Obsah

Vědět o všem něco a o něčem všechno

„Nic skutečně správného není jednoduché …“, říká ve velkém letním rozhovoru o matematice (a nejen o ní) matematik a jeden z tvůrců KONZERVATIVNÍCH LISTŮ Jan Kubalčík. 

RNDr. Jan Kubalčík, Ph.D. (*1972 v Brně) vystudoval matematickou analýzu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně (Mgr. 1995, RNDr. 2000, Ph.D. 2002) a automatizaci (DEA 1996) na École Nationale d’Ingénieurs v Belfortu (Francie). Pracuje v oblasti aplikovaného výzkumu v oboru letectví. Je autorem nebo spoluautorem několika odborných článků v oborech matematická analýza, robotika, letectví, ekonomie a řady komentářů a publicistických textů v elektronických i tištěných médiích. Je ženatý, včelaří, hraje stolní tenis a aktivně působí v Konzervativní straně. Od roku 2009 je členem redakční rady měsíčníku KONZERVATIVNÍ LISTY. Rozhovor připravil v červnu 2011 David Floryk.  

„Nespočítáš si ani výplatu,“ slyšely u nás od svých učitelů nejspíš už celé generace školou povinných dětí, mořících s počítáním. Výplatu si nakonec každý spočítá více než dobře, přesto odpor k matematice a jakási bezradnost tváří v tvář této vědě většinově zcela nepochybně přetrvává. V čem to vězí? A proč se přesto někteří, jako ty sám, rozhodnou matematice zasvětit svůj odborný život?

To jsou dvě otázky. Nejprve tedy „v čem to vězí“. Jistě to nevím, ale teorii bych měl. Představme si nějakou zábavnou talkshow, a tam populární tváře, moderátora i hosta. A zkusme si představit, že přijde řeč na nějaké literární, filmové, popř. historické téma. Kdyby se při takové příležitosti náhodou ukázalo, že náš televizní oblíbenec netuší, kdo napsal RUR, kdo režíroval Ostře sledované vlaky, nebo si třeba spletl století Karla IV., sklidil by (zaslouženou) ostudu. Kdyby ale přišla řeč na, dejme tomu, Pythagorovu větu nebo i jen trojčlenku, usměje se milý host široce do kamery a bez uzardění přizná, že to on jaksi ve škole zrovna chyběl, spiklenecky přitom pomrkávaje na chápavě přikyvujícího moderátora. Žádné ostudě se přitom nevystavuje – když se zadaří, ještě z toho baviči vyždímají nějaký pěkný fór. Přitom ukázal nejméně stejnou míru nevzdělanosti, jakou bychom jistě všichni právem konstatovali, kdyby klopýtl v některém z těch předchozích případů. Na druhé straně této mince je matematik – osoba nudná, vyschlá, nespolečenská... prostě autista žijící ve svém vlastním uzavřeném světě plném čísel a pro běžného člověka nepochopitelných znaků. A víte, že takoví také jsou? Ale většina matematiků, které znám (a znám jich dost), jsou lidé komunikativní, kulturní, kteří sportují a určitě vědí, kdo je autorem RUR. Jsou to lidé všeobecně vzdělaní. Tím se dostáváme k otázce „kdo je vzdělaný?“. Kdosi kdysi to vyjádřil opravdu krásně: vzdělaný je člověk, který ví o všem něco a o něčem všechno.

Ale abych neodbíhal, jednou z důležitých příčin potíží s matematikou je její obraz, který je veřejnosti prezentován. Obraz zbytečné činnosti (kolikrát jsem slyšel: na co budu tohle potřebovat?), kterou se zabývají jen podivíni.

Neméně důležité pak je, jak se matematika ve školách učí. Tím ani tak nemyslím způsob vyučování jednotlivými vyučujícími, i když samozřejmě i v tom často může být zakopaný pes (to se ale netýká jen matematiky), jako obsah učiva. Jako příklad bych mohl uvést diferenciální a integrální počet vyučovaný, alespoň před dvaadvaceti lety, ve čtvrtém ročníku gymnázií.

Ústřední otázkou totiž je, proč se matematiku učíme. A odpověď zní: abychom byli duševně zdatní, abychom se naučili logicky myslet. A k tomu velmi dobře poslouží např. pořádně probraná analytická geometrie. Přitom logicky myslet potřebuje nejen strojař, ale pro mnohé překvapivě i ekonom nebo právník. Správná logika je totiž pouze jedna (i když nyní se dopouštím jisté nepřesnosti, na jejíž pojednání zde není prostor). Příznačné je, že při studiu oborů, kde je tohoto aparátu třeba, se zmíněný infinitezimální počet při zahájení studia v zásadě celý opakuje (a, pravda, prohlubuje).

Konečně je tady všeobecný trend: odpor k hodnocení jako takovému. A zatímco v ledasjakých předmětech se dá občas  něco „okecat“, v matice se tento přístup moc neuplatní. Buď rozumíš, nebo ne, tertium non datur. Taková průhlednost budí odpor těch, kteří jsou buď průměrní, nebo podprůměrní – a těch je, jak víme my uvědomující si co znamená slovo „průměr“, z definice většina. Tedy, abych byl fér, o ty, kteří si své limity dokáží čestně přiznat, se samozřejmě nejedná.

Jak to přijde, že se člověk někdy v 18 letech rozhodne studovat matematiku? Co sis od toho tehdy sliboval?

Proč se jiní rozhodují pro matematiku nedokážu posoudit. Mí kolegové na fakultě byli v tomto velmi různorodí. Já se rozhodoval na podzim 1989 a na jaře 1990, přičemž do té doby nade mnou stále visel otazník, zda vůbec půjdu něco studovat – a když, tak třeba např. „dopravku“ v Žilině. Takže rozhodnutí vlastně bylo učiněno narychlo. Měl jsem a mám dodnes rád i fyziku, ale nakonec padla volba na matematiku – cítil jsem v ní, myslím, větší jistotu. Pochopitelně to ovlivnili i vyučující na střední škole. Zatímco matikář byl zároveň třídním učitelem a je člověkem opravdu vzdělaným, náročným a spravedlivým, který v pedagogickém sboru tenkrát jen těžko hledal sobě rovného, hlavním charakteristickým rysem fyzikářky bylo, že byla hodná (tím vůbec nechci naznačit, že by snad byla hloupá, jen nedosahovala kvalit zmíněného matikáře... omlouvám se, paní I.P.!). I na druhém stupni byl mým třídním matikář, a také to byl a je solidní chlap... takže se to se mnou vlastně tak nějak táhlo. Doma vůči tomu žádný odpor nebyl, byť v rodinné tradici by spíš byla právnická, lékařská či pedagogická fakulta.

Co jdu vlastně studovat, to jsem tehdy vůbec netušil – což jsem zjistil hned v prvním semestru, zejména díky teorii množin. Někteří mí kolegové z matematických gymnázií na tom byli po této stránce neskonale lépe; nejen že věděli dobře, do čeho jdou, ale také nemalou část látky už měli dávno zvládnutou.

Co jsem si přesně sliboval, tedy už těžko přesně zrekonstruuji. Nesmí se však zapomenout, že pod matematikou se začátkem 90. let skrývala i informatika (tedy „počítače“), která se jako obor v dalších letech rychle emancipovala. A já vlastně hodlal nastoupit na informatiku. Na začátku jsem však zjistil, že obsah učiva prvních dvou či tří ročníků je zcela totožný a že si člověk bude moci vybrat až v průběhu – takže je vlastně jedno, co si na počátku do indexu napíše. Tak jsem napsal „matematická analýza“ a už u toho zůstalo.

Splnila matematika, co se tehdy zdála slibovat?

Co se naplnění představ týká, tak ex post mám smíšené pocity - jako když se vaše tchýně zřítí do propasti ve vašem novém autě. Nejprve ten horší: na fakultě nebo jinde v čistém matematickém výzkumu, např. v Akademii věd ČR, jsem nezůstal. Bez hořkosti přiznávám, že to je dráha kolegů, kteří k tomu byli podstatně lépe disponováni a zároveň měli příslušnou ambici. Nu, a jiné pracovní využití „v oboru“ je poněkud subjektivně i objektivně komplikováno.

Subjektivní komplikace spočívá v neustálém uvědomování si, že co se oboru týká, člověk využívá,  když to jde dobře,  tak 5% z toho, co zná, resp. co by mohl znát, kdyby to používal a nezapomněl. Cokoli nad to je v zásadě vítězství svého druhu a dobrá práce je zkrátka taková, která nabídne tu šanci (nikoli jistotu). Většina kolegů, kteří tak jako já akademické kruhy opustili, začala prostě programovat, resp. věnují se nějak „počítačům“. Já jsem se k této orientaci neodhodlal, takže objektivní problém je pak na straně zaměstnavatele, který si často zcela právem klade přirozenou otázku: „Co tady s tím teoretikem budeme dělat?“.

V čem je studium „čisté matematiky“ podle mého vynikající? Inu právě v tom, že v něm lze velmi dobře odlišit „vědění či vědomosti“ od „dovedností“, tedy že je „k ničemu“, podobně, jako např. studium filosofie či klasické filologie. Řečeno slovy Rogera Scrutona: „Uzavřete učení se a vyučování do nějakého posvátného místa, odřízněte je od světa, aby se vlastními vnitřními silami ubíralo směrem ke zbytečnému, neplodnému vzdělání – a dospějete k ucelenému a zdravému rozumu, k mysli schopné se přizpůsobit, soustředit a chápat v neustále se měnícím prostředí vnějšího světa. Vpusťte však tento vnější svět do třídy a výsledkem bude zkostnatění duševních sil, slepé a bezhlavé propadnutí zájmu o důležité problémy současnosti, jež činí rozum neschopným vypořádat se s jakoukoli situací, která není popsána na stránkách knih.“.  

V tomto smyslu matematika předčila má očekávání – a to nejen proto, že jsem tehdy ve svých necelých 18 letech netušil, že bych měl něco takového od svého příštího studia očekávat. A tomu já říkám řízení Boží.

Patříš k těm, kteří si myslí, že povinná maturita z matematiky je dobrý nápad. U většiny studentů však tento nápad vyvolává zoufalství. Proč? Kde je chyba? Co s tím?

Je to do značné míry výslednice předchozích odpovědí. Matematiku se učíme proto, abychom byli duševně zdatní, podobně jako se tělocvik vyučuje proto, abychom byli zdatní fyzicky. Za korektní postup bych proto považoval nejprve takovou úpravu osnov, která by v nich ponechala látku odpovídající tomuto účelu – a ta by byla probrána opravdu důkladně. Pak teprve považuji za žádoucí, aby byla zavedena povinná maturita z matematiky, i když ani to není přesné. Respektuji totiž, že spíše humanitně založení lidé mohou mít z čísel fobii – a co teprve z písmen! Dokud je totiž napsáno „1 + 2“, pořád to ještě jde, ale jakmile na tabuli napíšete „a + b“, řada lidí okamžitě končí a vypíná. Pro tyto případy bych alternativně k matematice umožnil maturitu z latiny, která je prostě jiným logickým systémem, nad kterým se lze cvičit v myšlení – a to je také pravý smysl hry.

To zoufání nad matematikou pak je mixem už uvedeného: v matice nic neokecáš, myšlení bolí a „Űbung macht den Meister.“. To jsou dnes většinově nepopulární záležitosti. Nic skutečně správného není jednoduché – a maturita s povinnou částí z matematiky, případně z latiny, prostě je složitější.

Důsledek je pěkně ilustrován anekdotou: Učitel matematiky na gymnáziu vykládá látku, když v tom se přihlásí student hlásící se na lékařskou fakultu: „K čemu je to vlastně dobré? Proč se tohle musíme učit?“ „Abychom zachraňovali životy,“ odpoví vyučující a pokračuje ve výkladu. Pár minut na to se znovu přihlásí budoucí medik: „Jak matematika zachraňuje životy?“ Učitel dlouze a upřeně hledí na studenta a pak uzavírá: „Matematika zachraňuje životy tím, že drží idioty mimo lékařské fakulty.“ A to je také velmi nepopulární. Ona „nepopularita“ je pak recyklována – rodiče, sami (matematicky) nevzdělaní, nevidí na resistenci svých dětí vůči vědomostem nic divného, a ani nevědí, že by měli.

Je to chyba jen škol, resp. učitelů, že neumějí tzv. zaujmout, nebo může mít bezradnost nad smyslem matematiky nějaké hlubší kořeny?

Začnu opět anekdotou: Uprostřed výkladu se otočí učitelka matematiky od tabule do třídy a rozhořčeně až vyčítavě říká: „Tak se podívejte, co děláte. Ty tady svačíš, ty píšeš cosi do mobilu, vy dva hrajete piškvorky, ty hledíš z okna... Vždyť vy vůbec nedáváte pozor! Vás to vůbec nezajímá, co já tady říkám! Divíte se pak, že 90 procent z vás ale vůbec ničemu nerozumí?!“ Vzadu ruka... „No, co je Aleno...“ „Pančelko, ale tolik nás tady myslim ani není, né?“...

Stejně jako v každém jiném předmětu i v matematice se najdou podprůměrní i skvělí učitelé. Dokonce bych řekl, že ještě nedávno to měli vyučující přírodních věd snazší, neboť deformace ideologií (v porovnání třeba s dějepisem či literaturou) byla neskonale nižší a „učit podle pravdy“ neznamenalo v zásadě žádné riziko postihu režimem. Hlavně biologové by jistě namítli, že to není až tak zcela pravda, že sovětští odborníci např. rozdojili kozla a podobně, ale já bych přesto soudil, že v porovnání s vědami, které byly coby buržoazní postaveny na indext jako celek, je to pořád slabý odvar.

Kdybych začal rozvíjet, že bezradnost nad smyslem matematiky pramení hlavně z neznalosti, opakoval bych se. Proto zde zmíním jeden aspekt, který přece jen jako objektivní, byť okrajový, vnímám. Je to asi zejména otázka didaktická, ale i ze zkušenosti vím, že schopnost abstraktního myšlení přichází s věkem. U někoho dříve, u někoho později, ale v průměru platí, že malé děti abstraktně nemyslí (dobrým indikátorem je smysl pro humor). A matematika je z jistého pohledu krystalická abstrakce – vždyť i když to tak většina z nás dávno nevnímá, tak samo číslo je přece abstrakcí. Dokud se neřekne 5 peněz, nebo 1000 konzervativců, je „5“ a „1000“ samo o sobě ryze abstraktní sdělení.

Čili již v triviu (tedy v tom novodobém – číst, psát, počítat) je jistá míra abstrakce obsažena a s časem studia narůstá. Může se pak stát, že se to prostě „přepálí“ – že se objektivně ne dost vyzrálým žákům předloží k pochopení taková látka, která je svou povahou příliš abstraktní, tedy že je prostě nepřípadné po nich žádat, aby ji vstřebali. To se, obávám se, stalo například při výuce množin už v 1. třídě a dost možná se to děje v řadě dalších dílčích věcí.

Matematika dnes prostupuje každou vědní disciplínu, neobejdou se bez ní ekonomové, lékaři, astronomové ani architekti. Čím to je? A je to dobře?

Na otázku čím to je?, existuje jedna zjednodušující a jedna složitá odpověď.

Ta jednoduchá spočívá v tom, že všude jsou nějaká množství něčeho: peněz, kostí či svalů, hormonů, planet, oken nebo klempířských prvků ... ostatně deskriptiva, bez které by se žádný architekt neobešel ani na okamžik, je také matematickou disciplínou. Jednoduchá odpověď tedy zní: matematika je všude, protože právě tak to odpovídá realitě. 

Složitou odpověď bychom dostali, kdybychom se ptali, proč je realita právě taková – tedy se svojí neoddělitelnou a všudypřítomnou kvantitativní složkou. Tady se vzdávám a říkám: Bůh ví. Nicméně všechno má své místo, matematiku nevyjímaje.

Rozsah jejího užívání je tedy správný do té míry, do které se matematika drží v mantinelech své kompetence, resp. do které se matematikou nenahrazuje něco jiného. Obávám se, že právě to se dnes mnohde děje, typicky v ekonomii. Tu vnímám jako v zásadě interdisciplinární obor někde mezi sociologií a právě matematikou. Ostatně řada ekonomických klasiků nikdy žádnou ekonomii nevystudovala. Myslím, že se ekonomie scientisticky posunula blíže matematice, a to dobře není. Je to součást celkového posunu, v rámci kterého převažuje mínění, že dosahování objektivních výsledků jsou schopny pouze přírodní, popř. technické obory. Samy humanitní vědy pod tímto tlakem rezignovaly a operují již jen s paradigmaty, v rámci kterých se snaží reflektovat předmět svého bádání. Někdo pak přijde s jiným konzistentním paradigmatem, dojde k opačným závěrům a v současném pojetí nelze rozhodnout, který z autorů je blíže pravdě.

Fatální důsledky to může mít (a má) v právu, jehož pozitivní pojetí se mimo jiné opírá o tuto domnělou „pluralitu pravd“. Aby tedy ekonomové byli bráni více vážně, spíše než s úvahami o společnosti a jejím chování proto vystupují s matematickými modely, jejichž složitost je (mimo jiné) dána autorovými matematickými znalostmi a schopnostmi – s jejich správností, o kterou by však mělo jít především, je to častokrát poněkud jinak.

Stejně jako se přírodní a technické obory opírají o matematiku, je nezbytné společenské vědy znovu opřít o filosofii. Společným prvkem je pak logika, s jejíž pomocí lze „testovat“ to které paradigma, nakolik je v souladu s realitou, přičemž přesně o to by mělo jít. Filosofie je totiž povinná konfrontovat své předpoklady s realitou neustále – a realita je jen jedna, takže pravdivá filosofie také může být jen jedna.

Tady bych se rád zastavil – ona totiž matematika občas s realitou opravdu nic společného nemá (nebo se to ve chvíli zrodu příslušné teorie netuší...). Matematik může zcela volně „nahodit“ soubor axiomů a jsou-li tyto vzájemně bezrozporné, vesele si rozvíjí příslušnou teorii. Nemusí se přitom vždy starat, jak který axiom koresponduje se skutečným světem. Daleko blíže filosofii je v tomto smyslu fyzika, která také musí stále své předpoklady ověřovat vůči jediné platné realitě a činí tak způsobem sobě vlastním, prostřednictvím experimentu. Axiom v matematice (tedy výchozí, nedokazatelné a nevyvratitelné tvrzení) je něco jiného, než axiom ve filosofii – v ní musí být i axiom prověřen skutečností a teprve pokud obstojí, lze s ním pracovat dál.

„Ve velké knize přírody může číst jen ten, kdo zná jazyk, v němž je napsána. A tímto jazykem je matematika,“ napsal kdysi Galileo. Řídí se svět matematikou, která do něj byla předem vložena a my ji jenom objevujeme, nebo i matematiku vytvořili lidé jako jeden z nástrojů k poznávání světa? Je matematika dílem Boha či přírody, vetkaným do struktury reality, anebo je pouhým výtvorem lidí? Co je to vlastně matematika a jaká je její povaha?

Takovými metaotázkami se sám příliš nezabývám, nicméně neřekl bych, že se svět matematikou řídí. Matematika je věda se svojí specifickou kompetencí, stejně jako každá jiná věda. Zejména svojí aplikovanou částí reflektuje skutečnost, významně napomáhá jejímu popisování a v technických oborech umožňuje nové konstrukce. Některé její teoretické části však jsou od pravdy o realitě odtrženy a přitom zcela oprávněně na matematické půdě zůstávají.

Takže bych řekl, že platí obojí: do té míry, do které matematické teorie popisují jedinečnou realitu, matematiku objevujeme (resp. matematikou objevujeme tuto realitu)... nebo ještě přesněji: ono „objevování“ přichází ve chvíli, kdy matematik (často s pomocí kolegů z jiných oborů) zjistí, že právě ta která příslušná teorie velmi dobře aproximuje ten který reálný jev. Od okamžiku, kdy příslušná teorie tvoří jakýsi vlastní, virtuální, mimo tuto teorii neexistující svět, od té chvíle je kousek matematiky spíše lidským výtvorem. Říkám „kousek“, protože přitom platí, že v daném souboru axiomů je jasně daná celá teorie, která z nich plyne – po stanovení takového axiomatického souboru už matematik opět „jen“ objevuje, co že je právě v tomto souboru axiomů ukryto...

Možná, že každá konzistentní matematická teorie popisuje něco existujícího a my to jen nevíme. O tom však můžu já jen spekulovat. To k obsahu. A co se formy týká, tam je na tom matematika podobně jako jiné jazyky – jistě si lze představit, že by tytéž obsahy byly vyjádřeny jinými znaky, ale pojmy jsou objektivní (což neznamená, že všemi shodně chápané).

Zdaleka nejsem první, když to přirovnám k hudbě a jejímu zápisu – určitě lze vymyslet „jiné noty“, ale zvuk určité výšky, délky, síly a barvy zůstane stále tím stejným tónem. Ostatně soudím, že povaha matematiky a povaha hudby jsou velmi příbuzné: obě jsou darem od Boha, prostřednictvím kterého mohou jedni lidé pomáhat jiným, a těm, kteří je přímo provozují, poskytují neopakovatelné zážitky.

Může matematika "dokázat" či alespoň nějak "ukázat", odhalit, vystopovat Boha?

Osobně si myslím, že toto téma je mimo kompetenci matematiky a náleží do kompetence filosofie. Striktně vzato tedy za sebe na otázku odpovídám „ne“.

Nicméně někteří se o takové důkazy pokoušejí. Takový, který má opravdu matematickou ambici, byl formulován slavným rakouským, či rakouskouherským, matematikem Kurtem Gödelem (mimochodem narozeným v Brně).

Podobně jako jiné tzv. ontologické důkazy (z nichž první a nejslavnější byl patrně ten Anselmův), vychází i ten Gödelův důkaz z filosofického pojetí, kdy je Bůh reflektován jako jediné jsoucno, jehož existence a esence splývají. Tedy, zjednodušeně řečeno, že Boží „být“ je totožné s Jeho podstatou. Biblicky se pak v tomto kontextu lze odkázat na knihu Exodus, kde se Bůh představuje Mojžíšovi takto: „Já jsem, který jsem.“ (Ex 3,14).

Tyto ontologické důkazy, Gödelův z toho nevyjímaje, byly opakovaně podrobeny kritice, a to v tom smyslu, zjednodušeně řečeno, že jsou postaveny na „logickém kruhu“, kdy je předpokádáno totéž, co se má dokázat. Necítím se být kompetentní vyjadřovat se k tomu jakkoli autoritativně, nicméně se velmi opatrně domnívám, že tato kritika je spíše oprávněná. Tento pohled na důkazy Boží existence skvěle, smím-li to posoudit, zpracoval Doc. Zdeněk Pospíšil z mé alma mater ve své přednášce „Gödelův důkaz nutné existence Boha“.

Soudím, že v momentě, kdy se matematik snaží dokázat Boží existenci, resp. pravdivě přisoudit Bohu některé vlastnosti, opouští v té chvíli pole matematiky a vstupuje na filosofické pole, stává se v tom okamžiku (lepším či horším) filosofem a málo přitom záleží, zda a nakolik se nadále přidržuje matematické formalisace. Pokud je tedy onen Gödelův důkaz chybný, není to proto, že by byl matematický – neboť, jak jsem již naznačil, každý takový důkaz je zejména důkazem filosofickým –, ale z toho důvodu, že případně trpí stejným defektem, jako všechny ostatní ontologické důkazy.

Ovšem skutečnost, že jeden směr snah o důkaz Boží existence, tedy matematický, (možná) selhává, ještě vůbec neznamená, že takový důkaz není možný obecně.

Říkáš, že dokazování Boží existence náleží do kompetence spíše filosofie. Té se to tedy daří lépe?

Ano, racionální důkaz existence Boha totiž jistě možný je a, pro někoho snad překvapivě, máme jej k disposici. Tvrzení typu „Styděl bych se věřit v Boha, jehož existenci bych byl schopen dokázat,“ jsou mylná. Boží velikost tím samozřejmě není nijak umenšena – přesto, že to racionálně nahlédneme, On zůstává našim nekonečně nás přesahujícím Stvořitelem. Jde o důkaz na základě principu kauzality (tedy principu, který tvrdí, že každý důsledek má svoji příčinu).

Nejsem si jistý, zda skutečně první, ale rozhodně jednu z nejslavnějších formulací lze nalézt v Teologické summě Tomáše Akvinského. Příslušnou skutečnost reflektuje ostatně I. Vatikánský koncil v jednom ze svých výsledků: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu.“, resp. „Kdo by řekl, že jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit.

Toto dogma (ostatně jako všechna ostatní dogmata) však tuto pravdu nijak nevytváří, jen ji reflektuje. Z druhé strany samozřejmě platí, že i když jsme lidským rozumem schopni dokázat Boží existenci, zdaleka to neznamená, že jsme disponováni k racionálnímu poznání celé Boží skutečnosti (např. trojjedinost Boha takto přístupná není). Mnoho z ní nahlížíme výhradně díky zjevení, vírou (či chcete-li „srdcem“) a dost pravděpodobně o její nemalé části nemáme (zatím?) potuchy.

Nelze také upadat do druhého extrému, do racionalismu, a vše, co není racionálnímu zkoumání přístupné, vytěsňovat. K tomu opět I. Vatikánský koncil: „Jestliže někdo řekne, že v Božském zjevení nejsou obsažena žádná pravá tajemství ve vlastním smyslu, nýbrž že veškerá dogmata víry mohou být pochopena a dokázána z přirozených principů prostřednictvím řádně poučeného rozumu, anathema sit.“ Navíc je více než zřejmé, že sebeplatnější a sebeevidentnější racionální důkaz Boží existence sám o sobě nevede nutně k víře v Boha a tím méně k důvěře Bohu.

Tím jsme se ovšem dostali od matematiky opravdu dost daleko. (Těm, kdo chtějí tuto stopu sledovat dál, doporučuji dvě vynikající knihy: Jiří Fuchs: Bůh filosofů (Krystal OP, Praha 1997) a Roman Cardal: Bůh ve světle filosofie (Krystal OP, Praha 2004).) Myslím, že jsem se do řemesla jiných nafušoval už víc než dost.

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.