Obsah

Důchodová reforma aneb děti jako investice

O důchodové reformě se hovoří již více než deset let. Oficiálně byly ustaveny dvě Bezděkovy komise, přesto je důchodová reforma v nedohlednu. Proč? Co je nepochopitelného na tom, že pracující občan vychová děti a ty mu v době jeho stáří přispějí na důchod? Hned se samozřejmě vynoří vztahová otázka. Proč by měly děti v dospělosti přispívat na důchod úplně cizím lidem, kteří je nevychovali? Téměř současně se také vynoří myšlenka směřující k sociálně neintegrovaným mnohodětným rodinám. Najednou je z jednoduchého vztahu rodiče a děti gordický uzel. Právě ten se zde pokusím rozetnout.

Boj o poslední tučný balík peněz

Píše se říjen roku 2004. James Hyzl, Jiří Rusnok, Tomáš Řezníček a Martin Kulhavý zveřejňují Penzijní reformu pro Českou republiku s dovětkem „Inovativní přístup“. Z jejich návrhu důchodové reformy vyjímám:

První důchodový pilíř není pojišťovací systém, prostřednictvím kterého si kupujeme důchod (nebo-li šetříme na stáří). Tento pilíř je clearingové centrum (clearing je bezhotovostní platební styk k zúčtováním pohledávek a závazků) kam pracující (vnučky, vnoučata a děti dnešních důchodců) platí na důchody svých rodičů a prarodičů.

Příspěvkem do I. důchodového pilíře nejsou peníze, nýbrž řádně vychované děti. Takže řešením je neplatit dávky těm, kteří do systému nepřispěli. Toto je naprosto klíčová podmínka návrhu.

Dnešní průběžný důchodový systém vyplácí penze i těm, kteří do něj neinvestovali, tedy nepřispěli. Máme zde dnes více a více důchodců, kteří buď neměli vůbec děti a nebo jen velmi málo dětí (nejčastěji jen jedno), což je v příkrém rozporu s jejich důchody. Ty jsou naopak právě u těchto lidí obvykle vyšší. To samozřejmě vytváří neúnosný tlak na rovnováhu státem garantovaného důchodového systému a nutí vlády přijímat nepopulární opatření v po-době zvyšování věku odchodu do důchodu, odkládání valorizace již vyplácených dávek a podobně. Současně se tak posiluje neférovost systému, protože tato opatření postihuji i ty, kteří odpovídajícím počtem dětí přispěli.

Stejně tak je nefér žádat po lidech, kteří vychovali dostatečný počet dětí, jež dnes ze svých výdělků financují stále nákladnější systém, aby povinně přispívali do spořících pilířů.

Jaká je argumentace autorů?

Jestliže někdo spoří na individuální bázi do II. pilíře (spořícího), pak jeho úspory jsou jednoznačně druhem ekonomické investice, která přinese v pozdějším období (v důchodu) jejich držiteli ekonomický užitek.

Ekonomické náklady, které rodiče nesou při výchově dětí (od hygienických potřeb na začátku až po vzdělání při vstupu do dospělosti) jsou investicemi, z nichž budou oba rodiče profitovat (důchod z I. pilíře). To je skutečnost, která rodiče opravňuje požadovat zpět hodnoty, které odvádějí jejich děti do I. pilíře. Navíc nám to poskytuje základ pro elementární pravidla, kterými se má řídit moderní penzijní systém při stanovení dávky.

Jestliže chci mít důchod, musím nejprve v době své ekonomické aktivity investovat. Tato investice může mít podobu buď peněz, nebo řádně vychovaných dětí, nebo může jít o kombinaci obou forem. Investice však musí být učiněna, bez investice nemůže být dávka vyplacena.

Uvedení autoři, renomovaní ekonomové, tak překročili pomyslnou hráz mezi světem peněz a všimli si problémů lidí.

Opravdu je ještě příliš brzy?

Jiří Rusnok, bývalý ministr financí, dnes prezident Asociace penzijních fondů České republiky a generální ředitel ING Penzijního fondu se na semináři Důchodová reforma v poločase příprava budoucnost sociálního státu v České republice zmínil o tom, že na přelomu let 2004 a 2005 propagoval udržitelný penzijní systém s odstupňovanou výší důchodu – nula dětí, žádný důchod z prvního pilíře, tři a více dětí, plný důchod z prvního pilíře. Konstatoval ovšem, že na uvedení tohoto systému do praxe je ještě příliš brzy, že by jej občané nepochopili! Nechci sahat panu Rusnokovi příliš do svědomí. Při pohledu na ruku, ve které pevně svírá oboustranně máslem namazaný krajíc, ale nemohu se zbavit otázky, zda nejsou jeho slova pouhým osobním morálním ospravedlňováním.

Proto se s plnou vážností ptám, zda je stále ještě příliš brzy, když se I. důchodový pilíř stále propadá do mnohamiliardového deficitu? Jinak řečeno, občané stále ještě nejsou schopni, nebo spíše ochotni pochopit?

Častým argumentem proti výše uvedenému přístupu je, že bezdětní ve svých daních prostřednictvím přídavků na děti a dalších sociálních dávek podporují ekonomicky výchovu dětí v rodinách a z toho důvodu mají nárok na důchod z I. důchodového pilíře. Pravda je taková, že bezdětní se podílí ze svých daní zprostředkovaně na nákladech výchovy dětí těch druhých do výše 20% (školství, zdravotnictví). To znamená, že uvedená argumentace má cenu 20% výměry důchodu z I. pilíře. Vyčísleno jde o 1/5 z průměrného starobního důchodu, který je v roce 2010 bez 15 korun 10 000, tj. 2000 korun měsíčně pro bezdětné z I. pilíře.

Ještě častější argument směřuje k sociálně neintegrovaným mnohodětným rodinám. Jedná se přitom o pouhý myšlenkový zkrat. Rodiče nepracující a tedy neplatící daně nesplňují nárok na starobní důchod ze zákona. Nesplňují základní podmínku, kterou je odpracování potřebného počtu 25 let. Nesplňují ani podmínku investování do výchovy dětí, protože investorem je stát. Nesplňují dokonce ani morální podmínku pro výplatu starobního důchodu, protože čím více je v těchto rodinách dětí, tím lépe se mají jejich nepracující rodiče.

Kdo financuje výchovu dětí?

Pracujícím rodičům s nejčastějším příjmem, tj. nižším než průměrným, stát od 1. 1. 1993 sebere neoprávněně 3000 korun na jedno dítě měsíčně. Sociálně neintegrovaným nepracujícím rodičům stát přispěje 3000 korun na jedno dítě měsíčně.

Z této argumentace snad každý pochopí, proč v rodinách pracujících rodičů je jen jedno, nebo také žádné dítě. Nezbývá, než konstatovat pokles natality o 30 000 novorozenců ročně v pří-mé souvislosti s novými daňovými zákony. Tristní situaci potvrzuje také publikace Dany Hamplové Životní cyklus, sociologické a demografické perspektivy: „Již při dvou dětech se příjmy na jednoho člena domácnosti v rodinách pracujících rodičů propadají hluboko pod hodnotu průměrného důchodu“.

Tichá, individuální obrana pozic bezdětnými ale nevysvětluje, proč se polemika o důchodové reformě vede již desetiletí, ani nevysvětluje, proč jsou zcela opomíjeny výše uvedené argumenty renomovaných ekonomů.

Člověk až na druhém místě

Zde je potřeba obrátit pozornost k bankám a jejich penzijním fondům. Jedná se totiž o stovky miliard až biliony korun. Dlouhodobou snahou bankéřů je prosazení jejich finančního produktu a samozřejmě jde o zisk z tohoto produktu v době, kdy bankovní trh naráží na hospodářské limity.

Tato tvrzení je možno doložit. Bezděkova komise č. 1 měla předem stanoveno, jak má při tvorbě jen zdánlivě různých podob důchodové reformy postupovat. V závazné metodice práce komise je jasně stanoveno, že se v první řadě propočítají peníze a až dodatečně, zdůrazňuji dodatečně, se do již provedených propočtů dosadí prvek, o který mělo jít především, tedy člověk.

Ve skutečnosti se již před lety, za vlády stojící politicky na opačné straně politického spektra, než vláda současná, jednalo pouze a jen o jedinou podobu důchodové reformy - a to o reformu finanční.

Nutno zatleskat skvělému marketingu soukromých penzijních fondů, které si tak výsledek ve svůj prospěch zajistily předem. Bezděkova komise č. 2, oficiálně nazvaná Poradní expertní sbor (PES), se řídila metodikou, která byla v zásadě shodná s metodikou činnosti tzv. Bezděkovy komise č. 1 z let 2004 – 2005. Výsledek práce komise byl proto stejný.

Podle známého citátu prý není možno vstoupit dvakrát do téže řeky. Možné to samozřejmě možné – stačí jen nepřipustit do Bezděkovy komise č. 2 ty, kteří na zmanipulované výsledky práce první komise poukazovali. To je případ autora těchto řádků. Pan ministr Šimerka o mém zájmu o práci v komisi předem věděl. Jeho personální opomenutí je vzorovým příkladem klientelismu.

Jak ztrácet čas

Prodlužování věku odchodu do důchodu je varianta velmi lákavá. „Dokud se zvyšuje hranice odchodu do důchodu, tak systém vždy přežije“, řekl vrchní ředitel Jiří Král z MPSV. Kdyby šlo jen o poměr mezi věkem odchodu do důchodu a věkem dožití, vše by již bylo vyřešeno legislativním opatřením z roku 1996. Žádná důchodová reforma by nebyla zapotřebí. Avšak žádná parametrická změna skutečnou reformu nahradit nemůže. Navíc prodloužení věku odchodu do důchodu řeší stabilitu státem garantovaného důchodového systému jen dočasně – právě z toho důvodu, že vůbec neřeší základ všech našich problémů. Tím je bezpochyby (ne)dostatek dobře vychovaných dětí garantující dostatek plátců v následující generaci. Proto bude nutné přistoupit v dohledné budoucnosti k dalšímu prodlužování věku odchodu do důchodu, zatím na novou hranici 70 let. A co dál?

Sociální jistoty v rukou bank?

Velmi podrobně se dopady důchodové reformy v režii soukromých penzijních fondů zabýval již Michal Kamenný v článku Opravdové REformy potřebují více než změnu normy nebo formy (KL 8/2010). Zbývá jen důrazně deklarovat, že vkládání sociálních jistot do rukou bank je opatřením nesmyslným.

Sociální jistoty v podobě námi uspořených peněz na stáří se v rukou bankéřů okamžitě mění na produkty, se kterými je možno podnikat na finančních trzích. Čím vyšší riziko podnikání, tím vyšší výnos z vložených financí. Právě k tomu směřuje návrh změny v dosavadním zákonu o důchodovém připojištění. Pod záminkou zvýšení výnosů fondů půjdou při povinném spoření banky vlastnící penzijní fondy do vyšších rizik. Tato rizika, na rozdíl od dosavadní praxe, nemají nést banky, ale jen a výlučně vkladatelé. Jak „výhodné“ je to jak z hlediska jistot, tak i z hlediska výnosů investování do soukromých penzijních fondů nám již objasnila celosvětová fiskální krize.

Slovenský příklad

Slovenská ministryně Viera Tomanová při své návštěvě Prahy v únoru 2010 kritizovala důchodovou reformu na Slovensku z let 2002 – 2004 jako unáhlenou. Konstatovala, že převedení 9% pojistného do II. spořícího pilíře vyvolává v průběžně financovaném důchodovém systému velké problémy. Ročně chybí 25 miliard v I. důchodovém pilíři. Dopad r. 2009 byl dokonce minus 30 miliard. Zmínila také vysoké prémie, v průměru 266 EUR, vyplacené zprostředkovatelským firmám za jednoho účastníka spoření do penzijních fondů a přetahování účastníků spoření mezi fondy. Také uvedla, že z II. pilíře vystoupilo 107 000 lidí. Optimální doba spoření je podle paní ministryně 30 až 32 let. Celou věc charakterizovala jako obchod tisíciletí s 1 bilionem korun. Uvedla i výsledky spořících fondů, založených na různých finančních produktech. Růstový fond minus 7% (v r. 2009 minus 12%); vyvážený fond minus 8,9%; konzervativní fond plus 0,6%. V kontrastu s výsledky soukromých penzijních fondů uvedla valorizaci v průběžně financovaném důchodovém systému za stejné období plus 38%! Jako celkový dojen z vystoupení jsem si poznamenal pesimismus ve věci současného stavu důchodového systému na Slovensku. Komentář je zde zbytečný.

Podobně jako Dzurindova vláda na Slovensku se obě Bezděkovy komise snažily o propagaci systému výhodného jen pro jednu ze tří zúčastněných stran, tj. pro banky a jimi spravované penzijní fondy. To svědčí o všem jiném, než o nestranném hledání optimálního provedení reformy.

V souvislosti s penzijními fondy je přitom nezbytné zmínit jeden důležitý fakt. Peněžní úložky občanů ve výši několika set korun měsíčně v dosavadním dobrovolném systému spoření stačí v důchodu – na slanou vodu! Počítejte sami: průměrná úložka ve výši 600 Kč měsíčně (včetně státního příspěvku) při reálném jednoprocentním zhodnocení bude znamenat po 36 letech spoření celkovou hotovost ve výši 312 tisíc korun. Pokud bych si chtěl z uvedené částky přilepšovat k důchodu po dobu patnácti let, budu moci čerpat celých 1733 korun měsíčně.

Reforma v podobě čistě virtuální

Zkratka NDC je anglická a do češtiny ji lze přeložit jako systém „zdánlivě definovaných příspěvků“. Metodu propagovalo začátkem tisíciletí ministerstvo práce a sociálních věcí vedené tehdy Zdeňkem Škromachem. V současné do-bě se snaží metodu NDC znovu oživit strana Věci veřejné.

K systému NDC se již v roce 2003 vyjádřil zcela jednoznačně O. Schneider v článku Virtuální daňová reforma: Systém NDC na slibované důchody nikdy nebude mít. Celá hra na účet, připisování peněz a zasloužený důchod je prostě jen hrou. Nikde nejsou žádné reálné zdroje, které by zdánlivý nárok jakkoliv garantovaly. V okamžiku odchodu zaměstnance do důchodu bude jeho důchod muset být financován opět jen z příspěvků vybíraných od zaměstnanců. A těch bude ve srovnání s dneškem málo, velmi málo. Je zde nebezpečí ještě vyšších schodků a pravděpodobně zhoršení nízkých důchodů, neboť systém NDC nijak neřeší, co s lidmi, kteří pracovat nebudou či budou pracovat tak málo, že si nevytvoří dostatečné zdánlivé úspory. Důchodový systém je u nás v problému především kvůli dramatické změně demografických poměrů a žádný účetní trik se zdánlivými účty tento fakt nezmění.

Výchova dítěte jako investice?

Položme si otázku: Jakou mám jako občan možnost investovat smysluplně do své důchodové budoucnosti, aniž bych vyvolal mezigenerační konflikty a zadlužil státní pokladnu?

Výchova dítěte v rodině obnáší aktuálně investování 6600 korun měsíčně po dobu nejméně 18 let. Výsledek je 1 milion 425 tisíc korun, investovaných do jednoho dítěte v rodině s 1 – 3 dětmi a nejčastější mzdou rodičů (nižší než průměrná). Vychováme-li v rodině alespoň dvě děti a investujeme 2 miliony 851 tisíc korun, můžeme si říci, že jako rodiče jsme v míře dostatečné investovali do nové generace. Generace, která nám v době své ekonomické aktivity prostřednictvím daní zajistí naši důchodovou budoucnost. Výsledný starobní důchod, se kterým můžeme v současnosti počítat, je v průměru 10 tisíc korun měsíčně.

Jinou možnou investicí může být ukládání peněz do penzijních fondů, jak nám to všem bezohledně, protože bez ohledu na výchovu dětí v rodinách, naordinovala Bezděkova komise č. 2.

Na základě průzkumu do penzijních fondů vloženého a zhodnoceného kapitálu, potřebného k vyplácení stejných deseti tisíc korun měsíčně, jsem došel k výsledku 1 milion 700 tisíc korun až 2 miliony korun. Když si následně spočítám, kolik musím ve finále naspořit za ekonomicky aktivní období svého života, tj. za 36 let, vyjde mi, že musím spořit 4000 korun měsíčně, abych naspořil potřebný 1 milion 700 tisíc korun a mít navíc štěstí na dobrý penzijní fond. Dobrý v tom smyslu, že právě ten můj penzijní fond bude mezi těmi nejúspěšnějšími a samozřejmě nepřijde při finančních operacích o mé peníze. Uvedenou částku lze dokonce snížit na měsíční úložku 3300 korun, pokud zohledním úročení 1% ročně, což je obvyklý roční úrok právě u penzijních fondů. Výsledek spoření za 36 let je 1 milion 717 tisíc Kč, což odpovídá 1 milionu 700 tisícům korun kumulovaného kapitálového vkladu nutného pro výplatu 10 000 korun měsíčně ve stáří s ohle-dem na průměrnou dobu dožití.

Když srovnám investování do výchovy dětí v rodině s investováním do penzijních fondů z hlediska výsledné výše starobního důchodu 10 tisíc korun měsíčně, vyjde mi při stejné základní investici zcela stejný výsledek. Rozdíl je jen v rozložení investice na 6600 korun měsíčně po dobu 18 let u jednotlivce při výchově jednoho dítěte (13 200 korun měsíčně u manželů po dobu 18 let při výchově dvou dětí) a na 3300 korun měsíčně po dobu 36 let při individuálním investování peněz do penzijních fondů.

Boj o zachování sociálního státu

Co ve skutečnosti znamená, že je důchodový systém financován průběžně? Jde o princip mezigenerační solidarity. Všichni víme, že peníze vybrané na důchodové pojištění jsou ihned spotřebovány na důchody. To, že v minulosti byly přebytky ve výši několika miliard korun ročně, na které se dnešní důchodci ve své nespokojenosti s nízkými důchody odvolávají, nemá žádný praktický význam. I v případě nahromadění veškerých přebytků, jednalo by se pouze o desítky miliard korun. Takové částky spotřebuje současný důchodový systém řádově v měsících.

Proč dochází v současné době ke schodkům v I. důchodovém pilíři? Na vině je primárně demografický vývoj. Současný, státem garantovaný průběž-ně financovaný důchodový systém (I. důchodový pilíř), byl založen na pevném přesvědčení, vyjádřeném například ještě v 50. letech minulého století německým kancléřem Konrádem Adenauerem, který z moci kancléře zavrhl přestavbu sociálního systému ve prospěch rodičů legendární větou: „Děcka budou mít přece lidi vždycky!“.

Jak se zmýlil, vědí dnes i děti školou povinné.

Přenesme se z Německa zpět k nám. Počty ekonomicky aktivních pracovníků v České republice kulminovaly v letech 2006 až 2008. V současnosti se již poměr mezi počtem plátců do důchodového systému a příjemců starobních důchodů mění. Je stále méně plátců, protože počty pracovníků v nastupující nové generaci se rychle snižují a naopak rostou řady důchodců.

Správně otázka musí znít: Co způsobuje schodky na důchodovém kontě ve výši desítek miliard korun ročně? Co v první řadě způsobuje schodky důchodového systému? Je to jednoznačně výpočet důchodů z neexistujících peněz. Dnešní důchodový systém je historicky starší obdobou již zmíněného systému NDC, tj. systému vypočítávajícího důchody na základě „zdánlivě definovaných příspěvků“. Lidé v ekonomicky aktivním věku platí na důchody svých rodičů a z těchto již kdysi dávno vydělaných, zdaněných a na důchody našich rodičů utracených peněz – tj. dnes zcela virtuálních peněz – se, stejně jako v případě systému NDC, vypočítává výše našich důchodů.

Fakt, že uvedený princip ještě podpořil náš Ústavní soud, jen znamená, že soudci neměli dostatek relevantních informací a proto je jejich nález v přímém rozporu s výrokem německého ústavního soudu z července 1992 ve věci nazvané Trümmerfrauenurteil. Šlo o proces, ve kterém bylo prokázáno, že žena, pracující jako myčka v hotelu, která vychovala 9 dětí, by dostala 250 DM důchodu měsíčně, zatímco její dobře vychované, pracovité děti odváděly ze svých příjmů do systému sociálního zabezpečení měsíčně celkem 8000 DM.

Podobný případ, o kterém zatím náš Ústavní soud nikdy neslyšel, je i z Česka. Žena, která v ekonomicky aktivní rodině vychovala 9 dětí, dostala výměr starobního důchodu ve výši, či lépe řečeno níži 3500 Kč.

Že se jedná v případě našeho I. důchodového pilíře jen o variantu systému NDC, potvrzuje i Ondřej Schneider v již citovaném článku: „Aby se zachovala jakás takás rovnováha, musel by stát příspěvky na zdánlivých účtech každoročně ne zhodnocovat, ale každý rok jedno procento z odvedených příspěvků sebrat z účtu.“.

Jen formální rozdíl obou systémů tak nalézám v informovanosti budoucího důchodce. Klient systému NDC dostává pravidelně informace o zdánlivé výši svého důchodového konta spolu s informací o možné výši důchodu. Klient se tak může sám rozhodnout, kdy půjde do starobního důchodu, aniž by byl omezován věkovým limitem.

Oproti tomu klient ČSSZ dostane zprávu o stavu svého důchodového účtu jen na vyžádání, stejně tak jako propočet možné výše důchodu a může se rozhodnout odejít do důchodu předčasně až o tři roky, s minimálním malusem co do výše důchodu.

V druhé řadě za současnými schodky stojí neinformovaný občan, dožadující se důchodu z virtuálního konta u ČSSZ. Lapidárně to vyjádřil 9. 7. 2010 ve svém článku „Důchody s r. o. aneb vlci v rouše Bezděkově“ P. Rusý: „Pokud by si bezdětní nenárokovali důchod z průběžného systému a spořili si sami, žádná reforma by nebyla potřeba.“.

Opakuji: Investicí jsou děti

Provozovat výplatu peněz z neexistujících kont je nejen hloupé, je to dokonce trestuhodné. Trest se také se zpožděním 29 let dostavil. Proč právě 29? Protože již 29 let máme zápornou populační bilanci. S časovým odstupem jedné generace se tak dostává do ekonomicky aktivního věku stále méně lidí, kteří by financovali důchodový systém, který se náhle ocitá v červených číslech.

Viděli jsme, co způsobuje současné schodky důchodového systému. Zbývá jen otázka, jak z toho ven? Reforma především musí vycházet ze skutečných problémů současného důchodového systému, nikoliv z přání bankéřů propagovaných prostřednictvím jejich hlásné trouby zvané „Bezděkova komise“.

Důchodová reforma musí být logicky zdůvodnitelná a proto politicky průchodná, bez-nákladová, propopulační, prorůstová. Pokud někdo prohlásí, že to není možné, měl by si uvědomit hloubku indoktrinace společnosti i sebe sama. Indoktrinace primárně způsobené dlouhodobým mediálním tlakem bank při boji o poslední tučný balík peněz. Více než deset let zde probíhá zcela jednostranná diskuse ve prospěch penzijních fondů. Je nejvyšší čas, aby každý občan pochopil, kde jsou skutečné problémy, způsobující stále vyšší schodky důchodového systému. Kde primárně dochází ke stále vyššímu zadlužení státní pokladny a v ne-poslední řadě, proč je stále vyšším zdaněním pracujících občanů i firem podlamována konkurenceschopnost české ekonomiky.

Autor, původním povoláním agronom a ekolog, spolupracuje od roku 2002 s Centrem pro sociální a ekonomické strategie Univerzity Karlovy. Zabývá se důchodovými a sociálními reformami a s tím souvisejícími demografickými problémy.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.