Jak (ne)vést dialog

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 10. 2012 19:54

Napsal David Novák

Když sledujeme diskuse v televizi, na internetu, bloggerské diskuse na webu, různé politické kampaně, případně když čteme i to, co jsme někdy sami vyprodukovali, vypozorujeme možná některé fauly, kterých se (možná nevědomky) dopouštíme. Plynou jednak z toho, že se jen málokdo učil, jak dialog či diskusi vést, jednak z toho, že zřejmě podvědomě kopírujeme naše „celebrity“ či komunikační styl některých médií. S politiky souhlasit nemusíme, některé periodika či masmédia nám mohou připadat špatná, stejně ale do jisté míry obojí (politika a média) udávají kulturu dialogu. Je-li tomu tak, potom se jisté způsoby komunikačních faulů přesouvají i na ostatní.

Jaké tedy jsou nejčastější fauly, kterých se v diskusích dopouštíme?

1. Útok na člověka.

Konkrétně se jedná o to, že nediskutuji o názoru druhého, ale napadnu jej jako člověka. Začnu zpochybňovat jeho zaměstnání, víru, inteligenci, pohlaví, věk a nevím co ještě. Pokud někdo má hloupé nebo zavádějící názory, potom je třeba diskutovat o jeho názorech, nikoli zpochybňovat jeho povolání, vyznání, pohlaví, vzdělání či zkušenosti. Narážek na výše popsané a mnohé další jsem si všiml v mnohých diskusích. Proč by ale např. matka v domácnosti nemohla napsat dobrý článek o ekonomice? Proč by student nemohl napsat dobrý článek o hospicovém hnutí? Co víme o tom, čím se ve volných chvílích zabývají, co studovali, co četli, co zažili? Zpochybňovat něčí názor jen proto, kým je, nikoli kvůli názoru samému, je nejen hloupé, ale diskusi to nijak nepomůže.

2. Zevšeobecnění či anonymní zdroj.

V některých diskusích se operuje termíny jako „říká se“, „každý přece ví“, „objevují se názory“, atd. Je jistě pravdou, že blog není odborný text, kde je třeba vycházet z ověřených zdrojů, stejně tak do diskuse může přispět každý, ale přesto bychom těmito obecnými výroky měli šetřit a je-li to možné, uvést, kdo to říká, píše či tvrdí. Stejně tak je zavádějící tvrzení, které s oblibou používají média, a to argument typu „jak nedávno uvedl dobře informovaný zdroj“. Jaký zdroj? Jak dobře byl informovaný? Kdy to uvedl?

3. Pitvání motivů.

Pokud někdo napsat článek a my autora osobně neznáme, pak zřejmě ani nevíme, proč to či ono napsal. Reagovat proto komentáři ve stylu „asi máte moc času, že píšete takové hlouposti“, „autor má asi nějaký problém“, „potřebuje se zviditelnit“, nikam nevede. Stejně tak tvrzení, že kdosi „vstoupil do politiky, aby si nakradl“, nebo že učitelé učí, „aby měli prázdniny“. Možná ano, možná ne. Většinou motivy druhých neznáme. Určitě existují i lidé, kteří mají motivy dobré, nebo přinejmenším neutrální. Určitě takové známe i ze svého okolí, proto není třeba příliš rychle nebo skoro automaticky podsouvat druhým zlé úmysly.

4. Jev mívá více příčin.

Tvrdí-li někdo, že II. světovou válku způsobila politika appeasementu, jedná se jen o část pravdy. Pokud někdo tvrdí, že pravice (či levice) korumpuje tento stát, nepřizpůsobivé obyvatele je třeba vyhnat za hranice, potom „kouzlo“ takových tvrzení je v jejich jednoduchosti a černobílosti. Jednoduchá řešení a vysvětlení mají u mnohých lidí úspěch, na druhou stranu jsou mnohé jevy složitější (a někdy ne). Pochopitelně nemůžeme v každém článku postihnout celou pravdu, je ale dobré přinejmenším o tom vědět, a pokud argumentujeme, na jistá zjednodušení někdy poukázat.

5. Z jednotlivosti děláme obecný závěr.

Na jednom blogu jsem se dočetl, že v jakési farnosti zamřel kněz a pod jeho postelí se našly peníze. Závěr zněl: církev je na peníze. Nebo jakási rodina, která praktikovala domácí školu, týrala děti. Závěr zněl: provozovat domácí školu je nebezpečné. Určitě máme s lecčím sami negativní či pozitivní zkušenost, ale je třeba si dát pozor, abychom z toho neudělali obecný závěr. Možná církev je na peníze, možná domácí škola není dobrá, možná jen některé církve či lidé v nich jsou na peníze, některé rodiny provozující domácí školu selhávají, možná je pravdou pravý opak a vše je v pořádku... Jisté je, že pravdu nenajdeme na základě hrnce s penězi pod jednou postelí nebo díky týrání domácího školáka v jedné rodině.

6. Dovolávání se společenského apelu.

Tohoto argumentu jsem sám použil ve svém článku o kouření – a byla to chyba. Argumentoval jsem tím, že ve všech státech Evropy je kouření na veřejných prostranstvích omezeno či někde i zakázáno. Tyto a podobné argumenty lze jistě uvést, ale neměl by to být hlavní argument pro či proti. Lépe je zdůvodnit, proč si to či ono myslíme, nikoli jen ohánět se tím, že si to „myslí všichni“ nebo „celá Evropa“, byť by to i byla pravda.

7. Klam, plynoucí ze záměny platnosti obecných pravidel a výjimek.

Zde je několik příkladů: Můj děda kouřil jak komín a dožil se sta let. Pásy v autě jsem nepoužil a bouračku jsem přežil. Moji rodiče se o mě téměř nestarali a kam jsem to dotáhl! Asi víte, kam mířím. Děda musel mít skvělou tělesnou konstituci, dotyčný měl při nehodě štěstí a toho, kdo se probil životem, aniž by zakusil rodičovskou péči, můžeme obdivovat. Problém je, když těmito výjimkami někdo začne operovat jako argumentem. Je třeba rozlišit, co je obecně platné pravidlo a být si vědom, že výjimka je, jak říká přísloví, pouze potvrzuje, nikoli vyvrací.

8. Dovolávání se autority, která není kompetentní.

Ani slavní nebo chytří lidé nemají kompetenci vyjadřovat se ke všemu. Je třeba odlišovat, kdy hovoří člověk kompetentní a kdy člověk známý. Že něco říká i Jaromír Jágr, Karel Gott, Václav Klaus a mnozí další je určitě zajímavé, nicméně pokud chceme zjistit pravdu, potom je třeba dát přednost kompetentnosti před popularitou. Stejně tak tvrzení „i vědci říkají“ nemusí vždy znamenat, že tomu tak je. Ani věda nemá totiž odpovědi na všechny oblasti života. To jí nijak nediskvalifikuje, jen to vymezuje rámec jejích kompetencí.

Bc. David Novák, M.Th. (*1969), pracuje s mládeží, vyučuje teologii, přemýšlí a píše.