Lvi už přicházejí

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 6. 2012 18:26

Napsal David Floryk

„Lidé mého věku většinu svého života prožili v komunismu. Málo jsme však vnímali, že jeho ideje měly velkou podporu i na Západě, i když tam nikdy nepřevládly tak jako u nás. Sympatie ke komunismu byly založeny na vzpouře vůči křesťanství a jeho morálce. Když komunismus padl, lidé na Západě, kteří s ním sympatizovali, hledali nové způsoby vzpoury proti biblickému učení,“ píše Vladimír Palko v úvodu své knihy Levy prichádzajú. Právě tato nová vzpoura, nebo přesněji stará vzpoura v novém kabátě, její strategie a cíle, její přední protagonisté i místa bojů, to vše je hlavním námětem knihy. Palko obšírně dokazuje, že soudobý levicový liberalizmus má skutečně marxistické kořeny a jeho představitele označuje za Leninovy bratrance. Píše o „antropologické revoluci“, neboť předmětem zápasu se stává chápání člověka – kým je a kým být má, proč je zde.

Prosazování této nové ideologie na Západě usnadňuje dlouhodobý úpadek křesťanské politiky, tvrdí Palko. Kritizuje křesťanské demokraty a konzervativce, že jsou nevýrazní a neslaní, tváří se, že žádný problém neexistuje, a v podstatě pomáhají stavět šibenici, na které je levice pověsí. Častokrát za tímto úpadkem „kádéček“ stál oportunizmus a snaha získat či udržet si moc i za cenu obětování vlastních principů. Touto cestou politici moc sice získají, ale jakou vlastně má tato moc cenu, když není použita k prosazení vlastního pohledu na svět?

Logickým důsledkem těchto trendů pak je skutečnost, kterou teprve v posledních letech začínáme s překvapením brát na vědomí, že se totiž na Západě  rodí a plíživě šíří pronásledování křesťanů a systematická likvidace křesťanské kultury a jakýchkoliv vzpomínek a odkazů na ni. „Na Západě se podle všeho daří více lidem, kteří byli komunisty, křesťané mají v Evropě problémy. V knize se snažím vysvětlit, proč tomu tak je,“ říká Palko. „Úkolem mé knihy nebylo deprimovat čtenáře. Cílem bylo pravdivě popsat stav angažovanosti křesťanů ve veřejném životě v Evropě a v Americe. Pravda má osvobozující účinek, avšak nezaměňujme jej za příjemnost tohoto osvobození.“

Kniha je důležitým historickým svědectvím, analýzou doby a pojmenováním problémů, jejichž uvědomění na Západě doposud pouze klíčí, navíc jen pomalu a váhavě, s jakýmsi podivným údivem a přesvědčením, že přece musí jít o nějaké nedorozumění. Vypadá to, že nemusí...

Příběh KDH

Kresťanskodemokratické hnutie KDH vzniklo v únoru 1990 jako jedna z nejstarších stran na politické scéně Slovenska po roce 1989. Prvním předsedou byl zvolen Ján Čarnogurský. V prvních svobodných volbách na jaře 1990 získalo hnutí 19,21 %, ale výsledek byl zklamáním, neboť KDH dlouho vedlo v průzkumech veřejného mínění a očekávalo větší úspěch. Následně se KDH stalo součástí koalice na federální i národní úrovni.

KDH bylo postupně zachváceno toutéž chorobou, kterou Palko diagnostikuje u většiny křesťansko – demokratických a konzervativních stran současné Evropy, a která podvázala vůli i schopnost účinně se bránit postupu kulturní revoluce, která poté, co dobyla Západ, zachvacovala i Slovensko.

V dobách Mečiarových autokratických vlád v 90. letech bývalo KDH hlavou a mluvčím opozice, důrazně vystupovalo proti nezákonným praktikám a pořádalo řadu veřejných mítingů a petičních akcí. Od druhé poloviny 90. let strana bojovala o svou vnitřní identitu. Více se rozkročit, otevřít, nezvedat karatelský prst a nemoralizovat, stát se stranou „lidovou“, nevnucovat „svou morálku“ – pod těmito a podobnými hesly (které důvěrně znají i naši zdejší „křesťanští demokraté“) probíhal „boj o charakter strany“, v němž liberální křídlo ztělesňoval zpočátku Mikuláš Dzurinda a posléze, již v dobách koalice SDKÚ, především Iveta Radičová. Konzervativní křídlo representoval Ján Čarnogurský a jeho stoupenci a nástupci, mezi nimiž se stále viditelnějším a aktivnějším stal Vladimír Palko.

Vnitřní krize vyvrcholila v roce 2006, kdy bylo KDH součástí koaliční vlády v čele s Mikulášem Dzurindou. Roznětkou se stal koaliční spor o uzákonění práva na výhradu svědomí, což bylo pro KDH klíčovým tématem (u nás však tento spor zůstal v podstatě nekomentovaný, netematizovaný a v podstatě asi i nepochopený). Dzurinda věc odmítl řešit, čímž podle ministrů za KDH (Palko byl tehdy ministrem vnitra) porušilo koaliční smlouvu. KDH proto na jaře 2006 vystoupilo z koalice a opustilo vládu, načež následovaly předčasné volby.

Palko dodnes pokládá tehdejší odchod z vlády za „hvězdnou hodinu KDH“, naopak podle tehdejších stranických kritiků to bylo rozhodnutí „sice principiální, ale nedomyšlené a nepochopené“. Palko naopak za tragédii považuje skutečnost, že mnozí politici KDH tehdejšího odchodu z vlády litují: „Já toho litovat nikdy nebudu. I toto přispělo k našemu odchodu.“

Krize pokračovala i po předčasných volbách (2006), které vyhrál Ficův Směr. V KDH se rozhořely diskuse, zda je přijatelná koalice se Smerem. Debaty, zda usilovat o koalici s populistickými postkomunisty, poodhalily, že špičky strany se ne zcela ubránily klasickému pokušení, které nabízí dlouhodobější podíl na moci, a to udržet si ji co nejdéle. Ukázalo se, že vedení je rozpolceno, převažovaly však „pragmatické“ hlasy, že není co řešit a je-li možnost být ve vládě, je nutné toho využít. Palko spolu s menšinovým křídlem hájí prinicipiální stanovisko, to však je přehlasováno a vedení KDH veřejně prohlásí, že je připraveno jednat s Ficem. Osud tomu chtěl, že prohlášení je schváleno právě ve chvíli, kdy média přinášejí zprávy, že Fico podepsal koaliční dohodu Mečiarovým HZDS a Slotovou SNS.

Rozpory ve straně se stupňovaly a vyvrcholily tím, že Vladimír Palko a spolu s ním další 3 dlouholetí poslanci, František Mikloško, Rudolf Bauer a Pavol Minárik opouštějí KDH. Posléze zakládají novou politickou stranu Konzervativní demokraté Slovenska (KDS).

Jako poslední z řady smrtelných příznaků KDH Palko uvádí neschopnost strany postavit do voleb presidentského kandidáta, který by jasně presentoval křesťanské hodnoty. Skutečnost, že KDH odmítla podpořit Františka Mikloška, matadora slovenské křesťanské politiky, a postavila se na stranu Ivety Radičové, nejvýše postavené representantky protikřesťanské kulturní revoluce, dokazuje naprostou ztrátu zdravých instinktů, a také důvodu k existenci.

Palko považuje KDS za autentickou křesťanskou demokracii a tvrdí: „Nezměnili jsme se. Změnili jsme stranu, abychom zůstali sami sebou.“

Kauza Radičová

Velmi zajímavý a pro českého čtenáře povětšinou zcela neznámý příběh přinášejí kapitoly o vývoji uvnitř KDH, o „boji o charakter strany“, který probíhal souběžně s hledáním místa KDH v rámci SDKÚ.

Tento zápas o identitu a roli KDH je spojen se jménem Mikuláše Dzurindy. Jeho vize už od poloviny 90. let byla vizí proměny KDH na široce rozkročenou, lidovou stranu typu německé CDU. „Je to vize, kterou liberálové nazývají „modernizací“ a konzervativci opuštěním křesťanských principů“, dodává Palko. KDH se tomuto trendu bránila, proto ji Dzurinda následně z větší části realizoval v rámci své SDKÚ. Ta vznikla poté, co Dzurinda v roce 2000 spolu s některými ministry své tehdejší vlády odmítl opustit účelově vytvořenou volební stranu Slovenská demokratická koalice (SDK) a vrátit se podle původní dohody do své mateřské strany, tedy KDH. Proměnil tak jednoúčelové volební sdružení stran v jedinou politickou stranu, která měla ambici zastřešit a posléze zcela pohltit strany, které ji původně tvořily.

Slovenská demokratická a křesťanská únia (SDKÚ), ve které se mělo KDH zcela rozplynout, má sice „káčko“ ve svém názvu, nicméně jedna polovina únie se zápasu proti antropologické revoluci vyhýbá a druhá polovina se s ní ztotožňuje. „Tu druhou polovinu representuje Iveta Radičová, kterou SDKÚ vyneslo do úřadu premiérky“, dodává Palko.

Jako politik a premiér byl Dzurinda tvrdý a pracovitý, dokázal se rychle učit, nescházel mu určitý formát. Ukončil mezinárodní izolaci Slovenska po „mečiarovské“ éře, dovedl zemi do EU a NATO. V jistém smyslu je nejúspěšnějším slovenským polistopadovým politikem. To vše Palko ochotně uznává, přesto se vůči Dzurindově politice, která vedla k systematickému oslabování křesťanského vlivu ve slovenské politice, opakovaně kriticky vymezuje. To může být pro českého čtenáře možná překvapivé (vždyť jsme jim toho Dzurindu kolikrát skoro záviděli!), avšak v kontextu celé Palkovy knihy srozumitelné.

Stejně tak objevné pro mne bylo líčení pozadí a souvislostí slovenských prezidentských voleb v roce 2009. Málokdy se v politice ukazuje hodnotový konflikt tak zřetelně, jako tomu bylo v těchto volbách. KDH v tomto klání podporovalo Ivetu Radičovou – což Palko považuje za velké selhání křesťanské demokracie, neboť Radičovou spojuje s emancipací moderního slovenského levicového liberalismu.

„Na rovinu poviem, že nerozumiem voľbe lekárov stať sa gynekológmi, ak majú problém vykonávať interrupcie.“ Tento a podobné citáty z Radičové veřejných vystoupení zcela názorně ilustrují hodnotový kontext sporu o výhradu svědomí (2006), který vedl k pádu slovenské vlády a následně vření kolem prezidentské volby (2009). V těchto konfliktech – a ve výrocích, které v souvislosti s nimi padaly na obou stranách hřiště – jako by se zhmotnil onen střet dvou světů, o kterém je vlastně celá kniha.

Palko uznává, že Iveta Radičová je kultivovaná a sebevědomá politička. Současně však nemůže přehlédnout a zamlčet, že je to politička, jejíž hodnoty jsou „takřka ve všem proti nám“. „Podporuje legálnost potratů, homosexuální partnerství a hlasuje pro vytvoření výboru pro sexuální menšiny. Její postoje ve straně s křesťanským přívlastkem jsou extrémní dokonce i na západoevropské poměry.“

Antropologická revoluce, které chce Palko ze všech sil vzdorovat, není nesena nějakými prvoplánově „zlými lidmi“, vždyť ona se skrytě a plíživě rozmáhá právě zásluhou takto ležérních postojů a „nálad“, jaké dokumentuje výše citovaný výrok paní Ivety.

Tato slovenská zkušenost nás opakovaně staví před otázku, nakolik lze odhlédnout od morálně – kulturních hodnot či životní filosofie u vrcholného politika, je-li onen politik v jiných oblastech „slušným člověkem“. Ptám se tak proto, že právě Radičová byla opakovaně hodnocena i řadou českých komentátorů jako špičková premiérka a dávána za vzor našim politikům. Je docela možné, že ti, co Radičovou takto hájili, o těchto jejích postojích prostě nevěděli (což je lehce vysvětlitelné, neboť morálně kulturní témata, důležitá pro konzervativce, mainstreamová média prostě ignorují, což jsme nedávno viděli na nekrolozích Chucka Colsona), nebo je nepovažovali relevantní. Mnozí si možná říkají, že teď se neřeší zákon o potratech, ale penzijní reforma, tak je přece jedno, co si dotyčný či dotyčná myslí o potratech, důležité je, co si myslí o daních. To je jistě pravda, ale jen do určité míry. A právě ta míra je důležitá. Na otázku, co je důležitější a čemu dát v danou chvíli přednost, totiž nelze odpovědět snadno ani jednou provždy. Ani Palko sám se nenechává strhnout k nějakým generálním soudům či úvahám, co by – kdyby.

Myslím, že odpovědět lze ve dvou rovinách: Politika tvoří reální lidé a volit lze jen z alternativ, které jsou skutečně k dispozici. (Těžko vyčítat nekřesťanům, že v politice nehájí křesťanské principy; takovou výtku je třeba směřovat do vlastních řad – a Palko tak sebekriticky činí.) Politika znamená volit nejen mezi ctností a nectností, mezi dobrem a zlem, ale mnohdy i mezi různými ctnostmi a dobry navzájem a také, žel, mezi špatným a ještě horším. A tady se skutečně musíme učit být realisty a pragmatiky v tom dobrém, zdravém slova smyslu.

Ale současně platí: ano, chceme, aby o našich penězích rozhodovali lidé, co tomu skutečně rozumějí, ale události posledních 10 let více než naléhavě ukazují, že rozumět daním zdaleka není všechno, co očekáváme od těch, kteří nám vládnou. Možná se proto budeme muset častěji než dříve ptát: jaký obraz světa nám tento politik nabízí? Kdyby se splnilo všechno, o čem sní – žilo by se nám lépe, svobodněji? Byl by svět lepší, byl by bližší tomu, co já sám považuji za správné? A nebo bychom měli jen nižší daně?