj, tehdy však vedený jen proti části společnosti. Nyní se jedná o novou, globální verzi tehdejší mezistátní studené války, ale tentokrát vedené vnitřně, proti úplně všem kulturním tradicím civilizace. Také tenkrát se ta válka odehrávala hlavně mediální propagandou. A také tenkrát se ten útok zaštiťoval údajnou „vědeckostí“ svého světového názoru. Přiznejme si, bohužel, že má globalistická levice momentálně navrch, protože až na nepatrné výjimky již ovládá většinová média, vzdělávání i umělecké sféry. Příznačné ale je, že se tyto oblasti počínají hroutit sami do sebe, stejně jako doposud všechna socialismem dříve dobytá území v dějinách.

V důsledku této probíhající vnitřní války je společnost ve všech rozvinutých zemích, včetně té po listopadu dezorientované naší, rozeštvávána a polarizována – hrozí jí pád do úplného chaosu nové „potopy“, nepodaří-li se tento vývoj nějak zvrátit. A z pozorování mnoha doprovodných jevů je téměř jisté, že jsou globalisté východu a západu připraveni se spolu nakonec domluvit. Výmluvnou ilustraci mi k tomu poslal přítel před nějakými deseti lety. Zachytil tehdy, že nad stanovým táborem demonstrantů přímo před londýnským parlamentem vlály spolu jen dvě velké vlajky. Jedna byla duhově pruhovaná LGBT a druhá sovětská se srpem a kladivem. Řeč praporů, jako je tomu na bojištích vždy, byla jasná. Angličanům už to prý přišlo docela normální. U nás bychom se přeci jenom té symboliky zděsili.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.