Obsah

Roků, co jsem byl vězněn, je škoda

Vladimír Hučín kvůli svému boji proti totalitě skončil za minulého režimu několikrát ve vězení, po revoluci se tam ale ocitl opět. Deset let byl důstojníkem BIS, kde se věnoval problematice extremismu, avšak musel odejít. V listopadu 2005 byl soudem zproštěn ve všech bodech obžaloby. Opakovaně upozorňuje na nebezpečí vlivu extrémní levice v naší zemi a usiluje o pozastavení činnosti KSČM. Na otázku, kde bere sílu k neustálým bojům s nespravedlnostmi, odpovídá, že jde o motivaci, ale že někdy nic jiného nezbývá, neboť není ani kam ustupovat. V rozhovoru s Evou Rokytovou prozradil i něco ze svého soukromí...

Vstupoval jste do nového roku s nějakými předsevzetími?

Ano, například s tím, že už musím dokončit rekonstrukci domu, který částečně zchátral v důsledku mého věznění a letitých soudních procesů, kdy prostě na opravy nebyl čas.

Udělal jste si i soukromou rekapitulaci loňského roku?

Nějaké zásadní rekapitulace jsem zatím nečinil. Hodně se vše bude odvíjet od politického vývoje. Na den, kdy jste byl soudem zproštěn ve všech sedmi bodech obžaloby, asi nikdy nezapomenete... Jistě, byl to listopad 2005, ale potom následovaly pokusy o zpochybnění zproštění obvinění, neboť celý ten komplot sahal do nejvyšších pater politické garnitury.

Je asi zbytečné se ptát, jakou částkou jste byl následně odškodněn, neboť morální újmu přece nelze zaplatit ničím.

To je pravda, ale ten následný soudní proces o odškodění mne obohatil o zkušenost a ukázal, čeho všeho jsou schopni na Ministerstvu spravedlnosti, jen aby se vyhnuli odpovědnosti.

Za minulého režimu jste skončil hned několikrát ve vězení, po revoluci jste se tam ocitl opět. Dá se vůbec říct, kdy to tam bylo horší?

Tak například vazební vyšetřování na StB v Ostravě bylo prováděno násilnými metodami a pobyt v Minkovickém koncentračním táboře byl boj o přežití. Ale já jsem do toho šel s tím, že to tak může dopadnout a že se mnou nebudou malovat. Ovšem to zatčení v roce 2001 a pak uvěznění pro mne bylo hodně hořkým poznáním, neboť se na tom podíleli bývalí členové KSČ, SNB a StB – ruku v ruce s disidenty, kteří se potřebovali udržet u svých trafik.

Kdesi u soudu zaznělo, že někdy v roce 2001 vás dozorci přinutili dělat kliky…

Tak to nebylo. Já na cele, pokud to šlo, tvrdě posiloval a kliky jsem dělal každý den. Mnohdy jsem byl za to kázeňsky řešen, neboť to brali jako přípravu na útěk.

Mimochodem, bylo by možná zajímavé vědět, co si myslíte o kauze Kajínek?

Ten den, kdy z Mírova utekl Jiří Kajínek, jsem ještě "dožíval" na BIS Olomouc, ale už jsem věděl, že mne sledují a že je v zájmu ČSSD – a několika vlivných chartistů – se mne zbavit. Když se na poradě o útěku hovořilo, tak jsem s nadsázkou prohlásil, že bychom ho měli získat pro BIS. Všichni ztuhli. Krátce po této poradě jsem mluvil s jistým pracovníkem BIS z teritoria Plzeň a ten mi řekl, že od počátku byla na Kajínka ušita bouda, protože se Jandy potřebovali zbavit. Kajínek si prý svými aktivitami o problémy koledoval sám a že to celé pěkně smrdí.

Přátelíte se se sestrou bratří Mašínů, kteří vedli v 50. letech minulého století ozbrojený boj s komunistickým režimem. Viděl jste se s nimi někdy osobně?

S Josefem jsem se setkal v Bratislavě a se Ctiradem jsem si několikrát telefonoval. Paní Zdeňce Mašínové jsem věnoval vydání knihy "Není to o mně, ale o nás", a to za její podporu a snahu o mé osvobození.

Se členem jejich skupiny Milanem Paumerem jste se také často navštěvovali: jaké životní zkušenosti vám předal?

Předávali jsme si zkušenosti vzájemně. Byly to většinou aktivity z různých bojových zkušeností technického rázu, ale také z oblasti prověřování osob.

Kdyby vám někdo měsíc po revoluci řekl, že za 23 let se tu budou komunisté stále podílet na moci, věřil byste mu?

Ano, věřil. Já byl obavou z tohoto vývoje znám už od svého působení ve FBIS a dokonce jsem byl v roce 2001 – když jsem upozorňoval na nebezpečí vlivu komunistů a na jejich aktivity – stíhán za šíření poplašné zprávy.

Atmosféra v zemi není, bohužel, nikterak příznivá ani s novým rokem. Mám zato, že naše společnost,  jejíž právo v mnoha ohledech degeneruje v cosi nepřehledného, už ztrácí schopnost ochrany občanů před vládnoucími vrstvami. Vidíte v tomto nějaké nebezpečí a dokáže z této situace ČR a Evropa jednou vybruslit bez nástupu nějaké nové totality?

Budoucnost nevidím růžově. Skoro by se mi chtělo říct, že pokud je dlouho mír, tak to končí nejrůznějšími formami degenerace. Boj za vyšší princip je pěkná věc, ale k prosazení těchto cílů zde nejsou osobnosti. A mládež k takovým cílům není vedena.

Deset let jste byl důstojníkem BIS, věnoval jste se extremismu. Společnost pro nacistický extremismus přijala levicovou nálepku, že jde o "pravicový extremismus". Přitom ale téměř všechny programové rysy ukazují, že i nacismus byl ultralevicovou ideologií: silný stát, kolektivismus, nenávist k volnému trhu, potlačování svobody jednotlivce, snaha o maximální státní zasahování do života, regulace cen,  lánování ekonomiky, vyvlastňování apod. Jak vidíte tuto nelogičnost?

V roce 1999 se u budovy BIS v Olomouci shromáždili stoupenci nacionalismu a rasismu, spolu s mladými komunisty, vedenými bývalým důstojníkem StB Ludvíkem Zifčákem. Toto mediálně zdokumentované společenství zde požadovalo mé propuštění z BIS a zatčení. Zde bylo možno na praktické ukázce dokázat, jak mají tyto mnohdy diametrálně odlišně prezentované ideologie k sobě blízko. Už v názvu NSDAP je socialismus. Komunistický režim zde po řadu desetiletí vládl, zakořenil se a jeho nebezpečí pro demokratickou společnost je těmi, kteří na něm postavili svoji kariéru, účelově bagatelizováno. Ukáže se to, jak to dopadne s pozastavením KSČM.

Proč je naše společnost méně ostražitá ke komunismu než k nacismu, když ten první má celosvětově na svědomí daleko víc obětí?

Stačí si představit, jakou reakci veřejnosti vyvolá, když někdo mává nacistickou vlajkou, ale když totéž udělá s vlajkou komunistickou, téměř nikdo si toho nevšimne. Drtivá většina občanů, co komunismus zažila, si na kolaboraci s režimem zvykla. Tento zločinný politický systém tu byl celá desetiletí. Přirovnal bych to tak trochu k Stockholmskému syndromu. Tak například: každý, kdo chtěl dosáhnout nějakého vyššího vzdělání se musel angažovat v kolaborantských organizacích typu SSM, SČSP. Navíc dnes ani není komu žalovat, neboť na vedoucích místech justice, státního zastupitelství a bezpečnostního aparátu jsou v mnoha případech ti, kteří na kolaboraci s komunistickým režimem postavili kariéru. A také školství se komunistickým zločinům nevěnuje s patřičnou náležitostí.

Moje kamarádka, která se sem nedávno vrátila z dlouholeté emigrace, se mě ptala, jak to, že komunistická strana není postavena mimo zákon. Jak byste jí to vysvětlil?

Vaší kamarádce by bylo třeba asi pracně vysvětlovat, že se na tom podepsaly i takové autority, jakou byl Václav Havel. Ovšem teď, poměrně krátce po jeho pohřbu, to znamená jako mluvit o provaze v domě oběšencově. Pokud si vzpomenete, tak jí doporučte knihu "Není to o mně, ale o nás". Já se v této knize tomuto problému obsáhle věnuji, a to z pohledu nejen politického vězně, ale i z pohledu zpravodajského důstojníka, který na této problematice téměř deset let pracoval. Zde musím upozornit, že naše tajná služba selhává, v několika případech kryje trestnou činnost KSČM, a to byl také jeden z hlavních důvodů, proč se můj soudní proces konal s vyloučením veřejnosti.

Kdybyste někdy dostal nabídku se do BIS vrátit, váhal byste dlouho?

Hodně bych váhal a musel bych se přesvědčit, že už tam nejsou ti zločinci, kteří připravili a podíleli se na mém odstranění z BIS, zatčení a uvěznění. Ti jsou doposud na nejvyšších místech – viz ředitel BIS Jiří Lang, který byl instalován za vlády ČSSD a je tam doposud!

Kde berete sílu k těm neustálým bojům s nespravedlnostmi v této zemi?

Tak to je otázka motivace, ale někdy mi nic jiného nezbývá, neboť není ani kam ustupovat.

Někteří lidé vás vidí jako asketického nerudu. Jiní ve vás zas cítí křehkou, lehce zranitelnou duši. Je těžké hodnotit sám sebe, ale přesto...

Snažím se udržovat v kondici a řídím se rčením Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Určitě ale nejsem z  kamene.

Být tak trochu tajemný přitahuje. Jak se s tím vypořádáváte? Jen mi neříkejte, že vám to nelichotí!

Moje aktivity mohou vzbuzovat jistý zájem, ale z racionálního hlediska jistě nemůže být pro ženy moc pozitivního na tom, že mne již tolikrát uvěznili, a to dokonce i v době, kdy komunistický režim byl poražen (ale nebyl doražen). Docela výstižně mne zcela nedávno ve svém rozhovoru v časopise Týden vyhodnotila má dcera Michaela, která se nesmířila s tím, že pro mne byl protikomunistický odboj na prvním místě.

Ta slova vám spíš lichotila, anebo vás ta výčitka zamrzela?

Vyjádření mé dcery mne nemrzelo, ani nepotěšilo. Ano, pro mne byl protikomunistický odboj prioritou a ona řekla pravdu.

Jak si užíváte malou vnučku Terezku?

Dcera nebydlí v Přerově a vnučku, která se má k světu, vídám pouze při jejích návštěvách; a při tom si  uvědomuji, jak ten čas letí.

Prý máte rád krkavce?

Protože je to pták, kterého mnozí lidé neměli rádi, koneckonců, mě také ne… Zdržoval se totiž v blízkosti popravišť či v nepřístupných skalách. Je to ale tvor velice inteligentní, napodobuje slova a dělá všelijaké kousky, navíc má výbornou paměť a mnoho dalších přívětivých vlastností. A co je hlavní, dožívá se více než padesáti let! Tedy, když mne třeba zavřou na mnoho let, tak můj Koro to přežije! :-) Také mám mluvícího papouška žako šedého, Ferdu a labradorku Ejmi. A k tomu ještě, po mámě, asi třicetiletou korelu. Nutno podotknout, že ten můj zvěřinec mne udržuje hlavně v psychické kondici.

V květnu vám bude šedesát. Máte z toho čísla už dnes depresi?

Tak musím se nad některými věcmi zamýšlet: těch roků, co jsem byl vězněn, je škoda, ale nějak moc si to nepřipouštím. Zrovna dnes večer mám ve své domácí posilovně trénink a pravda je, že uvažuji o změně cviků.

Vladimír Hučín (*1952 ve Zlíně)

Vyučil se jemným mechanikem. V letech 1972 – 1976 se v utajení věnoval "protistátní činnosti", rozšiřoval letáky odsuzující vpád vojsk Varšavské smlouvy, ničil vitríny oslavující KSČ výbušninami vlastní výroby. V roce 1977 odsouzen za nedovolené ozbrojování k 9 měsícům. V roce 1983 výbuchem dekonspiroval agenta STB a KGB. Odsouzen ke 2 a půl letům vězení. Podepisuje Chartu 77. V letech 1991 – 2001 členem FBIS, později BIS jako specialista na levicový extremismus. Opakovaně výborně hodnocen, rychlý služební postup až do hodnosti kapitána. V letech 1998 – 2001 vyšetřuje neobjasněné výbuchy na Přerovsku a Olomoucku. 7.3.2001 zatčen zásahovou jednotkou a téměř rok vazebně uvězněn. V letech 2002 – 2006 neveřejný proces, který byl postupně pod tlakem příznivců zpřístupněn veřejnosti. V roce 2006 zproštěn vykonstruované obžaloby ve všech 7 bodech. Nejmladší člen Konfederace politických vězňů, držitel medaile JA Komenského a ceny Torzo naděje. Je rozvedený, má jednu dceru.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.