Kdo jsi, že chceš vnucovat svou morálku druhým?

Podrobnosti

Zveřejněno 13. 3. 2012 20:22

Napsal Paul Copan

Kulturní antropologové dnes jednoznačně upřednostňují morální relativismus. A v této souvislosti mají svého oblíbeného nepřítele číslo jedna: křesťanského misionáře. Proč? Protože ten předepisuje své hodnoty ostatním kmenovým kulturám a etnickým skupinám. Neměli bychom tyto národy raději ponechat sobě samým a nesnažit se je zatížit západním kulturním dědictvím, které zničí jejich způsob života?

Tento způsob myšlení ve stylu „Kdo jsi, že říkáš, že jiná kultura je špatná?“ sahá hluboko do minulosti. Lze jej vystopovat snad až k pozoruhodnému filosofovi Johannu Gottfriedu von Herderovi (1744-1803). Ten opovrhl chladným racionalismem osvícenství a zdůraznil jedinečnost člověka a jeho kultury. Podle von Herdera není lidský charakter neměnný, lidé jsou ovlivňováni svým okolím a rodinnými zkušenostmi. Na základě těchto vlivů pak můžeme předvídat lidské akce a reakce. Von Herder proslul díky své myšlence, že různé kultury se od sebe natolik liší, že bychom neměli určovat, co je na nich špatného. Argumentoval především tím, že nikdo „se nestal člověkem sám o sobě“. Podobně jako ve Star Treku, kde hlavní příkaz zněl „nenarušovat sociální rozvoj jiných planet“, by nikdo z nás neměl soudit jiné společnosti podle své vlastní kultury, neboť my všichni jsme jen produkty historických událostí a společenských vlivů.

Vnucování vlastní morálky ostatním

Kulturní antropologové často v této souvislosti hovoří o pokoře. Když ovšem začnou obviňovat misionáře, je těžké najít nějaký opodstatněný základ pro jejich obžalobu. Jak totiž můžete odsoudit toho nejhoršího tyrana nebo masového vraha, když i on je jen produktem svého vlastního prostředí? Navzdory neustálému volání antropologů po úctě a respektu k jiným kulturám se můžeme ptát: „Proč kolem toho nadělají tito morální relativisté tolik povyku?“.

Jak můžete kritizovat, jestliže neexistují žádné objektivní, obecně závazné mravní normy? Ukazuje se, že názor „Každý by měl respektovat jiné kultury“ nakonec dozná jednu starou známou změnu: od morálního relativismu se odečte relativismus.

Proč relativisté během svého poučování, že neexistuje žádná absolutní morální hodnota, sklouzávají ke své vlastní absolutní morálce? Zas a znovu nám předkládají relativismus – ovšem pouze částečný, který se jich samých netýká. Jde o falešný relativismus, který snadno sklouzne k výjimce. Copak kulturní relativista misionáři nevnucuje své mravní pravidlo?

Kritizuje-li někdo morální úroveň jiné kultury, relativista to odsoudí jako etnocentrismus, který nafoukaně říká „Moje kultura je lepší než tvoje“. Relativista má v zásobě arzenál dalších přídomků, které se nevztahují pouze ke kultuře, a těmi vrhá po misionáři a po jeho metodách: etnocentrik, kolonizátor, vykořisťovatel, ideolog. Zcela bez uzardění si tak dopřává toho, za co jiné kaceřuje – hodnotí misionáře ze své posice, o které mlčky předpokládá, že je jaksi absolutně, čili nerelativně pravdivá.

Dalším problémem morálního relativisty je, že jeho názor naráží na naši nejniternější intuici ohledně morálky. Zde je jeden příběh ze září 2008: křesťanští misionáři působící mezi kmeny v oblasti brazilské Amazonie obvinili vládu, že zavírá oči před kmenovou praxí zabíjení novorozeňat. Tyto kmeny často zaživa pohřbívají děti s léčitelnými vrozenými vadami (nebo děti narozené svobodným matkám). Někteří obhajovali tuto praxi tvrzením, že bychom neměli zasahovat do zvyků prastaré domorodé kultury, jiní argumentovali, že v dané kultuře „to není považováno za vraždu“. Kdybychom se řídili touto logikou, proč by někdo měl zasahovat proti nacistům, kteří se rozhodli zabíjet Židy? Nacisté to konec konců také nepovažovali za vraždu. Někteří lidé také nepovažují za vraždu praxi upalování vdov v Indii. Přesto můžeme být vděční, že křesťanský misionář William Carey pomohl tuto praxi zastavit. Vláda toto zlo zakázala, stejně jako některá další, včetně dětských obětí v řece Hooghly v Kalkatě i na jiných územích, upalování malomocných či praxi dětských manželství, která za sebou zanechala desetitisíce strádajících mladých vdov.

Bůh vybavil člověka – ať už ateistu, teistu nebo ty, kdo se nacházejí kdesi uprostřed – jakýmsi reflexem intuitivního morálního odporu. Pomyšlení na mučení dětí pro zábavu, organizované znásilňování nebo přivádění slepého na okraj útesu, to v nás jako v lidských bytostech zkrátka vzbuzuje odpor.

Zatímco potlačené svědomí a zatvrzelost srdce mohou některé kultury zavést do morální netečnosti, neměli bychom ignorovat cit pro základní morální zásady i přes to, že své názory budeme možná muset po zralé úvaze upravit nebo vylepšit. Ateistický filosof Kai Nielsen o nich mluví jako o morálním podloží: „Je rozumnější věřit, že takové základní věci [jako je bití manželky a zneužívání dětí] jsou špatné, než věřit skeptické teorii, která nám říká, že nemůžeme ani vědět, ani se důvodně domnívat, že některá z těchto věcí je špatná... Pevně věřím, že toto je základ a je správný, a že každý, kdo tomu nevěří, neprozkoumal do hloubky základy svého morálního přesvědčení.“

Je k tomu co dodat?

Mravnímu relativismu je vytýkáno, že si neumí poradit s problematikou společenské nápravy, že nemá odpověď na dilema, kterému čelí každý reformátor. Proč se obtěžovat snahou něco morálně změnit? Pokud je relativismus doveden do důsledku, není v něm prostor pro žádnou morální reformu. Zrušení otroctví na Západě však bylo rozhodně morálním vítězstvím a přispělo k rozvoji lidskosti. Přiznání práv černochům v Americe bylo také významným morálním ziskem, nebo ne? Ve skutečnosti v rámci sporu mezi Lincolnem a Douglasem během roku 1858 (a i po něm) lidé obviňovali Abrahama Lincolna, že chce jižním státům vnutit svou morálku. Ve skutečnosti to však nebyla Lincolnova morálka, ale všeobecně závazná morálka. Otrokáři naopak vnucovali svou vůli otrokům.

Můžeme být vděčni za Lincolnovu odvahu tvrdit, že otroci jsou rovněž zahrnuti mezi „všechny lidi“, kteří jsou „stvořeni jako sobě rovní“ a „obdarováni Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy“. A nebylo správné, že jsme zastavili Hitlerovu agresi? Morální relativisté by nikdy nemohli dosáhnout milníků v oblasti morálky, jichž se Západu dosáhnout podařilo. Proč se obětovat a žít jako Matka Tereza, jestliže není o nic lepší (nebo horší) než Hitler? Proč se obtěžovat volbou, která může přinést změnu, pokud neexistuje nějaký morální standard hodný následování?

Další problém relativistů je, že nedokáží rozsoudit mezi protichůdnými morálními přesvědčeními. Je pravda, že Západ má své problémy a jeho morální úpadek pokračuje. Je hodně těch, kdo kritizují nebo nenávidí Západ. Zdá se, že tito lidé vyzdvihují nezápadní kultury, které mají samy mnohdy tyranské a utlačovatelské rysy. Tito kritici ve skutečnosti zapomínají na významné morální a kulturní přínosy dosažené na Západě. Navíc, taková odsouzení západní kultury – bez ohledu na její zásluhy – mají tendenci být neobjektivní. Pokud vládne morální relativismus, proč odsuzovat kolonialismus nebo upřednostňovat multikulturní školní osnovy před západním „kulturním kánonem“ vyučovaným na vysokých školách? Navzdory tvrzení relativistů, že nelze ostatním nutit své morální hodnoty, je ironií, že odsuzování západního světa jde obvykle ruku v ruce s pokusy vnutit své morální hodnoty ostatním. K tomu dochází, pokud jde o snahy změnit definici manželství či postoj k zabíjení nenarozených dětí, zavádění širokého okruhu morálně pochybných praktik do školních osnov týkajících se sexuální výchovy a podobně. Za přívětivou tváří tolerance se relativista často snaží vnutit ostatním své vlastní představy o morálce.

A ještě jedna věc: Nepřináší toto odsouzení myšlenky uplatňování morálních hodnot potřebu morálního standardu? Určitě ano. Relativista hlásá následující mravní pravidlo: „Nutit své morální hodnoty ostatním je vždy špatné.“ A tak bychom se měli relativisty laskavě zeptat: „Proč je špatné nutit ostatním své morální hodnoty? Co uděláte s tím, kdo to chce dělat? Neměl byste vnutit svou morálku tomu, kdo chce prosadit svou?“ Není pochyb, že relativista si myslí, že jeho morálka by měla být ordinována těm, kdo si myslí, že jejich morálka by měla být aplikována na ostatních. Často vidíme, jak relativisté podle potřeby vytáhnou ze zadní kapsy absolutně chápané mravní normy, když to vyhovuje jejich záměrům.

Morálku nelze nařídit zákonem

Ve sporu „Planned Parenthood versus Casey“ (1992) vydali členové amerického Nejvyššího soudu prohlášení: „Někteří z nás považují potrat za útok na nejzákladnější principy naší morálky, ovšem toto přesvědčení nesmí ovlivnit naše rozhodnutí. Naší povinností je vymezit svobodu všech, ne vyhlašovat náš vlastní morální kodex… Základem svobody je právo každého definovat vlastní pojetí existence a jejího smyslu, vesmíru i tajemství lidského života.“

Zde můžeme myšlenku o tom, že nelze nutit něčí názory ostatním, posunout ještě o kousek dál. Tato myšlenka jde často ruku v ruce s protestem: „Morálku nelze nařídit zákonem.“. Jak jsme již viděli, nemůžeme se vyhnout tomu, abychom lidi učinili právně postižitelnými. Tak zabráníme strašným zlům, potrestáme zločince a budeme chránit nevinné před nespravedlností. Ve výše zmíněném právním rozhodnutí Nejvyššího soudu dostala svoboda přednost před nenarozeným lidským životem. Někteří lidé definují své pojetí „tajemství lidského života“ tak, že nenarozený život nemá právo na ochranu. Bohužel tento nenarozený život nemá stejnou svobodu promluvit a říci „Morálku nelze nařídit zákonem.“.

Zkusme se společně zamyslet

Zaprvé, názor, že morálku nelze nařídit zákonem, je naivní a neudržitelný. Vždyť samo toto tvrzení má mravní základ: vyjadřuje, že něco takového by se nemělo dít. Kdo však tuto normu stanovil a co je třeba udělat s těmi, kdo ji odmítají? Ve skutečnosti můžeme a měli bychom „uzákonit morálku“ v jejích základních rysech – tam, kde jde o bezpečí a ochranu osob a o podporu veřejného blaha zachováním základních práv pro všechny. Zdá se nadmíru jasné, že „uzákonění morálky“ v případech krádeží, znásilnění, vražd, týrání manželek či zneužívání dětí anebo naopak zrušení otroctví, apartheidu či zákonů Jima Crowa (jehož zákony v letech 1876 – 1965 v mnoha USA předepisovaly segregaci černé a bílé populace na veřejných místech) je správné.

Morálku zákonem prostě často nařizujeme a je to pro společnost dobré. Zde se relativista často přesouvá k další otázce: „Dobře tedy, čí morálku bychom však měli uzákonit?“. Můžeme odpovědět, že (objektivní) morálka není jen nahodilá nebo subjektivní. Civilizace dospěly napříč staletími k obdobným závěrům o tom, co je ctnostné a co je špatné. Pasáž v listu apoštola Pavla Římanům 2,14-15 odkazuje na mravní zákon vepsaný do srdcí pohanů (ne židů, tedy lidí, kterým se nedostalo zvláštního Božího zjevení). Můžeme se ptát těch, kdo popírají, že něco je správné a něco špatné: „Opravdu máte problém s tvrzením, že zabíjení nevinných lidských životů, znásilňování žen, pohlavní zneužívání dětí nebo mučení dětí pro zábavu je špatné?“ Ti, kdo v takových případech nedokážou vidět problém, mají prostě zatvrzelé srdce. Nepotřebují další argumenty, potřebují psychologickou a duchovní pomoc.
Vraťme se však k tvrzení, že morálku nelze uzákonit; můžeme k tomu jen dodat, že toto tvrzení stojí na mýtu o neutralitě. Ten je však neudržitelný a měl by být odmítnut. Občané ani vláda nemohou být neutrální v otázkách potratů nebo sňatků homosexuálů. Tvrzení, že vláda by s tím měla něco udělat, je ve skutečnosti už samo o sobě morální apel – ne apel neutrální, morálkou nezatížený. Pokud jde o homosexuální manželství, vláda buď potvrdí definici manželství jako závazného spojení muže a ženy v jedno tělo, nebo ne.

Pokud jde o potraty, i kdyby nebylo jasno, jaký má nenarozený plod status, nemůžeme se stavět „neutrálně“ k zacházení s nenarozeným člověkem. Někteří připouštějí potrat nebo tvrdí, že jde o osobní volbu jednotlivce, protože údajně „nevíme, jaký je status plodu“. Ale to je jako kdyby lovec střílel na něco, co se mihlo za keřem, aniž by zjistil, co to je! Říkají-li ti, kdo lobbují za svobodné právo na potrat, že vláda by neměla v této věci nutit občanům své názory, vyvstává otázka: Je-li plod spíše nenarozeným člověkem, než jen shlukem tkání, pak umožnění potratů na žádost jednotlivce povede k nucení něčího názoru nenarozenému dítěti – a to se smrtelnými následky. Právo volby je v tomto případě stěží neutrální. Je to otázka života a smrti.

Zadruhé, slova „svoboda“ nebo „právo“ mají v naší kultuře tendenci být prázdné a bez obsahu. Ti, kdo si myslí, že bychom neměli nikomu vnucovat svou morálku, chtějí pravděpodobně zdůraznit své právo dělat si, co se jim zlíbí. Zamyslete se nad známou frází „právo volby“. Nic moc nám to neříká. Mohli bychom se zeptat: „Právo zvolit si – co?“ Zvolit si znásilnění, vraždu nebo mučení miminek pro zábavu? Nikoliv; fráze „svoboda / právo volby“ jsou podobné frázi „vpravo / nalevo od ....“. Je potřeba k tomu dodat informaci o souvislostech a o samotném předmětu volby. Měli bychom se stavět proti myšlence bianko šeků, pokud jde o otázky volby. Volba (nejde-li zrovna třeba o zmrzlinu) může být buď morální, nebo nemorální – ne jednoduše morálně neutrální.

Zatřetí, společnost naštěstí často morálku uzákonila správně: např. zastavila Hitlera a nedovolila mu realizovat další hrůzy ve světě, chrání děti před těmi, kdo je sexuálně obtěžují, posílá masové vrahy do vězení. Když fungujeme tak, jak máme, intuitivně poznáme správnost právních předpisů směřujících proti takovým praktikám, jako jsou např. upalování vdov, bití manželek, vraždy ze cti a rasová diskriminace.

Jsme nevyhnutelně morální bytosti. Poznáme, když se k nám někdo chová nečestně nebo porušuje naše práva. Víme, že musíme přijmout zodpovědnost za své činy a ne jen obviňovat své geny či okolí. V našem soudním a vězeňském systému je samozřejmé, že lidé jsou morálně zodpovědní za svá rozhodnutí. Co nám dává důstojnost a hodnotu, pocit morální odpovědnosti a našich práv? Odkud tyto pocity povinnosti pocházejí? Je opravdu těžké si představit, že to je výsledek nahodilých přírodních procesů. Velkolepou uspokojující odpověď na všechny tyto otázky nám nabízí skutečnost, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu (Gn 1, 26-27).

Paul Copan, Ph.D. pochází z West Palm Beach na Floridě. Je profesorem filosofie a etiky na Palm Beach Atlantic University ve West Palm Beach na Floridě. Je autorem a editorem mnoha knih, včetně When God Goes to Starbuck; True For You, But not for me; That´s just your Interpretation and Creation Out of Nothing. Je také předsedou Evangelical Philosophical Society. 

Text je adaptací dvou kapitol z knihy Paula Copana True for You, But not for Me: Overcoming Objections to Christian Faith, 2nd ed. (Minneapolis: Bethany House, 2009). Český překlad publikován v Enrichment Journal Czech edition, pro KL redakčně upraveno a kráceno.