Obsah

Porozumět islámu

 

 

 

Multikulturalismus se ve vztahu k islámu míjí s realitou.

V článku Úskalí dobrých úmyslů (KL 7-8/2012) Jiří Fuchs přesně vystihl, jak politická korektnost dokáže deformovat veřejné mínění. Doplňme jeho analýzu dvojím pohledem na islám: jednak optikou „zvenčí“, z hlediska současného politicko-kulturního kontextu, a jednak optikou „zevnitř“ – pohledem na jeho obsah a povahu.

Pohled zvenčí: Islám a západní kultura

Existují tři hlavní důvody, proč se islám stává stále citlivějším tématem. Prvním je vznik státu Izrael v roce 1948, který okolní arabské a muslimské státy odmítly. Místo toho vyvolaly krizi, která od té doby trvale zatěžuje mezinárodní vztahy a je využívána k vyhrocování antagonismu mezi Západním a muslimským světem. Zosobněním této tendence je íránský prezident Ahmadínežád, který se např. vyjádřil, že „existence Izraele uráží celé lidstvo“. S tím souvisí zdánlivě iracionální požadavek Palestinců na Jeruzalém jako hlavní město jejich budoucího státu. Jeruzalém je sice (po Mekce a Medíně) třetí nejposvátnější místo islámu, v Koránu ale není zmíněn ani jednou. Hlavním městem nějakého arabského osídlení nikdy nebyl, kdežto s židovskou starověkou tradicí je spojen naprosto jedinečným způsobem.

Dalším důvodem je islámský terorismus. New York 2001, Madrid 2004 či Londýn 2005 jsou všeobecně známými případy. Kdo chce z tohoto úhlu pohledu kritizovat islám, má zde široké pole působnosti. Přesně vzato, zde se už nenacházíme v oblasti náboženství, ale nenávistné ideologie a zločinu. Je ovšem skutečností, že se takové věci dějí ve jménu islámu a také se uvádí, že v Koránu je asi 200 míst, která mluví o boji s nevěřícími. „Proroku, povzbuzuj věřící k boji!“ (Súra 8,66). „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům. Útočištěm jejich bude peklo.“ (Súra 9,74). Atd. U některých takových míst záleží na kontextu a interpretaci, bez ohledu na to ale platí, že se jejich zneužití fanatiky nedá zabránit. Dodejme také, že proti tomu není imunní žádná ideologie ani náboženství. Zneužití inkvizice, antisemitismus, gulagy – to všechno vzniklo v naší kulturní oblasti.

Třetím důvodem zájmu o islám – a na ten je nutné položit důraz – je muslimská imigrace, spojená s civilizační situací v dnešní Evropě. Analytici v tomto ohledu mluví o tom, že sekulární a zhýčkaná Evropa páchá dvojí „sebevraždu“: demografickou a kulturní. Rozpadá se institut rodiny, ubývá obyvatelstva, tradiční hodnoty nahrazuje konzumní styl života, bezbřehá tolerance, atp. Do tohoto prostředí přicházejí ve velkém počtu muslimští imigranti. Ve Francii je jich dnes asi 6 milionů (hlavně z oblasti Maghrebu), v Německu jsou 4 miliony Turků, velké menšiny jsou ve Španělsku, Velké Británii, Nizozemí a jinde. Celkově je to v Evropě asi 20 milionů osob. Ačkoliv se nejedná o nějakou centrálně řízenou strategii, přesto výlučnost islámu a muslimská solidarita působí směrem k islamizaci Evropy. Obecně vzato, muslimové mají jasnou ideologii, pevnou vůli a finanční zdroje, proti kterým stojí sekulární bezmocnost a náboženská vlažnost dnešní Evropy. Ilustrací může být, že ve Francii se v současné době staví asi 150 nových mešit, zatímco katolických kostelů ubývá. Z křesťanského hlediska vyjádřeno: náboženský synkretismus a morální rozpad západní společnosti přinášejí své plody. Evropští politici doufají ve vznik nějaké humanistické verze islámu, podobné vyprázdněnému křesťanství, tomu ale dosavadní vývoj nenasvědčuje. Muslimské komunity v západní Evropě se do většinové společnosti neintegrují, naopak na okrajích velkých měst vznikají uzavřené enklávy, ve kterých se praktikuje islámský způsob života. V nedávno uveřejněném Manifestu německého Muslimského bratrstva (2011) čteme: „Nechceme se nechat integrovat. Jsme muslimové, a přihlášení se k islámu vyznačuje jasné meze přizpůsobení „hodnotám západní společnosti“… Základy našeho náboženství [Korán] jsou seslány od Alláha; proto neexistují – na rozdíl od Bible křesťanů – žádné „historicko-kritické“ možnosti interpretace, které by mohly vést k nějakému „euro-islámu““.

S tím koresponduje i vyhraněná reakce muslimské komunity na kritiku islámu ze strany „nevěřících“. Fatva ájatolláha Chomejního (1989) na Salmana Rushieho za jeho Satanské verše, vražda nizozemského televizního producenta Theo van Gogha (2004) za film Submission o násilí vůči ženám v islámských komunitách, či pobouření nad filmem Fitna (Rozvrat, 2008) známého kritika islámu Geerta Wilderse, který musí žít pod trvalou policejní ochranou, jsou všeobecně známé. Pro zajímavost, fatva proti Rushdiemu měla toto znění: „Oznamuji muslimům na celém světě, že autor Satanských veršů, které jsou proti islámu, Prorokovi a Koránu, stejně jako všichni, kdo se podíleli na jejich publikaci… jsou odsouzeni k smrti. Každý, kdo přijde o život ve snaze popravit Rushdieho a jeho spolupracovníky, stane se mučedníkem.“ Dá se možná říci, že uvedení tři kritici islámu jsou dost kontroverzní osobnosti, důležitější je však toto: Jejich díla reflektují určitou společenskou situaci a vznikla v prostředí svobody slova a veřejné kontroly. Každý má možnost se s nimi seznámit a udělat si o nich svůj názor. Nevybízejí k násilí a násilí také nemůže být cestou, jak vyjadřovat svůj nesouhlas.

Doplňme tento obraz ještě dvěma příklady z našeho kulturního prostředí. Český umělec Martin Velíšek vystavil ve Znojmě v roce 1992 obraz nazvaný Ježíšek Franta. Jednalo se o skandální zobrazení Ukřižovaného, které vzbudilo takovou kritiku, že byl obraz nakonec zakryt. Druhý příklad se týká turné The Confessions (zahájeného 2006 v USA) americké zpěvačky Madonny, která ke svému zviditelnění použila symboliku kříže. Bez ohledu na silnou kritiku ze strany křesťanů jezdila s tímto programem několik let po světě, byla i v Rusku, v Polsku a také u nás. Takováto umělecká „díla“ nereflektují vůbec nic, jsou jen projevem snahy extravagantních umělců vzbudit pozornost znuděného publika. A v očích radikálních muslimů jen známkou degenerace západní kultury, jejíž ideový základ (křesťanství) se vyčerpal a je tak připravena půda pro jeho náhradu.

U nás se o výraznějším vlivu islámu zatím nedá mluvit, o demografické situaci ale vypovídá, že se za posledních 20 let narodilo o 1 milion dětí méně, než je pro zdravý vývoj nutné. Možná řešení jsou tohoto druhu: Buď se porodnost zvýší ze současné hodnoty 1,4 dítěte na 1 ženu (ve fertilním věku) na 3,5 dítěte, nebo se DPH zvýší na úroveň 30 %, anebo k nám přijdou – v horizontu 15 až 20 let – 3 až 4 miliony zahraničních pracovníků. A pak nebude bez významu, ze kterých zemí tito lidé budou. Porozumění islámu zde potom bude hrát svoji roli.

Pohled zevnitř: Obsah a povaha islámu

Předpokladem pro porozumění islámu je pochopení tří základních tezí. (1) Je to systém s absolutními nároky: ”Islám je vyvrcholením všech náboženských soustav. Je to pravé náboženství pro všechny lidi ve všech dobách.” (Šajch Fadlulláh Chajrí, 1993). „Islám je víra, způsob života a hnutí za zřízení islámského pořádku na světě.“ (Universal Islamic Declaration, Londýn 1980). (2) Základem islámu je Korán. Korán byl předán Mohamedovi Bohem slovo od slova prostřednictvím archanděla Gabriela. Je tedy autentický, svatý a věčně platný pro všechny lidi všech kultur. Je to bezchybná kopie originálu, který je uložen v nebi. (3) Jádro víry vyjadřuje šaháda (vyznání víry): „Není boha kromě Boha a Mohamed je posel Boží.“ Šaháda znamená: Islám je přísně monoteistický (křesťanství je chápáno jako deformované nábožen-ství). Mohamed je nejvyšší ze všech Božích poslů (Ježíš byl pouze jedním z nich). „Věřící jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a jeho posla.“ (Súra 49,15).

Mohamed se podle nezaručených zpráv narodil r. 570 po Kr. v Mekce, která je dnes druhé největší město v Saúdské Arábii. První zjevení měl asi ve 40 letech, což se stalo začátkem tzv. mekkánského období jeho působení. Důsledný monotheismus byl reakcí na tehdejší arabský polytheismus, jehož střediskem byla svatyně Kaaba v Mekce. Po dvanácti letech působení musel z Mekky uprchnout a přesunul se do města Jathrib, které se na jeho počest přejmenovalo na Medínu (= Město Prorokovo). Touto změnou se stal nejen duchovní, ale i světskou autoritou – začal v Medíně budovat muslimskou obec (ummu) podle zásad Koránu.

Z počátku se Mohamed snažil získat uznání židů, se kterými se shodoval v přísném monotheismu. Ti ale poukazovali na rozpory mezi Starým zákonem a Koránem, a vyvodili z toho, že Mohamed žádným prorokem není. Pokud jde o křesťany, tam se předmětem sporu stalo hlavně učení o božství Ježíše Krista. Strategickým Mohamedovým cílem bylo podrobení Mekky, která před armádou muslimů kapitulovala v roce 630 a stala se pak střediskem nového kultu. Po jejím ovládnutí se Mohamedovi začaly hromadně podřizovat kmeny z celé Arábie, a tím začala vznikat tzv. velká umma – širší společenství všech kmenů, které přijaly islám. Vznikl tak v podstatě nový velký stát, jehož organizaci se Mohamed věnoval v posledních letech svého života. Zemřel roku 632 v Medíně, kde je také pohřben. Celkově se dá říci, že v islámu nabídl Mohamed rozdrobeným arabským kmenům řešení jejich náboženské a společenské situace, a že v tom byl ještě za svého života úspěšný. Sjednocení Arabů také umožnilo mohutnou muslimskou expanzi, která probíhala třemi směry: na východ do střední Asie a Indie a dvěma cestami směrem k Evropě. Jižně to bylo přes Jeruzalém (638) a dál přes Egypt a severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov (Toledo 712), kde se muslimové uchytili na dobu přes 700 let. Vytlačeni byli reconquistou, která skončila pádem Granady v roce 1492. Severně to bylo směrem k Černému moři a odtud na Balkán (Adrianopolis dobyli 1361, Cařihrad padl 1453). Na Balkáně jejich vláda – v podobě Osmanské říše – skončila až porážkou Turecka v 1. světové válce.

Muslimové islám považují za „náboženství pokoje“, součástí expanze je podle nich předávání poselství. Slovo islám znamená podrobení se, bezpodmínečnou odevzdanost vůči Bohu. To znamená: co chce Bůh na nebi, to se má dít i na zemi. Výsledkem je rozdělení světa na dvě oblasti (dva domy): Dar al-Islam a Dar al-Harb. Dům islámu je oblast, kde dominuje islámská víra. Dům války je oblast, která je kanonicky (tj. z hlediska víry) ve stavu trvalé války, dokud se nedostane pod Boží vládu. Toto rozdělení sice není obsaženo v Koránu ani v nejstarší tradici, vyjadřuje ale pohled na svět a ambice světového islámu. Pokud jde o jeho obsah (a tedy hodnoty, které světu přináší), tradiční schéma ho představuje v podobě tzv. pěti sloupů islámu, kterými jsou: vyznání víry, modlitba, půst, dobročinnost a pouť. Někdy se přidává jako šestý prvek i džihád. Vyznání víry jsme už zmínili, je to jakési shrnutí obsahu islámu. Muslimem je ten, kdo na šahádu odpoví ANO, všichni ostatní jsou nevěřící. Modlitba, půst a dobročinnost jsou prvky podobné jako u křesťanství. Postní měsíc ramadán je dobře známý, je to 9. měsíc muslimského roku. Zajímavostí při tom je, že půst se drží jen od úsvitu do západu slunce, ale v noci je vše dovoleno. Právě tak to odpovídá předpisům v Koránu. Almužna (zakát) je povinná náboženská daň, která se odvádí imámovi pro potřeby obce. Poutí do Mekky (hadždž) islám navázal na staroarabskou tradici, při dnešním počtu muslimů je to ovšem ohromná, organizačně náročná akce.

Zvláštní zmínku zasluhuje džihád. Slovo samotné je odvozeno od základu, který znamená „bojovat se sebou samým“, „vydávat co největší energii“ a primárně se vztahuje k osobnímu úsilí muslima o vnitřní očištění a duchovní růst. Na druhé straně se ale jedná i o úsilí ve vztahu k vnějšímu světu, a to až ve smyslu ochoty nasadit život, pokud je muslimská obec ohrožena. Tomu odpovídá, že verše Koránu o boji jsou obsaženy především v súrách medínského období, kdy se Mohamedova umma musela bránit útokům „nevěřících“ z Mekky. Tím vznikly vzory pro chování muslimů při vedení války „na cestě Boží“, která se označuje jako džihád. Boj v tomto smyslu vyhlásil křesťanům např. v období křižáckých válek vládce Abú Saíd Zangí (skončil porážkou křesťanů u Damašku roku 1174). Jiným příkladem může být období tzv. „svatých válek“ muslimů proti ruským dobyvatelům na Kavkaze v 19. století, které nakonec prohráli (šajch Šamil). Za 1. světové války vyhlásila džihád Osmanská říše nepřátelům Trojspolku, i ten skončil nezdarem. V dnešní době vedou svůj soukromý džihád proti „zkaženému, zdegenerovanému Západu“ různé radikální skupiny, financované z oblasti Blízkého východu. Termín džihád nám proto oprávněně zní zlověstně a po zásluze má velmi špatnou pověst.

Samozřejmě, že všechny země islámského světa nejsou stejné. V Tunisku, Turecku či Malajsii jsou poměry volnější než třeba v Íránu, Afghánistánu či Saúdské Arábii, kde mají politickou moc směry, které se drží doslovné interpretace Koránu. Její součástí je pak polygamie, podřadné postavení ženy, krevní msta („V zákonu krevní msty je pro vás život.“, Súra 2,175), rigidní zákonodárství (šaría), atp.

Islám tedy představuje ideový systém, který je třeba respektovat, který je však s myšlenkovou tradicí Evropy naprosto neslučitelný. Jeho absolutní nároky na člověka a společnost je třeba klidně, ale se vší určitostí odmítnout – se stejnou určitostí, s jakou radikální muslimové v západních zemích vyjadřují svůj nesouhlas s demokracií a křesťanstvím.

Ing. Josef Potoček (* 1943),v letech 1990 - 2009 činný ve veřejné správě (1990 starosta Hradce Králové (OF), 1998 - 2002 náměstek primátora (KDU-ČSL)

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.