Co je vysloveno veřejně, mění situaci

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 5. 2012 20:03

Napsal Jan Kubalčík

Není to poprvé, ale vždycky mě to rozladí: vůbec tomu nerozumím. Na jedné straně průzkum oblíbenosti politiků, v kterémžto klání již řadu měsíců (od loňského září!) vítězí a na posici nejpopulárnějšího politika trůní Jiří Dienstbier ml. Tento jeho primát znovu potvrdily výsledku průzkumu agentury STEM zveřejněné počátkem dubna.

No, a pak tady máme předpokládaný přímý souboj o post presidenta, kterého se pan Dienstbier také účastní. Musíme si asi odmyslet dva zatím (dle průzkumů) největší favority pány Fischera a Švejnara – dost možná, že vedou právě proto, že je veřejnost jako politiky nevnímá (proč vlastně?). Nicméně v této anketě pana Diensbiera jasně porážejí jak pan Schwarzenberg, tak paní Bobošíková, jak další nepolitik(?) pan Okamura, tak paní Němcová. A to jsem ještě zapomněl na pana Zemana. Suma sumárum pan Dienstbier v této tabulce figuruje s 5,5% hluboko v poli poražených na osmém místě z 11, kdy se před ním umísťují 2 politici ze stran parlamentních, 2 politici ze stran mimoparlamentních a 3 (údajní) nepolitici. Jedenáctou osobností v peletonu je „Jiná osobnost“ (průzkum agentury Factum Invenio zveřejněný 11. 4. 2012).

I když budem nevím jak operovat kde jakou statistickou odchylkou, tak tohle má být výsledek 8 měsíců nejpopulárnějšího politika v zemi? Čím tak zásadním se obě ankety liší? Nebo že by česká společnost zažívala jakousi anomální vlnu kolektivního racionálního uvažování ve stylu „tento politik se mi sice líbí, souhlasím s tím, co říká, a mám jej celkově v oblibě... ale presidentem budu raději volit jiného, který se mi sice tak nelíbí, v lecčem s ním nesouhlasím, ale myslím, že bude lepším presidentem“.

Z určitého úhlu pohledu by to snad byla ukázka značné vyspělosti našeho společenství, minimálně schopnosti sebereflexe a připuštění faktu, že ten, kdo se mi líbí a říká věci, které mi znějí libě, nemusí být nutně tím pravým pro vysokou ústavní funkci. Věříte tomu? Já ne. Nebylo by to dokonce zásadně vnitřně rozporné? Je-li voličem přímo populus sám, může být zvolen někdo jiný než ten, kdo je nepopulárnější? Nemůže, a to ani ve Švýcarsku ne, což je země, kde před nedávnem odmítlo v referendu cca 67% voličů prodloužení dovolené ze 4 na 6 týdnů. Nebo co jiného je tedy vlastně ona popularita, když ne oblíbenost u lidu, a čím jiným se oblíbenost u lidu v případě politika projeví, než přidělenými hlasy?

Obávám se však, že na to jdu zbytečně složitě. Že jsou naše agentury na průzkum veřejného mínění spíše agenturami na vytváření tohoto mínění asi tuší již dlouhou dobu mnohý z nás. Výše uvedený rozpor považuji za bezprostřední důkaz naprosté bezcennosti všech presentovaných údajů, přičemž když není smyslem zveřejnění informovat, zbývá už jen důvod manipulovat. Vždyť cokoliv je vysloveno veřejně, mění situaci… Jediné, co by mě přesvědčilo o opaku, by byla jasná přímá konfrontace obou výsledků s tím, že jeden z nich bude označen za realitě odpovídající a druhý prostě za lživý – do té doby si troufám brát jako lživé oba dva.