Obsah

O odpuštění

Říkáme v církvi (a ostatně i mimo ni) velké množství věcí, aniž bychom mysleli na to, co říkáme. Například říkáme ve vyznání víry „věřím v hříchů odpuštění“. Sám jsem to říkal po několik let, než jsem se zeptal, proč to ve vyznání vůbec je. Na první pohled se zdá, jako by ani nemělo smysl takovou otázku pokládat. „Je-li někdo křesťanem,“ domníval jsem se, „samozřejmě věří v odpuštění hříchů. Nemusí se o tom mluvit.“ Ale lidé, kteří vyznání víry sestavovali, měli očividně za to, že tuto část naší víry si musíme připomínat, kdykoli přijdeme do kostela. A začal jsem si uvědomovat, že pokud jde o mě, měli pravdu. Věřit v odpuštění hříchů není ani zdaleka tak snadné, jak jsem si myslel. Skutečná víra v ně je něčím, co se velmi snadno vytratí, pokud jí nevěnujeme stálou pozornost.

Věříme, že Bůh nám odpouští naše hříchy; ale také, že to neudělá, pokud my neodpustíme lidem, kteří se provinili proti nám. Není pochyb o druhé části tohoto výroku. Je součástí modlitby Páně; je to důrazný výrok našeho Pána. Jestliže neodpustíte, nebude vám odpuštěno. Žádná část jeho učení není jasnější; a nejsou zde žádné výjimky. Neříká, že máme odpouštět hříchy druhých lidí, pokud nejsou příliš urážlivé, pokud existují polehčující okolnosti nebo něco v podobném smyslu. Máme odpouštět všechny hříchy, jakkoli zlomyslné, jakkoli nízké, jakkoli často opakované. Jestliže to neděláme, nebude nám odpuštěn žádný z našich vlastních.

Dále se mi zdá, že jsme často na omylu, pokud jde o odpuštění našich hříchů i o odpuštění, které, jak je nám řečeno, máme udílet jiným lidem, kteří zhřešili.

Zabývejme se nejprve Božím odpuštěním. Zjišťuji, že když se domnívám, že prosím Boha o odpuštění, ve skutečnosti jej žádám (pokud si sám na sebe nedám velký pozor) o něco docela jiného. Neprosím jej o odpuštění, ale o prominutí. Mezi odpuštěním a prominutím je však propastný rozdíl. Odpuštění říká „Ano, udělal jsi tuto špatnost, přijímám tvou omluvu, nikdy ti to nebudu připomínat a všechno mezi námi dvěma bude stejné jako dřív.“ Ale prominutí říká: „Chápu, že jsi nemohl jednat jinak nebo jsi to tak nemyslel, vlastně ses žádné viny nedopustil.“ Pokud se někdo nedopustil viny, pak není co odpouštět. V tomto smyslu jsou odpuštění a prominutí téměř protiklady. Samozřejmě v tuctech případů, ať mezi člověkem a Bohem nebo mezi dvěma lidmi, může být směs obojího. U části z toho, co zpočátku vypadalo jako hříchy, se později ukáže, že za to nikdo nemohl, a je to prominuto; zbytek, který zůstává, je odpuštěn. Kdybyste měli dokonalou omluvu, nepotřebovali byste odpuštění; kdyby všechno vaše jednání potřebovalo odpuštění, pak by pro ně nebyla žádná omluva. Ale potíž spočívá v tom, že když „prosíme Boha o odpuštění“, ve skutečnosti jej žádáme, aby přijal naše omluvy. K této chybě nás vede skutečnost, že obvykle existuje jakýsi díl omluvy, nějaké „polehčující okolnosti“. Jsme tak zaujati tím, že je ukazujeme Bohu (a také sami sobě), že jsme schopni zapomenout na to, co je skutečně důležité; totiž na ten zbytek, na ten kousek, který omluva nepokrývá, kousek, který je neomluvitelný, ale díky Bohu nikoliv neodpustitelný. A pokud na to zapomeneme, můžeme odejít v domnění, že jsme činili pokání a bylo nám odpuštěno, zatímco ve skutečnosti se stalo jen to, že jsme sami sebe uspokojili svými vlastními omluvami. Mohou to být velmi špatné omluvy; všichni dokážeme sami sebe velmi snadno uspokojit.

Proti tomuto nebezpečí existují dva prostředky. Tím jedním je pamatovat, že Bůh zná všechny naše omluvy mnohem lépe než my sami. Pokud existují skutečné „polehčující okolnosti“, není tu nebezpečí, že by je přehlížel. Často jistě zná mnohé omluvy, na které jsme nikdy nepomysleli, a proto pokorné duše budou po smrti příjemně překvapeny, když zjistí, že v určitých případech hřešily mnohem méně, než se domnívaly. On se o všechno spravedlivé promíjení postará. Co mu musíme přinést, je ten neodpustitelný zbytek, hřích. Jenom ztrácíme čas, když donekonečna mluvíme o všech těch částech, které (jak se domníváme) mohou být omluveny. Když jdete k doktorovi, ukazujete mu tu část těla, která je nemocná – řekněme, zlomenou paži. Bylo by jen ztrátou času neustále mu vysvětlovat, že vaše nohy, oči a krk jsou v pořádku. Můžete se mýlit, když si to myslíte; a každopádně, pokud jsou opravdu v pořádku, doktor to pozná.

Druhým prostředkem je opravdově a skutečně věřit v odpuštění hříchů. Naše úzkostlivé hledání omluv pochází z velké části z toho, že v ně ve skutečnosti nevěříme; že si myslíme, že Bůh nás nepřijme opět k sobě, pokud nebude ujištěn, že něco hovoří v náš prospěch. Ale to by vůbec nebylo odpuštění. Skutečné odpuštění znamená pohlédnout pevně na hřích, na ten hřích, který zůstává bez omluvy, potom, co byly vzaty v úvahu veškeré ohledy, a spatřit jej v celé jeho hrůze, špíně, podlosti a zlomyslnosti, a přesto být plně usmířen s člověkem, který se jej dopustil. Toto a jen toto je odpuštění; a to můžeme kdykoli dostat od Boha, jestliže o to žádáme.

Pokud jde o otázku našeho odpuštění druhým lidem, je to zčásti stejné a zčásti odlišné. Je to stejné, protože ani zde odpuštění neznamená prominutí. Zdá se, že mnozí lidé si myslí, že je to totéž. Domnívají se, že když je žádáte, aby odpustili někomu, kdo je podvedl nebo týral, chcete předstírat, že ve skutečnosti nebylo žádného podvodu nebo týrání. Ale kdyby tomu tak bylo, nebylo by co odpouštět. Opakují stále znovu: „Ale říkám vám, ten člověk porušil nejposvátnější slib.“ Přesně tak: a právě to musíte odpustit. (To neznamená, že musíte nutně věřit jeho dalšímu slibu. Znamená to, že se musíte všemožně snažit vymýtit ze svého srdce každou stopu nelibosti – každé přání jej pokořit, zranit nebo se mu pomstít.) Rozdíl mezi touto situací a tou, kdy sami žádáte Boha o odpuštění, je následující: Ve své vlastní věci přijímáme omluvy příliš snadno, ve věci druhých lidí je nepřijímáme dostatečně snadno. Pokud jde o mé vlastní hříchy, je velmi pravděpodobné (i když ne jisté), že mé omluvy nejsou ve skutečnosti tak platné, jak si myslím; pokud jde o hříchy jiných lidí proti mně, je velmi pravděpodobné (ačkoliv ne jisté), že jejich polehčující okolnosti jsou pádnější, než si myslím. Musíme tedy začít dávat bedlivý pozor na všechno, co může ukázat, že vina druhého člověka není ve skutečnosti tak velká, jak jsme se domnívali. Ale dokonce i tehdy, když veškerá vina spočívá na něm, mu musíme odpustit; a i kdyby snad devadesát devět procent jeho zdánlivé viny mohlo být vysvětleno opravdu dobrými omluvami, problém odpuštění začíná tím jedním procentem, které zbývá. Prominout to, pro co existují opravdu dobré omluvy, není křesťanská láska; je to jen poctivost. Být křesťanem znamená odpouštět neomluvitelné, protože Bůh i nám odpustil neomluvitelné věci.

Je to těžké. Možná není tak těžké odpustit jediné veliké bezpráví. Ale odpustit neustálé provokace všedního života – neustále odpouštět panovačné tchýni, tyranskému manželovi, hašteřivé manželce, sobecké dceři, synovi, který vám vytrvale lže do očí – jak je to možné? Jen tak, domnívám se, že si uvědomíme, kde je naše místo, že vezmeme vážně slova, která každý večer opakujeme v modlitbě: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Odpuštění je nám nabízeno bez jakýchkoli dalších podmínek. Odmítnout je znamená odmítnout pro sebe Boží milost. Není tu žádný náznak výjimky a Bůh myslí svá slova vážně.

C. S. Lewis (1898 – 1963), britský profesor literatury a spisovatel. Esej z roku 1947, česky publikován v překladu Tomáše Adámka ve sbírce Sloni a kapradí, Návrat domů, Praha 2000

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.