S Martinem Rejmanem o konzervatismu, penězích, demokracii a malých politických stranách

Podrobnosti

Zveřejněno 10. 6. 2011 8:18

Napsal Dan Drápal

Naše demokracie je nemocná. Je to důsledek nevyrovnání se s komunistickou minulostí, toho, že KSČ nebyla postavena mimo zákon. Politické klima, které to umožnilo, určovali vůdcové sametové revoluce. Bylo naivní očekávat, že demokratickou a svobodnou společnost, tržní hospodářství a právní stát  budou spoluvytvářet komunisté, kteří čtyřicet let budovali socialismus.

Pro většinu lidí konzervativní znamená nemoderní. Jak tento dojem vyvracíte?

Vezměte to třeba tak: máte dvacet let staré sako, ušité dobrým krejčím z kvalitní látky a skvěle se v něm cítíte. Je tedy důvod pro to, abyste jej vyhodil jen pro jeho zdánlivou nemodernost? Jistě ne, dokonce móda se po nějakém čase vrací, mírně jiná, možná jaksi modernější, ale ta kvalita je zřejmá. Stejně tak třeba stará tatrovka, škodovka, bugatka je nadčasová a slouží nám jako jakýsi etalon solidnosti, kvality a krásy. A tak je to i s konzervatizmem. Konzervatismus je mylně považován za způsob myšlení, který se brání změnám a opírá se o zkostnatělé instituce. Ve skutečnosti je fakt, že se konzervatismus často chápe jako synonymum nemodernosti, asociálnosti, bigotnosti a všech těch pohrdavých označení, používaných levičáky účelovou, zlovolnou lží. Konzervatismus není politická filosofie, ideologie, je to především způsob myšlení. Hájí ideje, které se osvědčily, ale nebrání jejich vývoji. Jeho podstatou je řád i realismus. Chce dávat člověku základní životní jistoty, ale nikoli sny. Nepředkládá člověku fikce, ale zajišťuje a hájí existenci a rozvoj vyšších hodnot. Je zárukou svobody, ale odpůrcem anarchie... Konzervativec není zapšklý zpátečník. Je to člověk sebevědomý, ale ne arogantní, samostatný, ale ne samotářský, pracovitý, ale znalý umění těšit se z krás života. Má smysl pro odpovědnost za sebe, ale i za druhé. Proto je soucitný s potřebnými a tak také ví, že aby mohl pomáhat, musí na to mít, a že tedy být úspěšný není hřích. Nezávidí úspěšným, jsou mu příkladem. Konzervatismus je vším možným, jen ne tím, za co je obecně a mylně v naší společnosti považován. Mimochodem – jako konzervativci byli za totality označováni ti nejdoktrinářštější komunisté, a, myslím, že od té doby se slovo konzervativec považuje za nadávku. Je stálým úkolem konzervativců tento omyl trpělivě, ale rozhodně vyvracet. Je naším úkolem přesvědčit společnost, že konzervatismus je velmi potřebný právě teď pro řešení společenských, politických a ekonomických krizí, které jsou především krizí morálky. Morálka není pro konzervativce jen prázdným pojmem, ale nezbytným předpokladem pro dobrý život každého z nás a celé společnosti.

Státní rozpočet je asi z osmdesáti procent složen z mandatorních výdajů. O použití a rozdělení těch zbývajících dvaceti vedou politici nelítostný boj…

No právě! To je přece úkolem politiků, vysvětlit veřejnosti zhoubnost rozsahu a stálého bobtnání sociálního státu, který vede k neúnosnému zvyšování mandatorních výdajů. Ekonomicky, vzhledem ke stále většímu zadlužování státu, ale také s ohledem na obyčejnou spravedlnost, je nezbytné provést reformu sociálního systému tak, aby byl nápomocen skutečně potřebným, ne notorickým flákačům, jejichž jedinou povinností je pak ve volbách zvolit tu „správnou“ stranu. Je na politicích, aby přesvědčili veřejnost i o potřebnosti reformy zdravotnictví i o nutnosti spravedlivé důchodové reformy. Spravedlnost – to byl také důvod loňského nálezu Ústavního soudu – zrušení ustanovení §15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (tedy zrušení tzv. redukčních hranic, které poškozují pojištěnce s vyššími příjmy). Tento nález uznal známou skutečnost, že současné důchodové pojištění není pojištěním, ale daní. To je třeba konečně přiznat a na tomto základě podniknout další kroky. Ty musí směřovat ke stavu, který bude dlouhodobě odolný vůči nepříznivému demografickému vývoji. Je zkrátka nezbytné redukovat současný průběžný systém na nezbytné minimum, které zajistí každému stejný základ penze. Změna důchodového systému je zřejmě jedním z nejdůležitějších ekonomických a politických úkolů. Je nutno posilovat odpovědnost a svobodu rozhodování jednotlivců o jejich zajištění po odchodu do penze, které lze zajistit systémem kapitalizace individuálního důchodového spoření v rámci silných, nejlépe soukromých fondů. Úlohu státu v této oblasti je nutné omezit na nastavení přísných pravidel fungování penzijních fondů, jeho kontrolní funkci v penzijních fondech a na zajištění zmíněných minimálních důchodů – to je důležité zejména pro ty, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou na důchodovém spoření podílet.

Současný důchodový systém založený na průběžném financování má celou řadu politických, ekonomických a morálních úskalí. Především dává státu zbytečně velkou moc a tím vytváří příliš velký prostor pro případnou politickou manipulaci a zvyšuje nebezpečí jejího zneužívání. Omezuje možnost jednotlivce se svobodně rozhodnout o okamžiku svého odchodu do důchodu a neumožňuje mu zásadně ovlivnit výši svého důchodu. Jak dnes již dobře víme, je díky závislosti na populačním vývoji velmi nestabilní, snadno zranitelný a v nejbližší budoucnosti nevyhnutelně deficitní. Přičteme-li k tomu nutnost větších odvodů na důchodové zabezpečení nebo snižování důchodů, zákonitým výsledkem je omezování ekonomického růstu a potenciální mezigenerační konflikty. Jedině jeho zásadní změna může eliminovat neutuchající dohady o změně důchodového věku, valorizaci důchodů, zvyšování daňového zatížení apod., z kterých čerpají levný politický kapitál pouze neodpovědní demagogové. Také je nutné prosadit oddělení peněz, vybíraných na důchody, od státního rozpočtu.

Nezbytná reforma penzijního systému je výrazným příkladem toho, čím se mají politici vážně zabývat – jsou to otázky, které společnost skutečně pálí. Politika má být střetem idejí a službou veřejnosti. Bohužel, dnešní největší parlamentní strany takto chápané pojetí politiky opustily. Na veřejnosti sice předvádějí víceméně nechutný boj, ve skutečnosti se však dělí o benefity z dozorčích rad státních podniků, úplatky z veřejných zakázek a společně korumpují veřejnost populistickým rozdáváním (z jejích daní). Návrh důchodové reformy, předložený koaliční vládou, je polovičatý; i přes svoji nedostatečnost je však z populistických, nesmyslných důvodů ostře kritizován levicí. Ale i pravice má pádný důvod návrh důchodové reformy kritizovat, a to pro její malou odvážnost, a proto, že vláda podmiňuje nastartování reformy sjednocením DPH na vysoké sazbě této daně. Zvýšení DPH u mnoha položek je nešťastné a kontraproduktivní; sníží spotřebu a tím i zpomalí ekonomiku, zejména v oblasti služeb a stavebnictví. Například velmi negativně se to projeví v pohostinství, které má nemalý vliv na cestovní ruch. Pokud by se sazba sjednotila na 15%, velmi pravděpodobně by nedošlo ke zdražení (potravin a dalších položek, kde je zatím DPH 10%), protože z důvodu konkurence by jen málokdo zdražoval, ale došlo by ke zlevnění spotřebního zboží, tedy k zvýšení koupěschopnosti obyvatelstva, tedy k oživení ekonomiky. Nechápu také, proč vláda zvyšuje všechny možné i nemožné poplatky – do rozpočtu to přinese málo, zato to jen zvýší naštvanost už tak frustrované veřejnosti na vládu. Nejdříve je nutné hledat prostředky k pokrytí nákladů na nastartování důchodové reformy ve snížení mandatorních výdajů, snížení nákladů na veřejné zakázky omezením korupce, tlakem na dodavatele ke snížení neoprávněně vysokých rozpočtů veřejných zakázek, razantním snížením státní byrokracie a určením všech prostředků ze zbývající privatizace na reformu. Dokud nebude mít vláda, která se deklaruje jako pravicová, odvahu přijít se skutečně účinnou reformou penzijního systému a tuto reformu veřejnosti srozumitelně a pravdivě vysvětlit, budeme stále blíže ke státnímu bankrotu; to se samozřejmě týká i ostatních oblastí, které chtěla koalice změnit, tedy zdravotní a sociální reformy, omezení státní byrokracie, zastavení korupce, tedy zastavení zadlužování státu. Je nutné vrátit politice její skutečný smysl, konkurenci politických filosofií, rozdělení na pravici a levici, protože bez tohoto střetu, bez konkurence dvou politických koncepcí, třeba přijetím politiky „třetí cesty“ Anthony Giddense, spějeme ke stagnaci. A pravice nesmí ustupovat z principů pravicové politiky, protože jen tak se prokáže její správnost, poctivost a efektivnost v kontrastu s rozhazovačnou, nemotivující a v konečném důsledku k úpadku vedoucí politikou levicovou.

Úřednické vlády se zdají být efektivnější, levnější. Myslíte si, že by latentní krizi vládní koalice vyřešila úřednická vláda?

V parlamentní demokracii nemůže dlouhodobě existovat efektivní úřednická vláda, a to tím spíš, pokud je prakticky složena podle stranického klíče a pokud každý její krok je schvalován nebo neschvalován podle stranických preferencí, ať přímo jednotlivými ministry, nebo Poslaneckou sněmovnou. To jsme jasně viděli za panování Fischerovy vlády, která nebyla schopna prosadit ani velmi krotké snížení obrovského schodku státního rozpočtu, nemohla vyhovět naléhání spojenců na posílení našeho kontingentu v Afghanistanu a zaměřila se pouze na to, co jí dovolily politické strany. Navíc, jak dnes vidíme, její úspěšnost byla jen zdánlivá, víceméně vytvářená médii. Volání po vládě úředníků je jen výrazem frustrace občanů ze špatných politiků, ale není to řešení; řešením je výměna špatných politiků.

Máte pravdu, krize vládní koalice neskončila, jen byla „odsunuta“. Nevěřím však, že dojde k předčasným volbám. Ty si snad ve skutečnosti nepřeje ani levice – co by si počala s nutnými, ale nepopulárními změnami, které koalice ještě nestačila přijmout? Koalice, jakkoli rozhádaná, je odsouzena k dovládnutí do konce svého volebního období. Je otázka, kdo za to zaplatí nejvíce; mně se zdá, že ODS, která sice opustila Topolánkovu „rozkročenost“ od prava do středu, ale nezbavila se svých kostlivců ve skříni, kmotrů a zkorumpovaných politiků. A už vůbec největší tragédií pro ODS by bylo, kdyby se rozhodla pro velkou koalici. Tím by pro pravicového voliče definitivně skončila.

Do Parlamentu se dostala TOP 09 krátce po jejím založení, a podobně se dá mluvit i o Věcech veřejných. Je možné, aby se takový tah povedl ještě někomu jinému. Třeba Konzervativní straně?

Do TOP 09 přestoupila řada poslanců a jiných významných členů KDU-ČSL, vstoupili tam bývalí členové ODS, ODA, Unie svobody, starostové některých měst. TOP 09 sama sebe označuje jako konzervativní, ač je její členská základna politicky velmi různorodá. Vznik TOP 09 je spojen se jmény, která budí rozpaky. Netroufám si tvrdit, že je to strana na jedno použití. Byla vytvořena ne jako protiváha ODS, ale jako alternativa pro voliče, který by z různých důvodů „konzervativně-liberální“ ODS nevolil. Po pádu předsedy ODS Mirka Topolánka, který byl i jedním z architektů vzniku TOP 09, se všechno změnilo. Vztahy, jaké měli pánové Topolánek a Kalousek, mezi pány Nečasem a Kalouskem neexistují. TOP 09 dnes už není partnerem ODS, je jejím nejnebezpečnějším konkurentem.

Na Vaši otázku, zda se může Konzervativní straně podařit totéž, co TOP 09, odpovím, že ne. Konzervativní strana, která má dlouhodobě jasný konzervativní, pravicový program, je v naprosto jiné situaci. Naši stranu nezakládali členové Parlamentu, kteří se rozešli se svými stranami. Za námi nestojí bohatí sponzoři ani přízeň médií. My musíme jít vlastní cestou, jakkoli těžkou. Víme, že konzervatismus s liberalismem (jak se o to snaží právě ODS) je neslučitelný. Vidíme problematičnost nejasné politické profilace TOP 09 a VV i otazníky nad řadou jejích představitelů, kteří v žádném případě nejsou konzervativci, ale liberálové, s více nebo méně levicovými postoji. Liberálové jsou sice obvykle považováni, aspoň v Evropě, za pravici, ale to je velký omyl. A navíc, neustálé ústupky pravice levici jsou velkým problémem všech pravicových stran, znevěrohodňují a diskreditují pravicovou politiku. Ač to může znít neskromně a nepravděpodobně, je třeba, aby tady byla pravicová, konzervativní strana, která není zatížená problémy, které si s sebou táhnou parlamentní strany, považované za pravicové.

Proč se v podstatě nic neznamenající malé pravicové strany nedovedou spojit v jednu, která by už něco znamenala?

Jistě by se alespoň několik malých stran pravicově orientovaných mohlo, ba dokonce mělo spojit. Ale vždy se najde něco, více nebo méně podstatného, co to znemožňuje. Někdy je to osobnost lídra strany, ješitnost, autoritářské vedení, které nepřipouští demokratickou vnitrostranickou diskuzi. Jindy sice zdánlivá stejnost nebo podobnost programu, ale přesto v některém aspektu nepřekonatelná rozdílnost, na příklad v otázce přímé nebo parlamentní demokracie, v otázkách, spojených s naším členstvím v EU, tedy její podoby jako federace, jako volné sdružení suverénních států, nebo naopak vystoupení z EU, rozdílnost konzervativních idejí s liberální ideologií, která nakonec vždy končí nalevo, prosazování nepolitické politiky, vztah k náboženství atd., atd. Snah po spojení bylo mnoho, ale všechny vedly do slepé uličky – kromě sloučení Strany konzervativní smlouvy s Konzervativní stranou. Nicméně o spolupráci dlouhodobě usilujeme a s několika stranami máme přátelské vztahy; jmenovat mohu třeba Občané.cz, Soukromníci, Koruna Česká, KAN.

Známe termíny jako demokracie, lidová demokracie, demokracie lidu, přímá demokracie apod. Jaký je rozdíl mezi přívlastkovými demokraciemi a tou současnou? Pro jakou demokracii jste vy?

„Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Stejný jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou.“ To jsou slova prezidenta Ronalda Reagana. Naše současná demokracie je nemocná. Je to důsledek nevyrovnání se s komunistickou minulostí, s tím, že KSČ nebyla postavena mimo zákon a že komunistům bylo umožněno přejít do struktur nově budovaného státu. Žijeme v postkomunismu. Politické klima, které to umožnilo, ovlivňovali a určovali vůdcové sametové revoluce. Bylo však hloupé, ne li zločinné, očekávat, že demokratickou, svobodnou a sebevědomou společnost, tržní, tedy kapitalistické hospodářství, právní stát se spravedlivou justicí a neúplatnou policií budou spoluvytvářet komunisté, lidé, kteří předešlých čtyřicet let „budovali“ socialismus a komunismus. To byla hlavní příčina rozkladu morálky, širokého rozsahu korupce, stamiliardových škod a zhoubného zadlužování po listopadu 1989. Řešením naší společenské, politické a hospodářské krize je především návrat společnosti ke slušnosti, morálce a důvěře, tedy k tomu, co je v zavedených demokraciích normální. Nejsme přesvědčeni, že nejlepší formou je přímá demokracie, aspoň ve stavu, v jakém se zatím nacházíme. Jsme přesvědčeni, že zastupitelská, neboli parlamentní demokracie má nejlepší předpoklady k tomu, aby přijímaná rozhodnutí byla uvážlivá a aby byla správná, přestože jsou třeba v daném okamžiku bolestivá či z jiného důvodu nepopulární.

V médiích dostávají prostor pouze parlamentní strany. Proto se o Konzervativní straně moc neví. Jak to změnit?

Nemáme sice miliony na masivní kampaně, kupování si médií a voličů, ale jsem přesvědčen, že svým programem oslovujeme přemýšlivé voliče. A těch není, zaplať Bůh, málo. Chceme obnovit jejich víru v sílu a úspěšnost tržní ekonomiky s minimálními zásahy státu, ale s jasnými zákony, postihujícími podvodné jednání a korupci. Je nutné dosáhnout vymahatelnost práva s cílem dát srozumitelně najevo, že nezákonnost se vždy postihuje a po zločinu následuje rychlý a spravedlivý trest bez ohledu na postavení pachatele. Je nutné zastavit zadlužování státu podstatným snížením výdajů, provést výše zmíněné reformy. Je naprosto nezbytné ne-li zastavit, tak podstatně omezit korupci a její aktéry přísně trestat.

Přemýšlivému občanu jsou tyto požadavky vlastní. Chápe, že páteří zdravého, prosperujícího hospodářství je drobné a střední podnikání a že je mu tedy třeba vytvořit podmínky bez zbytečné byrokracie a s nízkými daněmi. Je nezbytné systémově zkomplikovat další zvyšování daní a zastavit zadlužování, např. tak, že by pro zvýšení daně, zavedení daně nové a pro přijetí i mírně deficitního rozpočtu bylo nezbytné získat kvalifikovanou většinu (např. 3/5 všech poslanců), zatímco pro snížení či zrušení daně, resp. pro vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet by stačila většina prostá. Dále, domníváme se, je třeba legalizovat možnost náhrady pracovně právního vztahu vztahem obchodním, u osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) snížit vyměřovací základ pro zdravotní a sociální „pojištění“, odložit odvod DPH až po zaplacení faktury odběratelem, atp. Je třeba umožnit vznik početné střední vrstvy, která je všude páteří demokratického státu. V neposlední řadě je nutné dokončit restituce a narovnat majetkové vztahy tak, aby majitel půdy nebyl v podřízeném postavení k nájemci. Vlastník půdy musí za její pronájem dostat férovou cenu, obvyklou v ostatní Evropě, ne almužnu nebo nic. Je také např. klíčové, aby všechny případné dotace byly adresovány na skutečného vlastníka. Mluvím-li o restitucích, mám samozřejmě na mysli i restituce církevního majetku. Je třeba zabránit pokračující devastaci přírody, krajiny a kulturního dědictví a zajistit jejich rozumnou, ale důslednou ochranu. Je třeba podstatně ztížit vyjímání zemědělské půdy z půdního fondu a zvýšit její cenu. Musí se prosadit, aby velké projekty respektovaly urbanistická a estetická hlediska, životní prostředí, krajinu i její obyvatele.

Je nutné, abychom pro šíření našeho programu, našich názorů, využili všech prostředků, které jsou k dispozici, ať už je to internet, tisk, účast v televizních debatách. Musíme udělat vše pro rozšíření naší členské základny a pro to, abychom byli viděni především na komunální úrovni.

Už jste mluvil o korupci. Je skutečně tak nebezpečná, nebo je to jen vděčné téma novinářů?

Je to vděčné, a u nás, zdá se, věčné téma novinářů o nebezpečném jevu, který brzdí ekonomiku, podlamuje iniciativu poctivých v soutěži s neslušnými a otravuje morálku.

Jeden příklad: před několika dny oznámil ministr obrany Alexandr Vondra, že škrty ve státním rozpočtu v příštích letech zredukují nákupy skutečně potřebné vojenské techniky a zároveň sníží početní stav naší armády. Přitom, díky korupci, se v minulých letech nakoupila předražená a v mnoha případech nepotřebná technika v řádu desítek a set miliard korun. Tedy v tomto případě vede korupce ke snížení připravenosti naší armády, k zvýšení našeho ohrožení. To je snad názorná ukázka, jak nebezpečná korupce je.

Korupční prostředí, způsobené u nás především přebujelou byrokracií na úrovni státu od nejvyšší úrovně po nejnižší, tolerované, ba podporované parlamentními politickými stranami a v podstatě nestíhané zkorumpovanou policií a soudy, vede (spolu s nekompetentností, neodborností zadavatelů a nedostatečnou kontrolou) k předražování státních zakázek o stovky miliard korun. Korupce však není nebezpečná jenom ekonomickými ztrátami, ale především proto, že ohrožuje samu podstatu svobodné společnosti.

Jak se Konzervativní strana dívá na naši zahraniční politiku?

Pro obranu demokracie je nutné usilovat o pevnou vazbu našeho státu se severoatlantickým společenstvím a jeho strukturami v rámci západní židovsko-křesťanské civilizace. To je v době, kdy v USA vládne levicový prezident a ve státech EU je nedostatečná vůle po obraně, obtížné, ale o to víc nutné. NATO by bylo velmi posíleno, kdyby do svých řad přijalo Stát Izrael, který má dlouholeté zkušenosti s bojem proti islámskému terorismu, který je v současnosti největší hrozbou západní civilizaci. Premiér Nečas nám nedávno napsal, že toto stanovisko podporuje. Změnit by to mohl jenom nástup levice k moci.

Chtěl bych také upozornit na bezpečnostní riziko, kterému jsou naši partneři vystaveni, když v našich bezpečnostních a armádních strukturách stále trpíme obrovské množství osob různým způsobem více či méně spojených s komunistickým režimem. Stejně jako naši severní sousedé v roce 2006 i my musíme naše spojence tohoto rizika konečně zbavit. Polsko tehdy rozpustilo vojenskou zpravodajskou službu WSI, která, téměř jako celek, a za polské peníze, pracovala ve prospěch Moskvy... Dokud se Rusko nezbaví svých imperialistických tendencí, které se projevují tu v Čečensku, tu v Gruzii, jindy třeba vyhrožováním nám v souvislosti s uvažovaným umístěním prvků protiraketové obrany, považováním bývalých republik SSSR a jeho satelitů za, jak jinak to nazvat, podřízené zájmům Ruska, bude pro nás Rusko stále nepřátelským státem, ať to zní jakkoli silně a ať se to třeba našemu presidentu republiky líbí, nebo ne.

Jako jsme podporovali umístění radarové stanice obranného systému armády USA na našem území, a to nejen jako obranu proti raketám ze zločinných států, ale i jako důkaz našeho nezvratitelného zapojení do západních demokracií, a jako záruku, že nás opět nenapadne náš bývalý spojenec, nyní stejně samozřejmě souhlasíme s tím, aby u nás bylo dislokováno velitelství protiraketové obrany, o kterém se uvažuje. Zároveň podporujeme, aby Česká republika plnila svůj závazek vyčlenit na financování armády 2% z objemu HDP ročně, samozřejmě s tím, že bude schválen návrh ministra obrany na vyloučení prostředníků z nakupování vojenské techniky a zejména, že bude předložena a schválena dlouhodobá vojenská koncepce.

Česká republika je součástí Evropské unie, a jsme tomu rádi. Nejsme však příznivci federalizace EU. Konzervativní strana je pro EU suverénních, samostatných států. Tak jako u nás, i v rámci EU musíme usilovat o odbyrokratizování, redukci výdajů, redukci nebo úplné zrušení zemědělských dotací, zrušení tisíců nesmyslných zákazů a příkazů, zefektivnění rozhodovacích mechanizmů, to všechno pro zvýšení konkurenceschopnosti států EU a EU jako celku. Také, a v neposlední řadě, musíme usilovat o to, aby si Evropa zachovala svoje duchovní a kulturní kořeny, a aby je dovedla bránit.

Martin Rejman (*1940), v letech 2001 – 2010 kancléř Konzervativní strany. Rozhovor připravil Dan Drápal.