Obsah

Am Israel Chai – Izrael žije / Ostrava 2012

V sobotu 22. září proběhla v Ostravě konference Am Israel Chai – Izrael žije. Setkání, jemuž udělil záštitu hejtman Moravskoslezského kraje Jaroslav Palas a primátor města Ostravy Petr Kajnar, začalo dopoledne v ostravské modlitebně Církve bratrské. Program, rozdělený do tří bloků, po celý den hudebně doprovázela hebrejskými písněmi skupina Halevaj z Třince.

Akce navazovala na loňskou stejnojmennou konferenci v Českém Těšíně. Organizátoři by rádi vytvořili novou tradici „moravsko – slezských“ konferencí v rámci celostátního cyklu vzdělávacích a kulturních aktivit, symbolicky nazvaného Staronová šance. „Šance k čemu?“, ptal se při zahájení Antonín Kratochvíl, pastor ostravského sboru Křesťanských společenství. „Je to šance k přátelství, k vzájemnému poznání, k hledání pravdy, ke spolupráci…“

Izrael stále žije

Cílem setkání bylo vyjádřit křesťanský vztah k Izraeli a Židům. Izrael, ve všech významech toho slova, i dnes stále žije, zaznělo hned v úvodu. Starozákonní Izrael jako kolébka civilizace a víry ožívá v biblických příbězích, když je čtou další a další generace po celém světě. Lid Izraele, potomci dávných praotců, stále žije a pere se s nepřízní osudu, země Zaslíbená jeho péčí rozkvétá uprostřed pouští. A v neposlední řadě i v křesťanské církvi, která se sama cítí být naroubována na pradávné izraelské dědictví, Izrael nějakým způsobem žije a stále znova ožívá...

O historii místa, na kterém se konference koná, promluvil dopoledne Mgr. Květoslav Boháč, předseda ostravské pobočky Společnosti přátel Izraele. Sad Milady Horákové, na jehož okraji modlitebna stojí, leží na místě bývalého židovského hřbitova, který byl v průběhu 80. let minulého století postupně zrušen a vystěhován, neboť se budovatelům nových zítřků nehodil do sousedství Gottwaldovy třídy. Střípky mozaiky, ilustrující mnohovrstevnatost tématu, krásně doplnila povídka o Jeruzalému z pera básníka Viktora Fischla, přednesená studentkou jednoho z ostravských gymnázií.

Není budoucnosti bez minulosti

Je vhodné, aby křesťanská modlitebna byla vyzdobena izraelskou vlajkou? Není to moc „jednostranné“, příliš „politické“? I takových otázek se ve svém dopoledním vystoupení dotkl David Floryk, předseda Konzervativního klubu, jeden z hlavních organizátorů. „Nemusíme izraelskou politiku ve všem schvalovat, nicméně nelze smysluplně uvažovat a hovořit o biblickém Izraeli a jeho odkazu a tvářit se, že moderní izraelský stát neexistuje.“ Izraelská vlajka má na dnešním setkání své místo – právě tak, jako má své legitimní místo mezi ostatními národy na světě stát Izrael. Nelze mít současnost bez minulosti, ani budoucnost bez současnosti.

V září tomu bylo 70 let, kdy byl vypraven jeden z transportů ostravských Židů do Terezína. „Scházíme se právě ve dnech tohoto smutného výročí,“ uvedl Floryk. „Litujeme toho, pokud se do pronásledování Židů zapojili i křesťané, pokud mu nečelili, nebránili mu, nestavěli se na stranu pronásledovaných. Současně však chceme říci, že náš vztah k židovskému národu není určován jen touto lítostí, nezajímáme se o své židovské bližní pouze kvůli odčinění jakési historické viny – to by bylo málo! Chceme je přijímat a mít je rádi právě jakožto naše bližní, pro ně samé – vždyť všichni jsme lidi, jsme společně obyvateli jednoho světa, nositeli téhož obrazu Stvořitele a společně jsme součástí jednoho odvěkého Božího příběhu, v němž Izrael má svou nepostradatelnou roli.“

Požehnání pro všechny národy

Právě tomto dávnému a přece současnému příběhu byla věnována hlavní pozornost dopoledního programu na téma Co dnes znamená Izrael pro křesťany. Hovořilo se o povolání praotce Abrahama a o úkolu, který byl svěřen jemu a jeho potomkům: Staneš se požehnáním pro všechny národy země!

Příběhem, který v biblické 1. Knize Mojžíšově předchází vyvolení Abrahama, je vyprávění o neúspěšném pokusu o stavbu babylonské věže. Proč bibličtí autoři pohlížejí na stavitele věže kriticky? Problém člověka není v tom, že chce dosáhnout velkých věcí, není v „pokroku“ samotném, není v jednotě ani v technologii – spíše je v tom, že člověk překračuje hranice, nezná míru, míjí se cílem. Svět je dobrý, ale jeho kvalita je odvislá od řádu věcí, od Bohem stanovených hranic. Samo hebrejské slovo „hřích“ je odvozeno od pojmu „překročit hranice“. Myšlenka oddělení, respektování hranic, trvání na řádu, se na mnoho způsobů táhne celou Starou smlouvou. Má-li člověk ambice být více než člověkem, rychle klesne pod lidskou úroveň – v lidové mluvě známe výraz „pod obraz“. (A nic neilustruje tento úpadek pod lidskou úroveň lépe, než mesianistické vize nacistické Třetí říše, po nichž nám zůstaly miliony obětí.) Jinými slovy: Můžeme být skutečně lidmi, jen pokud Bůh zůstane skutečně Bohem.

Abrahamův příběh je tak postaven do vědomého protikladu k babylonskému projektu. Zatímco v Babylonu lidé chtěli učinit jméno sobě, Abraham soustavně staví oltáře a vzývá jméno Hospodinovo. Obraz Abrahamova vyvolení pak lze chápat především jako zadání úkolu, který platí pro všechny generace. Nezdůrazňuje privilegia, nýbrž odpovědnost, úkol.

Nový Zákon předkládá obraz ušlechtilé olivy, jíž je v duchovním smyslu Izrael, Abrahamovi duchovní potomci. Na olivu jsou jako plané větve „naroubováni“ ti z pohanů (nežidů), kteří se k praotci Abrahamovi připojují skrze víru. „Jako křesťané věříme, že Ježíš zvaný Kristus je tím zaslíbeným „semenem Abrahamovým“, které otevírá a zpřístupňuje požehnání Izraele všem národům,“ uvedl v závěru dopoledne Floryk. „Naši křesťanští předkové, otcové ve víře, zůstali tomuto obrazu mnohé dlužni. Naše dnešní konference tak chce být pokusem vzít toto dědictví znovu zcela vážně.“

Pamatuj!

Po polední přestávce byla zahájena pietní vzpomínka, věnovaná obětem nacistických transportů ostravských Židů. Transport Bi, který vyjel odjel 22. září 1942, odvezl téměř 900 lidí, 823 z nich zahynulo, 33 se dočkalo osvobození, osud 4 lidí zůstal neznámý.

V úvodu této části zazněly také pozdravy hostů: Vystoupila náměstkyně hejtmana paní Mgr. Věra Palková (ČSSD), přečten byl rovněž dopis generální konzulky Polské republiky v Ostravě paní Anny Olszewské. Na ně navázala úvodním slovem předsedkyně Židovské obce v Ostravě PhDr. Milena Slaninová. Pietní chvíle, věnované památce nevinných obětí, dokreslily vzpomínky pamětníků tehdejších událostí. O širších souvislostech nacistického protižidovského běsnění pohovořil pan Luděk Eliáš, ostravské transporty pak připomněl pan Michael Salomonovič. Pak již následovalo veřejné čtení jmen těch, kteří se z transportu nikdy nevrátili. Zaznělo symbolicky prvních dvě stě jmen, při čemž se vystřídalo několik desítek přítomných. Před Hospodinem však nejsou zapomenuty ani osudy těch, jejichž jména dnes již neumíme dohledat, proto závěr patřil židovským i křesťanským modlitbám, vedeným kantorem Michalem Forštem a pastorem Kratochvílem.

Jsem strážcem svého bratra?

Odpolední program zahájil představením Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) předseda české pobočky RNDr. Mojmír Kallus. Po něm vystoupila jako hlavní host konference dr. Susanna Kokkonen. Tato drobná dáma původem z Finska pracuje již řadu let jako vedoucí křesťanského oddělení jeruzalémského Muzea holocaustu Jad Va-šem.

„Holocaust je nejlépe dokumentovanou genocidou v lidské historii,“ řekla úvodem dr. Kokkonen, když hovořila o svém poslání v Jad Va-šem. „Dnes, s odstupem, vidíme dějinný význam těch událostí zřetelněji, než bezprostředně po nich. Holocaust dokumentuje sklon člověka ke zlu. Současně vidíme výjimečné příklady hrdinství a odvahy. Ale nám nejde jen o vrahy či naopak o hrdiny odboje. To, oč tady jde především, je porozumět lidským bytostem. Jak se chováme, jak jednáme v extrémních situacích?“

Většina lidí, tehdy stejně jako dnes, žije své obyčejné, všední lidské životy. Nejsou hrdiny ani vrahy. Jejich jména byla ztracena. Přesto po jejich osudech musíme pátrat, abychom se z nich poučili. Jejich příběhy nám totiž nastavují zrcadlo a staví nás před nelehké otázky: Kde jsou hranice soucitu, nejde-li o naši rodinu? Jakou mám odpovědnost jako občan? Jak se zachovám, když se bližnímu děje křivda?

Příští generace po nás si budou pamatovat pouze to, co my sami dnes nastudujeme a zaznamenáme – ostatní bude nenávratně zapomenuto. Proto je nanejvýš důležité nechat hovořit pamětníky a naslouchat jim, dovolit, abychom skutečně viděli a slyšeli příběhy těch, co to zažili na vlastní kůži. Jakmile se totiž holocaust stane pouhou historickou událostí a přestane být konkrétním bezprávím, které se stalo někomu, koho sami známe, hrozí veliké nebezpečí. Hrozí, že se tématu zmocní ti, co jej chtějí vyprávět jinak. A nám samotným hrozí, že se nás ty události přestanou týkat – a zůstanou neštěstím někoho jiného. Nedopusťme to! „Národní socialismus byl tenkrát silnější, ne proto, že by jeho bůh byl mocnější, ale proto, že jeho stoupenci byli motivovanější,“ varovala závěrem dr. Kokkonen.

Ve Fischlově povídce, čtené dopoledne, byla zmínka o tom, že Jeruzalém je jako nedohotovený koberec, nedotkaný obraz… Bude práce na něm pokračovat? A jak bude vypadat vzor, který má být tkán dnes, „za našich dnů“? Člunek s nití leží u nohou každému z nás. Zvedneme jej?

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.