Náboženství jako útěk před Bohem

Podrobnosti

Zveřejněno 4. 8. 2012 19:36

Napsal Daniel Pastirčák

„V jakého Boha věříme, takovými lidmi se staneme“, říká slovenský spisovatel a kazatel Daniel Pastirčák.

„Daniel je jako most spojující břeh hluboké víry s břehem poctivého lidského hledání, zemi odpovědí s krajinou otázek!, říkají o něm jeho přátelé. „Vždy pevně jednou nohou v Boží knize a jednou nohou v tomto světě“.

Daniel Pastirčák se narodil v Prešově. Je absolventem SUPŠ v Košicích a v Bratislavě. Nějaký čas pracoval v bratislavské Městské galerii, potom studoval restaurování na dvouleté nástavbě a teologii na Slovenské evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě. V současnosti působí jako kazatel sboru Církve bratrské v Bratislavě.

Své verše, prózy a eseje publikoval na přelomu 80. a 90. let v Slovenských pohledech a Tvorbě T, později v Romboidu a Mostech. Knižně debutoval v roce 1993 meditativními pohádkami Damianova rieka, Rozprávky o láske a večnosti. Dalším dílem byla sbírka lyricko-filosofických básní Tehilim. V roce 2000 následovala pohádková sága Čintet, alebo More na konci sveta, která získala cenu VUB. V roce 2005 publikoval svou druhou básnickou sbírku Kristus v Bruseli. V roce 2010 vyšla bírka Zdravé telo v kóme, která obsahuje dvanáct textů Pastirčákových kázání. Hovoří současným jazykem, poskytují nečekané pointy a promítají jejich moudrost do aktuální současnosti. Zatím poslední knihou je sbírka MINIMÝTY, aneb kniha mýtů, které nejsou mýty. V prostých obrazech hovoří o základních věcech mezi nebem a zemí, mezi mužem a ženou. Většinu svých knih dotvořil početnými vlastními ilustracemi, které se nápaditě podílejí na výsledné tváři celého díla.

Daniel Pastirčák spolupracuje s rozhlasem i televizí a věnuje se i divadelní tvorbě. Přeložil hru od T. S. Eliota Cocktail Party. V roce 2004 napsal novou verzi hry o Svaté Dorotě, kterou uvedli v Slovenském národním divadle. Pro loutkové divadlo napsal divadelní verzi Čintetu uvedenou na divadelním festivalu v Toruni. Je autorem scénáře hry Vrchol v hmle a filmového scénáře Budeme sa stretať v snoch, který byl mezi pěti scénáři nominovanými na ocenění Český Lev.

Paralelně s literární tvorbou se věnuje i výtvarné tvorbě. Zúčastnil se řady festivalů a výstav knižní ilustrace a vystavoval na Slovensku a jinde v zahraničí. Na konci 90. let měl samostatné výstavy v Londýně a v Praze.

Za svoji literární a výtvarnou činnost obdržel mnoho mezinárodních ocenění.

V poslední době se věnuje projektu výtvarných bohoslužeb, v nichž se výtvarná instalace a projekce spojuje s improvizovanou hudbou a prvky rituálu.

Daniel Pastirčák je krásný muž

Připravit rozhovor s Danielem Pastirčákem? Ó! S nadšením. Četla jsem jeho knížku pro děti, přelouskla pár článků, oslovila mě sbírka kázání Zdravé telo v kóme. Slyšela jsem o prazvláštním způsobu vedení bohoslužeb, o jeho spolupráci s významnými režiséry a o jeho vášni pro výt-varné umění, divadlo i poezii. Znala jsem jeho tvář pouze z fotografií a tak jsem byla zvědavá, jestli skutečnost dostojí obrazu. Vyškrábla jsem se po strmých schodech do třetího patra brněnského domu Na skleněné louce, kde se v půdní restauraci Místogalerie konala jeho přednáška. Srdce mi zrychleně bušilo nejen tou námahou. Normálně jsem měla trému!

Mezi mladíky v prostoru restaurace jsem ho nemusela nijak dlouho hledat. Vypadal skutečně tak jako na fotkách. Vlídně hovořil, uvolněně žertoval a když jsem se mu představila, věnoval mi šarmantní úsměv. Jeho přednáška byla brilantně vystavěná, každé slovo mělo své přesné místo, což byl nejspíš důvod, že ji téměř celou četl.

V následné diskuzi mi imponovalo, že neztrácel nadhled, i když některé otázky byly z těch, které chtějí řečníka vytočit. Daniel se nenechal, laskavě odpovídal a nebál se ani konstatovat, že něco neví. Okouzlující člověk, který se nebojí rozkolísat všechno podezřele pevné. Když všechno oficiální skončilo, dal si pivo a šel pokračovat v diskuzi k baru. Stála se na něj fronta.

Hana Pinknerová

Danieli, existují vůbec nevěřící lidé?

Já si myslím, že nevěřící lidé neexistují. Každý přece o něčem věří, že je to tak. Jen ta naše víra se mění podle toho, jak se učíme. Víra vždycky musí být korigována pochybnostmi a otázkami. Vždyť víra znamená nacházet přesvědčení o pravdě. Ale také si mysím, že ani ateismus neexistuje. Vždyť ateismus znamená myslet svět bez Boha. Mně se ovšem zdá, že to nejde. Jestliže Bůh – to slovo – znamená funkci absolutna, z čeho všechno ostatní vyplývá a odvozuje se, pak ateista má také svůj obraz Boha. Je však zredukován na to nejzákladnější – na nevědomou hmotu a energii. Nepovídáme si tedy, jestli v Boha věříme nebo ne, ale o tom, v jakého Boha věříme. To je totiž důležité. V jakého Boha věříme, takovými lidmi se potom staneme.

Proč je v naší kultuře tak těžké mluvit o Bohu?

V západní civilizaci jsou s povídá-ním o Bohu, o náboženství, dokonce o křesťanství spojeny všelijaké potíže. Bůh byl příliš dlouho používán jako zbraň, kterou člověk používá proti druhému člověku. Zbraň pro posílení svých vlastních argumentů. V jeho jménu vyhlašuje nad ostatními nějaké věci a očekává bezpodmínečnou poslušnost. Pak to znamená, že Bůh se značně pokazil. Křesťani často odsuzují ty, kteří nesmýšlejí a nežijí stejně jako oni. V Božím jménu a ve jménu bible jsme se často odsuzovali, pronásledovali, zabíjeli, upalovali. Vedli jsme války, které trvaly třeba až třicet let.

V jakého Boha věříš ty?

Když mluvíme o evangeliích, tedy o Bohu, jak se zjevil v Kristově příběhu, je tu šokující paradox. Jádrem evangelií je příběh, v němž moc dvou náboženských institucí lidkviduje bídného, opuštěného člověka v jeho existenciální pravdě. Člověk stojí sám proti institucím, které dozírají na dodržování Božích zákonů, a ve jménu těchto zákonů je odsouzen a popraven. Tím člověkem je Kristus. Ten Kristus, o němž křesťané říkávají, že se v něm Bůh zjevil úplně. Není to paradox? Proč nahé, autentické lidské bytí vždy nakonec narazí na démonickou mašinérii společenských institucí? Bůh se zjevuje v konfliktu člověka s institucionální mocí.

My jako civilizovaní lidé chtě nechtě schvalujeme instituci státu. Stát odňal jednotlivcům právo, aby si sami zjednali spravedlnost. Vzal na sebe řešení všeho rozptýleného násilí. Proti každému násilí se může jednotlivec odvolat ke státu. Je poslední instancí, k níž se lze odvolat. Proti státu se už odvolat nelze. Proč nad sebou člověk po staletí ustanovuje toto organizované násilí, kterému říkáme stát? Myslím si, že se tu odráží velké lidské tajemství. Tajemství velkého lidského zla v lidské přirozenosti. Proto jsme se rozhodli vytvářet civilizaci a státní mocenské struktury, protože se bojíme sami sebe. Bojíme se svého vlastního zla, chaosu a ohrožení, kdyby tu nebyla moc, která nás bude kontrolovat, abychom se sami nezničili v totální anarchii. Paul Ricouer říká: Co to znamená nejen pro náš lidský život, ale i pro naši morální reflexi, naše náboženské a filosofické uvažování, co znamená ten fakt, že politická existence člověka je vedena a chráněna státním násilím, které nese znaky násilí zákonného? Pokud totiž máme hovořit o evangeliu, pak toto je ústřední bod zjevení.

Ale v evangeliu se Ježíš střetává s mocí různých institucí. Je mezi nimi rozdíl?

Ano. Vidíme tu moc sanhedrinu – moc ortodoxní církve a moc kosmopolitního císařského Říma ve střetu s obyčejným člověkem v jeho existenciální pravdě. Proč se Bůh v Ježíši zjevuje v konfliktu člověka s institucionální mocí? Možná proto, že nikde jinde se fenomén hříchu, ten nejbytostnější problém lidské přirozenosti, nevyjevuje jasněji než právě v paradoxu moci institucionalizované k tomu, aby hájila spravedlnost, pravdu a právo.

Zkusme chvíli přemýšlet o paradoxu této instituce. Je vybavená prostředky institucionalizovaného násilí. Proč? Aby zjednala spravedlnost. Zastupuje Boha. Zaštiťuje se Bohem. Odvolává se na něj. Anebo jako je to dnes, v případě sekulárního státu Boha nahrazuje. Instituce je vždycky ze své podstaty tak trochu náboženská, dokonce i sekulární instituce.

Jádro evangelia Matouš vyslovil takto: Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, odsoudí ho k smrti a vydají pohanům. To je ve zkratce děj evangelia, jeho vrchol. Bůh v Kristu, tak tomu křesťané věří, byl vydán do rukou instituce, která byla založena k tomu, abys zastupovala Boží pravdu. Zajímavá zápletka. Co se stane, když se Boží pravda vzdá své moci? Co by se stalo, kdyby ten všemohoucí Bůh, který má zastupovat naše svědomí, se vzdal své moci, svlékl svou sílu a sestoupil na zem jako bezmocný človíček? Když se Boží pravda vzdá své moci a postaví se na zemi v bezmocnosti lidského jedince před tuto instituci a ten je jí vydán na milost i nemilost, co se stane? Ukáže se skutečný vztah této institucionalizované moci vůči Boží skutečnosti. Bůh se jim v Ježíši vydá do rukou a oni ho odstraní. To je strašně velký paradox. Paradox evangelia. Zdá se, že náboženství představuje ten nejefektivnější únik před Bohem. Chcete-li uniknout Bohu, pak to nejjistější, co můžete udělat, je rozplynout se v náboženské instituci.

Proč je tomu tak? Proč se to stává?

Vidíme, jak institucionalizovaná moc, která má zastupovat nepřítomného Boha, mravní zákon, který člověk tak snadno potlačí ve svém svědomí, jak se tato instituce nakonec obrátí proti Bohu i proti svědomí jednotlivce.

Všimněte si, že v evangelijním příběhu projde Ježíš rukama tří představitelů institucionalizované moci. Nejdřív se ocitne v rukou velekněží, potom v rukou Piláta a chvíli si s ním pohraje i Herodes. Zatímco velerada symbolizuje ortodoxní náboženskou moc, Pilát a Herodes symbolizují jiný druh náboženské moci, z níž se v Římě nakonec vyvinul kult císaře, kult sakralizované politické moci.

Představitelé institucí snadno podléhají mravní slepotě. Myslím si, že za prvé platí, že člověk v instituci snadno přestává být individualitou. Přestává tu být sám za sebe. Zastává nadosobní pořádek nastavený institucí a jejími legalizačními dohodami. Lehko tak ztrácí kontakt se svým vlastním svědomím. Bez výčitek svědomí často ve jménu instituce koná věci, které by jako individuální člověk nikdy nespáchal. Pokud je instituce etablovaná jako jakýsi Boží agent, představitel instituce tak lehko ztrácí živý kontakt s Bohem jako skutečností, která se dotýká jeho individuálního svědomí. Z jeho života se vytrácí nejistota osobního hledání víry. Odpovědi jsou už naformulované, dané a hotové. Je třeba je pouze prosazovat. Pokud je člověk v nějaké instituci, a každý tak trochu v nějaké instituci jsme, týká se nás to. Má-li člověk v instituci zůstat člověkem, má-li zůstat citlivým na Boha jako skutečnost, podaří se mu to jen do té míry, do jaké bude vzdorovat slepým mechanismům institucionalizovaného sebeospravedlňování.

Možná, že smysl zjevení Boha právě v konfliktu bezbranného jedince s mocí instituce má ještě hlubší význam. Nikde podstatu člověka, jeho velikost a smysl nevidíme tak jasně, jako právě v situaci, kdy člověk Ježíš opuštěný všemi, úplně obnažený, bezmocný a stojí jen sám za sebe proti mašinérii administrativní legalizované moci. Stojí tu v čisté pravdě, bez postranních cílů a zájmů, v pravdě bez přívlastků, v pravdě, která je jeho životem. V pravdě, která ho bude stát život. K tomu jsem se narodil, říká Ježíš Pilátovi, abych vydal svědectví pravdě. Kdo je z pravdy, slyší můj hlas. Tam a nikam jinam, k existenci v pravdě směřuje Kristovo slovo.

Je možné tomuto pokušení čelit?

Všimněme si dvou způsobů, jakými Ježíš čelí dvěma odlišným typům institucí. Prvním typem je velerada, typická náboženská instituce, druhým typem je Pilát a Herodes. Povšimněme si Piláta, který je zástupcem Pax Romanum, kosmopolitní, sakralizované, politické moci.

Velerada tehdy představovala vrcholný orgán židovské náboženské a politické samosprávy vymezený římskou okupační mocí. Uvědomme si, že nejde o selhání judaistického náboženství, ale selhání náboženské instituce. Podobně selhalo v dějinách mnohokrát také křesťanství ve svých různých institucích. Mysleme i na sebe a své vlastní dějiny.

Jaký byl tedy pohled židovské velerady na Ježíše?

Nedá se říci, že by představitelé velerady nevěnovali Ježíšovu učení dostatečnou pozornost. Naopak. Věnovali mu soustavnou a systematickou pozornost. Představitelé velerady jsou dědici téže biblické tradice, ke které se hlásil Ježíš. Interpretují stejné biblické pravdy. Proč si nikdy ani částečně nerozuměli? Zde spatřujeme první důležitou typickou vlastnost představitelů instituce.

Oni nediskutují, nehledají v dialogu objasnění pravdy. Nehledají dorozumění. Oni vyšetřují. Přicházejí za Ježíšem jako komise, aby ho zkoumali. Jejich vztah k interpretaci Písma je jiný než vztah ostatních lidí. Například jako vztah potulného nevzdělaného rabína Ježíše. Jejich vztah k Písmu je normativní. Oni určují, jak se mají věci chápat. Když oni něco vyhlásí ve jménu instituce, tak to platí. Když něco řekne Ježíš, je to jen domněnka, kterou je potřeba institučně přezkoumat. Na evangelijním příběhu je nejdrastičtější, avšak symbolické a typické sakralizování intrik a zločinů. Tak před námi ten příběh vypadá.

Evangelia nám podávají velmi znepokojivý obraz zločinu ospravedlněného nábožensky. O rozsudku nad Ježíšem bylo rozhodnuto dávno předtím, než začal proces. Podle Janova evangelia rozhodl Annaniáš, který pragmaticky prohlásil, že je lepší, aby zahynul jeden člověk za národ. Všechno ostatní bylo už jen úsilím tento rozsudek k násilí institucionálně legalizovat. Hledali se svědkové, avšak ani oni neměli sloužit k objasnění pravdy, ale aby potvrdili předem dané rozhodnutí. Svědkové jsou tu pouze jako nástroje moci. Jsou agenty obvinění, které bylo už předem rozhodnuté. Je možné, aby se něco takového stalo? Ve jménu Božím? Ve jménu náboženství a jeho zákonů? Přiznejme si, že se to nedálo pouze v judaismu. Dělo se to mnohokrát i ve jménu křesťanství, v naší vlastní civilizaci. Když se instituce vnímá jako nástroj ochrany Boží pravdy kodifikované v ustanoveních sakralizované instituce, lehce se ve jménu věrnosti této Boží pravdě ospravedlní i očividné zlo. Lež, intriky, údery pod pás, psychická, fyzická či sociální likvidace nepohodlných jednotlivců. To, co je na rovině osobní etiky nemyslitelné, nepřijatelné, člověk jako reprezentant instituce často vykoná bez mrknutí oka a bez jakékoli výčitky svědomí.

A nikde se nevěří snáze v heslo, že účel světí prostředky, než tam, kde člověk osobní zodpovědnost nahrazuje loajalitou vůči instituci. A nikdy ta loajalita není tak silná, jako když se jedná o loajalitu k náboženské instituci. V příběhu evangelia jsem tedy svědky ošklivého paradoxu. Titíž lidé, kteří podplatili Jidáše a sháněli falešné svědky, skrupulózně dbají na to, aby Jidášovy peníze neskončily v chrámové pokladnici.

A co instituce světské?

Pilát představoval malou část císařské moci. Jan v evangeliu věnuje Pilátovi docela velkou pozornost a zachycuje i soukromé podrobnosti jejich rozhovoru. Pilátova osobnost nám může být v mnohém srozumitelná, sympatická. Je to člověk z rodu skeptiků. Zajímavý moment v Janově evangeliu: Pilát se ptá Ježíše, nebo je to spíše řečnická otázka, či snad dokonce takový povzdech: „Co je pravda?“ Je v něm jistá upřímnost i jisté pohrdání. Myslím, že Pilát upřímně nechápal náboženské spory Židů a pravděpodobně z nich byl už i unavený. Stále se o něčem hádali. Považoval je za zbytečné. Tajemství poslední reality přece není možné poznat. Trochu těmito náboženskými fanatiky pohrdal. Na druhou stranu byl správcem říše, kde tito lidé žili. V tom není těžké Pilátovi porozumět. V ně-čem nám je blízký. I mně je blízký. V jistém smyslu je to takový moderní skeptik. V té skepsi však jeho selhání nespočívá. Je totiž třeba říci, že Pilát nakonec též selhal, a to brutálním způsobem. Bez něj by nemohl být Ježíš ukřižovaný. Pilátovo selhání nespočívá v té poctivé části jeho skepse. Jeho selhání spočívá v tom, že skepsi použil jako únik před svou zodpovědností.

Jak to myslíš?

Všimněte si té nádherné situace, Pilát se dívá na toho divného člověka plného zvláštní energie, který se v jeho paláci chová, jako by tam byl doma. Nezdá se, že by se bál smrti. Zeptá se ho: „Tak ty jsi král? Kdes to vzal?“ „Ty sám to říkáš. Ale moje království není z tohoto světa. Proto jsem se narodil, abych podal svědectví pravdě a každý, kdo je pravdivý, kdo žije v pravdě, kdo je zavázaný pravdě, bude slyšet můj hlas.“ A na to si Pilát povzdechne: „No to jsem si mohl myslet. Zase pravda, další hlasatel pravdy. Co je pravda?“ Fakt je, že Pilát neví, co je pravda v těch sporech, jež Židé vedou okolo Ježíše. Dobře ale ví o jedné nejpodstatnější pravdě. Pilát velmi dobře ví, že fakta svědčí v Ježíšův prospěch. Z hlediska římského práva je Ježíš nevinný. Stručně řečeno, toto je jediná pravda, kterou v tuto chvíli potřeboval. Stačila mu k tomu, aby se celým svým životem postavil na stranu této poznané pravdy.

Myslím si, že tak je to s pravdou vždy. I pro nás. Velké pravdy života se nám ztrácejí v mlze. Ale ty malé, konkrétní, ty nám leží u nohou. Pokud zrazujeme ty malé konkrétní pravdy, které mám nést teď a tady na hřbetě, a unést je, i kdyby nás měly stát život, pak se k té konečné pravdě, která by dala smysl celému našemu životu, nikdy nedostaneme. Bůh stojí před námi v této malé, konkrétní, bezprostřední pravdě, za niž máme přímou lidskou odpovědnost. Tak stál před Pilátem.

Jak tady Pilát v té zkoušce obstojí?

Pilát osciluje mezi vnitřní poctivostí a politickým pragmatismem. Když pozorujeme, co dělá, všimneme si prvního pokusu, jak se Ježíše zbavit. Vymyslí si takový trik. Dozví se, že Ježíš vlastně pochází z Galileje, tak ho pošle jako zpestření nudného života Herodovi, aby ten o něm rozhodl. Herodes neví, co s ním, ani ho nijak nepobavil, tak ho posílá zpět. Pilát zkusí druhý pokus. Snaží se získat pro Ježíše milost. Připomene amnestii. Lid si však vyvolí jiného Ježíše. Barabáše, toho vraha a vzbouřence. Tak nakonec zkusí ještě třetí pokus, jak dostat Ježíše z pasti, nechá ho zbičovat, aby vzbudil lítost davů. Žádnou lítost davů však nevyvolá. Proč v sobě nenašel dost síly, aby trval na spravedlnosti a Ježíše navzdory odporu davu nepustil na svobodu? Kdybychom četli celé Janovo evangelium, všimli bychom si, že v jedné chvíli tam z davu kdosi zakřičí: „Když ho neodsoudíš, nejsi přítel císařův!“ To je v této situaci dost důležitá věta. Přítel císařův byl totiž titul, jímž císař Tiberius označoval svého blízkého chráněnce. A tento blízký chráněnec Tiberiův, přítel císařův podporoval Piláta, byl jeho politickým krytím. Jenže víme podle jiných historických zdrojů, že právě v této době tento císařův přítel chystal na Tiberia atentát. Vyšlo to však najevo a přítel císařův byl popraven. Když tam někdo v zástupu zakřičel: „Ty nejsi přítel císařův,“ tak se jedná o výhrůžku, před kterou se Pilát skloní. Jako každý rozumný skeptik. Vydal jim Ježíše, umyl si ruce, udělal velkou divadelní scénu, jako by se pravda, kterou znal, dala smýt z rukou. Jako by se dala spláchnout. Nedá. Odešel se špinavýma rukama. Skepticismus nebyl Pilátův problém. Avšak špatně bylo, že skepticismus použil jako únik do cynismu a bezohledného pragmatismu. Znal pravdu a mohl se za ni postavit, ale zradil ji, aby neohrozil své vlastní postavení. A to všechno přikryl velkým skeptickým filosofickým povzdechem: Co je

pravda? Tam něco ukrást, tu někomu zalhat, podvést ženu, oklamat muže… co je pravda? To byl problém Pilátův a myslím, že i dnes nám může být velmi blízký.

Jak v tom všem vidíš Ježíše?

Jeho komunikace je dvojznačná. Při četbě všech čtyř evangelií ho v těch scénách vidíme, jak buďto mlčí, nebo pronáší záhadné komentáře. Jeho mlčení patří všem – veleradě, Pilátovi i Herodovi. Občas své mlčení doplní krátkou větou. Například, když se Pilát zeptá: „Tak ty tvrdíš, že jsi král?“ Odpoví mu: „Ty to říkáš.“ Ty… Ježíš vždy obrací rozhovor od neosobní mašinérie k rozhovoru mezi já a ty. Člověka skrytého za maskou reprezentující instituci obracel k autentickému osobnímu setkání lidského já s lidským ty. Protože jedině tam se děje Bůh. A jedině tam se dá hovořit o pravdě. Tak nakonec nastává i ten krátký rozhovor mezi Ježíšem a Pilátem. Tím, jak Ježíš vede rozhovor s institucí, naznačuje, že jediná síla, která může instituci chránit před pokušením zneužití moci, jsou lidé, kteří si v ní zachovají osobní zodpovědnost vůči vlastnímu svědomí. Stojí jeden vůči druhému vždy jako já a ty v té bytostné lidské zodpovědnosti.

Co z toho můžeme vyvodit pro sebe a pro dnešek?

Něco strašně důležitého. Ježíš před tím, než se ty věci začaly dít, než ho zatkli a začali soudit, si povídal se svými učedníky a vedl takové strašně tajemné řeči. Vyprávěl, že odejde, ale nebuďte smutní, pro vás je velmi dobré, abych odešel, protože pokud neodejdu, Duch nepřijde. Co si měli s takovými řečmi počít? A potom jim povídá: Ducha poznáte, protože on je nyní mezi vámi. Je mezi vámi ve mně jako vaše vnější opora. Ale když odejdu, přijde a bude ve vás. Nejen mezi vámi. V ten den poznáte, že já jsem v otci a vy jste ve mně a já ve vás. Jinými slovy: Já musím odejít zvenku. Jako vaše vnější opora. Když neodejdu, tak tuto oporu neztratíte, nikdy se nezrodíte z Ducha. Musím odejít zvenku, abych mohl přijít dovnitř.

A Ježíš odchází dvakrát. Poprvé odejde z kříže do hrobu. Představte si, že všechno, o co se učedníci opírali, selhalo. Konec. Potom se jim zjeví jako vzkříšený, a to jen proto, aby jim zmizel v nebi.

Odejde podruhé a nechá je tu samotné. „Musím odejít. Úplně odejít, protože když neodejdu, Duch nepřijde.“ Když neodejdu zvenčí, nemohu přijít dovnitř.

Dá se říci, že církev po celou svou historii znova a znova a znova se pokouší nahrazovat tuto vnější přítomnost Krista vnějšími oporami. A ty znova a znova a znova z Boží milosti padají a padají a padají. Když totiž neodejdou, Duch nepřijde.

Rozhovor včetně překladu do češtiny připravila Hana Pinknerová.

***

Umenie nie je iba baliacim papierom, do ktorého zabaľujeme svoje myšlienky, aby sme ich vedeli dobre predať na trhu ideí. Umenie je jedným z komplementárnych jazykov, ktorými dešifrujeme sémantiku Logosu vpísaného do tajomstva sveta. Je nevyhnutným doplnením iných jazykov (povedzme jazyka vedy, teológie, filozofie, práva, či ekonomiky). Umelecký jazyk je najpôvodnejším jazykom človeka. Je to jazyk detí, predstavuje gestá detského úžasu nad tajomnou veľkosťou bytia. Umelecký jazyk realitu neanalyzuje (ako veda či teológia) neškatuľkuje ju, nepodáva ju ako štvorbodovú propozíciu, ale vníma ju ako nerozdelený celok v jej transcendentnej neuchopiteľnosti a adoruje ju v jej tajomstve.

Každý kresťan potrebuje k svojmu duchovnému životu rozvíjať aj umeleckú senzibilitu. Naša zbožnosť, naše kázne, naše modlitby aj náš spev trpia svojou odlúčenosťou od umenia. (Moderné chválospevy sú žiaľ výsledkom podvedomého napodobovania toho najpriemernejšieho čo produkuje konzumná pop kultúra). Naša európska kultúra sa rozkladá, atomizuje a žiaľ prejavuje sa to aj v rozpade vzťahu náboženskej a umeleckej senzibility. Veľmi presne to vyjadril básnik T. S. Eliot: „Náboženské myslenie a prax na jednej strane, filozofia a umenie na druhej strane majú tendenciu stávať sa izolovanými oblasťami, ktoré sú rozvíjané skupinami bez akejkoľvek vzájomnej komunikácie. Umelecká senzibilita je ochudobnená svojím odlúčením od náboženskej senzibility, náboženská zase svojím odlúčením od umeleckej...”

*** 

Dobrodružstvo modernej vedy začalo étosom pravdy.Prví vedci boli motivovaní k bádaniu čírou túžbou po hlbšom poznaní pravdy. Hľadali spôsob, ako bez ilúzií pochopiť pravdu a čo najpresnejšie pomenovať realitu. Pravda sama o sebe bola hodnotou. Potom sa motívy posunuli od pravdy k moci. Ako prvý to vyjadril tuším Francois Bacon, keď si všimol, že "poznanie je moc". Jednoducho ak mám informáciu, tak mám moc manipulovať s realitou vo svoj prospech. Odtiaľ bol už iba krok k vede, ktorá namiesto pravde slúži technológii a biznisu. Už nie je dôležité poznanie samo, zaujímavé je iba to, čo prispeje k technologickým inováciám a dá sa dobre predať na slobodnom trhu. Podobný osud stihol aj umenie.

*** 

Nemôžeme zredukovať svoje poznanie iba na vedecký spôsob pomenovania reality, lebo nám z reality nezostane nič, iba jej technická konštrukcia. A mytológia je azda jediný spôsob, ako rozprávať o bytí tak, aby sme ho zažívali celostne. Aby sme k nemu pristúpili ako k celku, ktorý odniekiaľ niekam smeruje. Mýtus i rozprávka má svoj vlastný spôsob ako hovoriť o bytí tak, že nekončíme iba pri tom, čo možno hmotne uchopiť a popísať, ale prenikáme i do neviditeľných sfér ducha, k zatemneným vnútorným prameňom vonkajšej existencie. V realistickom románe je tou najvzdialenejšou hranicou, kam sa autor môže dostať, hlbinná psychológia. Tu sa na pomedzí ešte pochopiteľného a už nepochopiteľného dajú naznačiť záblesky nadľudského ducha. Rozprávka o tom však môže rozprávať úplne priamo, samozrejme v symboloch a mytologických obrazoch. Preto sa mi rozprávka zdala byť vďačnou formou, ako hovoriť o tom, o čom hovoriť chcem. Tolkien o mýtoch povedal: "Tak ako sú slová naším vynálezom o veciach, tak sú mýty naším vynálezom o pravde."

*** 

Napriek tomu, že my ľudia sme smrteľní, ohraničení a relatívni vo všetkom, čo vieme, vnímáme a cítime, ozýva sa v nás túžba po večnosti. O vnímaní toho večného, neobsiahnuteľného, potrebujeme nejakým spôsobom rozprávať. Hudba o tom rozpráva nejpriamejšie. Hudbu považujem za najrýdzejší zo všetkých uměleckých prostriedkov. Poézia však pozná spůsob, jako vtiahnuť do jazyka čosi z toho, čo inak zostáva nepředmětné a bezobrazné. Dobrá poézia vie hovoriť o Bohu bez suchých teologických konštruktov, jako o fascinujúcej a zakúšanej realite. Má spôsob, jako dostať čosi z toho nevysloviteľného do jazyka tak, že rozochvie transcendentnom i člověka, který nikdy o Bohu nerozmýšľal.

*** 

Človek, ktorý si nechá v knižnici iba Bibliu, sa podobá staviteľovi, ktorý ide postaviť katedrálu a má k dispozícii iba uhlomer, olovnicu a vodováhu. Bez tehál a malty nepostaví nič. Múdrosť nahromadená ľudskými kultúrami a civilizáciami poskytuje tehly a maltu pre chrám, ktorý meriame vodováhou a olovnicou kánonu. To je prvá vec na zváženie. Druhá je tá, že bez základného prirodzeného zjavenia - teda zjavenia toho, že "Sme" a okolo nás "Je" vesmír, nám špeciálne zjavenie a zjavenie vo vtelení Boha v Kristovi nič nepovie. V prvotnom všeobecnom zjavení sa nám z hlbín bytia človeka i vesmíru prihovára Boží Logos, ten Logos ktorý sa podľa Apoštola Jána stal v Ježišovi Kristovi telom a prebýval medzi nami. Kým nezačneme viesť tento prvotný, základný dialóg, Biblia nám nemá čo povedať. Vytvárame si z nej iba umelý, virtuálny svet, v ktorom sa hráme v nerealite, podobne ako dieťa vo svete počítačových hier. Človek, ktorý neodpovedá na tieto prvotné základné otázky, ktoré mu kladie jeho bytie, svet, kultúra a pokúša sa vystačiť si s Bibliou, sa podľa mňa nachádza v infantilnom stave. Akoby sa na štyridsať rokov zamkol v detskej izbe, stále sa tam hral s kockami a vytváral si bezpečné, no umelé svety.

Dnešné kresťanstvo značne trpí týmto dosť rozšíreným antiintelektuálnym postojom. Tento stav, a toto treba zdôrazniť, vôbec nebol typický ani pre prvých kresťanov, ani pre najväčšie obdobia kresťanskej histórie.

***

Zdá sa mi, že v našej civilizácii je cirkev jediná organizovaná ľudová komunita, ktorá by mohla mať potenciálne predpoklady na to, aby obnovovala a inšpirovala v ľuďoch vieru v základný zmysel civilizácie. Ona zdedila od cirkevných otcov koncept reality, ktorý zdôvodňuje zmysel hľadania pravdy pre pravdu samu, rozširovania vnímania krásy a tajomstva bytia pre vnímanie tajomstva. Mala by poukazovať na to, že toto duchovne motivované ľudské úsilie má zmysel samo o sebe a nemusí sa premieňať na peniaze, zábavu, na techniku či pohodlie.