Obsah

Anatomie humoru a strachu

Kdysi jsem četl přednášku, kterou pronesl bývalý prezident Václav Havel v roce 1990 v Oslu. Havel hovořil tehdy o smíchu, potažmo humoru v kontextu nenávisti. „Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale je se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie.“

S uvedenými slovy jakoby rezonuje text Henryho Nouwena, který tentokrát směřuje do církve: „Mezi „spravedlivými“ a „ctnostnými“ je tolik zášti! Mezi „svatými“ existuje tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží, aby se vyhnuli „hříchu“, existuje tolik ztuhlého a zmraženého hněvu!“

Když hovoříme o smíchu a humoru vůbec, potom je třeba brát na vědomí, že usmát se dokáže každý, protože každý je více či méně schopen pochopit některé narážky nebo absurdní situace. Jenže, jak píše Havel, skutečného humoru je schopen jen ten, kdo se dokáže zasmát i sám sobě, kdo dokáže sám sebe nebrat smrtelně vážně. Jen takový člověk je schopen nejen autentického smíchu, ale i přiznání svého pochybení. Člověk beroucí sebe sama příliš vážně musí nutně žít v určitém strachu z toho, že se ztrapní, když se o něm lidé dozvědí třeba něco, čemu by se mohli zasmát. Postupně se takový člověk dostává do situace, kterou popisuje Nouwen. Někdy se jedná o lidi, kteří svou sociální rolí, pozicí nebo i dovednostmi, titulem a nevím čím ještě, zakrývají svoji slabost, lidskost, a tím i absurdnost.

Možná, že znáte román Umberta Ecca Jméno růže. Jedná se o svým způsobem detektivní příběh ze středověku, kdy se hlavní hrdina pokouší rozluštit záhadná úmrtí mnichů v jednom zapadlém opatství. Nakonec se ukáže, že mniši umřeli na otravu, a to zcela zvláštním a nečekaným způsobem. V opatství totiž existuje tzv. zakázaná kniha. Listy této knihu jsou napuštěny jedem. Když v ní někdo četl, nasliňoval si konečky prstů při převracení stránek a tím se otrávil.

Otázka ale zní, proč je ona kniha zakázaná. Na to nám dává odpověď slepý mnich Jorge, který je autorem vražedného plánu. Když je odhalen, vysvětluje, proč je ona kniha v jeho očích tak nebezpečná a proč vypracoval plán, kterým několik mnichů poslal na věčnost. Zakázaná kniha totiž pojednává… o smíchu. Slepý Jorge vysvětluje: „Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá planosti pomocí strachu. Z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě nový požár. Smích by se stal novým uměním jak zničit strach.“ Na Jorgovy věty odpovídá hlavní hrdina takto: „Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde, a jde neustále tam, odkud přišel. Ty sám jsi ďábel a jako ďábel žiješ v temnotách.“

Slepý mnich Jorge se tak v knize stává určitým ztělesněním sil zla. Autor vidí působení těchto sil ve snaze nastolit skrze potlačení smíchu a humoru ducha strachu – což byl přesně onen duch, který v klášteře panoval. Slepec moc dobře ví, že v atmosféře strachu jsou lidé lépe manipulovatelní a proto má z oné knihy přímo panickou hrůzu. V takové atmosféře strachu se naplňují Nouwenova slova: „Hudba a tanec, namísto aby zvaly k radosti, se stávají příčinou ještě větší odtažitosti.“.

Pokud bychom se vrátili ke slovům Havlovy přednášky z Osla, řekli bychom, že slepec snad podvědomě tuší, že autentický smích vzniká (mimo jiné) z pochopení vlastní směšnosti. Právě toho Jorge není schopen. Snad se bojí, že kdyby jeho spolubratři díky knize prohlédli, najednou by jej viděli takového, jaký skutečně je, v celé jeho směšnosti a přestali by se ho bát – a od té chvíle by s nimi také nebylo tak snadné manipulovat.

Snad je již zřejmé, že Eccovo Jméno růže zdaleka není pouze historický román. Podobné situace mohou velmi snadno vznikat i dnes, ve společenstvích, organizacích či institucích, kde si třeba i většina uvědomuje absurditu určitého stavu, ale reakcí je jen vážná a zachmuřená tvář. Nezvat absurditu pravým jménem, pojmenovat ji, či se jí snad i zasmát, je nevysloveně „zakázáno“, protože se toho lidé bojí. V takovém prostředí je téměř nemožné jakkoli se svobodně projevit, dát průchod lidské spontaneitě, nebo dokonce se smát sám sobě, popř. zasmát se i celé organizaci, v které jsem.

V souvislosti s humorem mne napadá ještě jedna vlastnost, a tou je optimismus, který dle mého geniálně vystihl Dietrich Bonhoeffer (v knize Dopisy z vězení). Bonhoeffer píše o tom, že je snadnější být pesimistou(jako slepec Jorge): „Zapomene se tak na zklamání. Proto je mezi chytráky optimismus mlčky zakázán. Optimismus není v podstatě názor na přítomnou situaci, nýbrž životní síla, síla naděje tam, kde jiní rezignují, umění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty…“.

Na základě výše uvedeného se chci ptát, zda nežijeme ve zbytečné sevřenosti, zda nepřispíváme k atmosféře strachu, zda dokážeme vidět svojí občasnou směšnost a absurditu, zda se dokážeme do budoucnosti dívat s optimismem, zda nejsme brzdou pro ty, kdo život nevidí možná tak černě jako my… Možná i právě v současné tristní politické situaci jsou to otázky ještě naléhavější.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.