Obsah

Skutečná pravicová zahraniční politika: cíle a prostředky

Pan Bohumír Žídek v článku „Pravicová zahraniční politika v ofsajdu“ v Revue Politika 7.1.2013 hájil myšlenku, že skutečně pravicová politika je striktně neintervenční. „Podstata pravicové politické filozofie spočívá v obhajobě svobody jednotlivce (zdůrazněna v případě pravicových liberálů) a v nedotknutelnosti lidského života (zdůrazněna v případě konzervativců).“ A ostře kritizoval zahraniční vojenské intervence (ať už humanitární či nikoli) jako levicové a neslučitelné s pravicovým pohledem.

Za typické představitele pravicové zahraniční politiky uvedl americké senátory Roberta Tafta a Randa Paula. Když už použil amerického příkladu, zaráží, že mezi senátorem Taftem, který zemřel v roce 1953 a senátorem Paulem, jenž byl zvolen v roce 2010, nikoho jako představitele pravicové zahraniční politiky neuvádí. Není tam uveden Barry Goldwater, vůdce americké pravice přelomu 50. a 60. let 20. století, nebo Ronald Reagan, vůdce americké pravice od konce 60. do konce 80. let 20. století; či, pokud si odskočíme za oceán, Winston Churchill a Margaret Thatcherová. Goldwater, Reagan, Churchill, Thatcherová, o jejichž pravicovosti nemůže být pochyb, totiž do striktně vymezeného Žídkova rigidně anti-intervencionistického schématu nezapadají. To je má největší námitka proti Žídkově tezi: je rigidně ideologická, a proto nepravicová.

Pravicová politika, především ta zahraniční, totiž těžce souvisí s prozíravostí. Pravicová politika není ani nutně neintervenční, ani nutně intervenční. Závisí od okolností, hrozeb a trendů. Intervencionismus a ne-intervencionismus nejsou samy o sobě ani levicové, ani pravicové – závisí od pohnutek, důvodů a provedení jejich stoupenců. Vázat pravicovou zahraniční politiku na mandatorní ne-intervencionismus by bylo stejně ideologické a neprozíravé jako ji vázat na mandatorní intervencionismus. Zahraniční politiku totiž nelze definovat pouze podle prostředků. Měli bychom o ní přemýšlet především s ohledem na její cíle. Když správně určíme cíle, pak můžeme za různých a měnících se okolností používat i různé a okolnostem adekvátní prostředky.

Ale nyní podrobněji. Pan Žídek vychází z premisy, zopakujme: „Podstata pravicové politické filozofie spočívá v obhajobě svobody jednotlivce (zdůrazněna v případě pravicových liberálů) a v nedotknutelnosti lidského života (zdůrazněna v případě konzervativců).“ Už ta premisa je nepravdivá, nebo přesněji, nikoli pravdivá úplně. Skutečně klasický (pravicový) liberalismus má za svou nejvyšší politickou hodnotu svobodu jednotlivce. Jaká ale zahraniční politika odpovídá svobodě jednotlivce?

Britská zkušenost

V 19. století ve Velké Británii, kdy dichotomie liberalismus – konservatismus dosahovala svého vrcholu (a ještě na scéně nebyl socialismus), měla liberální zahraniční politika dvě podoby. Jednu představoval ministr zahraničí a premiér lord Palmerston, druhou „manchesterští“ liberálové, poslanci Richard Cobden a John Bright. Palmerston prosazoval liberální principy v zahraničí i za použití vojenské síly. Britská flotila např. díky své hegemonii nad světovými oceány aktivně v 19. století potlačila pirátství a zničila obchod s černými otroky z Afriky jak do Ameriky tak i do Arábie. Britská vlajka na mořích znamenala boj proti pirátství a otrokářství. Jednalo se o použití vojenské síly jednoznačně v zájmu liberálních principů.

Británie dokonce vedla s imperiální Čínou několik tzv. opiových válek: Čína nechtěla dopustit volný obchod mezi svými poddanými a Brity, včetně volného obchodu s opiem, o které byl v Číně zájem, a tak britská vláda použila „diplomacie“ dělových člunů, aby rozhodnutí čínské vlády změnila směrem ke svobodnému obchodu, včetně svobodného obchodu s drogami. Nazvěme to libertarianismus über Alles!

Druhá škola, Cobden a Bright, byli striktní ne-intervencionisté; byli proti použití vojenské síly v zahraničí, není-li vlastní země napadena (oba byli např. proti Krymské válce v polovině 19. století, kdy Britové a Francouzi spolu s osmanskými Turky bojovali proti Ruskému impériu).

Tyto liberální názory zastávají otec a syn Paulové a do určité míry zastával i Robert Taft. Oba dva tyto typy zahraniční politiky jsou evidentně liberální (žádný z nich není explicitně anti-liberální) – a přitom jsou odlišné. Prostě je nutné se smířit s tím, že klasický liberalismus nemá jednotný rigidní názor na zahraniční politiku. Takže to, co pan Žídek označuje za pravicovou zahraniční politiku, nejen že není zahraniční politikou celé pravice, ale je to naopak jen zahraniční politikou jedné polovinou jednoho proudu v rámci pravice (klasického liberalismu).

Jak je to s tím konservatismem

Pokud jde o konservatismus, „podstata /jeho/ politické filozofie spočívá v nedotknutelnosti lidského života“ – ale pozor, nevinného! Striktní nedotknutelnost lidského života se týká jen života nevinného, ne nutně vinného! Nevinný lidský život nemá být nikdy záměrně usmrcen, ale to nutně neplatí pro vinný lidský život.

Podle konservativců biologické přežití, biologické vegetování není nutně nejvyšší hodnotou – mnohem vyšší hodnotou jsou např. pravda či spravedlnost. Konservativci v dějinách neměli nikdy problém se spravedlivou válkou např. za krále, nebo za vlast, nebo kvůli loajalitě a cti. Je množství důvodů, kdy je z konservativního hlediska válka obhajitelná a má být preferována před hanebným mírem – jsou to svoboda země, svoboda jejího politického řádu, čest země, nebo i její loajalita vůči přátelům a spojencům.

Takže, ve srovnání s liberály, konservativci vždy mnohem víc zdůrazňovali potřebu obrany, vojenské síly a patriotismu. V 18. – 19. století měli v Británii dominanci whigové a liberálové; ti zdůrazňovali malý, omezený stát, osobní a ekonomickou svobodu, nízké daně, volný obchod. Toryové a konservativci (jako např. William Pitt starší, William Pitt mladší, atd.) jim však zdůrazňovali: svoboda a obchod jsou OK, ale aby lidé v nich žijící byli svobodní a mohli svobodně obchodovat, musejí být vaše země i vaše državy v zámoří v bezpečí. Proto potřebujete porazit např. bourbonskou Francii v Kanadě a v Indii (Pitt senior), Francouzskou revoluci a Napoleona, (Pitt junior); prostě svoboda a svobodný obchod existují jen tehdy, když svobodná mocnost není slabší než nesvobodná, pokud má hegemonii nad vlnami, a pokud vzestupu tyranských mocností na kontinentu čelí budováním rozsáhlé koalice, jež tu mocnost může zadržovat, její moc vyvažovat a v případě nutnosti i porazit.

Rendez-vous s osudem

Svoboda doma může být zajištěna jedině dostatečnou obranou. Před I. světovou válkou, když německý císař inicioval program stavby masivních bitevních lodí, aby zpochybnil britskou hegemonii nad vlnami (čímž si z Británie zbytečně udělal nepřítele a nakonec prohrál válku, kterou jinak bez britské a americké účasti mohl vyhrát), levé radikální křídlo vládnoucí Liberální strany se chtělo držet plánu postavit jen čtyři nové bitevní lodě, její křídlo pravé (pro-imperiální) chtělo ten počet navýšit na šest a stanoviskem konservativců bylo: We want eight and we won’t wait. – Chceme jich osm a chceme je hned.

Prostě konservativci vždy kladli větší důraz na obranu země než liberálové a byli více ochotni používat vojenskou sílu.

Klidně bychom mohli pokračovat přes stanovisko Churchilla během Mnichova 1938 typu „Británie a Francie měly na výběr mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku…“ (nevím, jak panu Žídkovi, ale mně to pravicově zní) a další jeho postoje vůči Hitlerově Německu typu – válka, jakkoli ničivá, jen menším zlem, než Hitlerova nadvláda nad Eurasií –, a podívejme se na zahraničně-politická stanoviska Goldwatera a Reagana, hlavních představitelů americké pravice v 2. polovině 20. století:

Barry Goldwater, Svědomí konzervativce, 1960:

Výkřikem appeasementu je ‚raději se na kolenou budu plazit do Moskvy, než abych zemřel pod atomovou bombou‘. Tento sentiment samozřejmě odvrhuje všechno to, co je v lidské bytosti statečné, ctihodné a důstojné. Musíme – jako první krok k zachování americké svobody – přijmout názor opačný a učinit ho základním kamenem své zahraniční politiky: raději zemřeme, než abychom ztratili svou svobodu... Chceme zůstat naživu, samozřejmě; ale více než to chceme být svobodní. Chceme mír; ale před ním chceme nastolit podmínky, jež učiní mír přijatelným. Ať se vám to líbí nebo ne, velkým a nevyhnutným úkolem naší epochy není studenou válku ukončit, ale zvítězit v ní.

Barry Goldwater, projev na republikánském konventu 1964:

Jsem přesvědčen, že musíme hledět nejen na obranu svobody dnes, ale i na její rozšíření zítra. Jsem přesvědčen, že komunismus, který se chvástá, že nás pohřbí, místo toho ustoupí silám svobody. A ve vzdálené, leč rozpoznatelné budoucnosti jsem schopen vidět nastíněn svět, který je hoden našeho odhodlání, každého našeho rizika, každé naši oběti. Ano, svět, který vykoupí utrpení těch, kdo budou osvobozeni od tyranie…

Připomínám vám, že extremismus při obraně svobody není neřest. A dovolte mi vám rovněž připomenout, že umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!

Prohlášení principů Americké konzervativní unie, 1964:

„… V současnosti jsou americké společenství, stejně jako civilizace, jež mu dodala lesku, smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmkoli prostředkem vyhovujícím tomuto cíli. My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.

Ronald Reagan, projev „Čas volby“, 27. října 1964:

Musíme mít odvahu činit to, o čemž víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí od hrozby atomové bomby tím, že bychom prodali do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, abychom jim řekli, ať se vzdají své naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout…

Vy i já máme rendez-vous s osudem. Můžeme pro naše děti zachovat tuto poslední nejlepší naději lidstva na zemi, anebo je můžeme odsoudit k prvního vykročení do tisíciletí tmy. Pokud selžeme, alespoň ať naše děti, a děti našich dětí, budou moci o nás říci, že jsme si svůj krátký pobyt zde zasloužili. Že jsme učinili vše, co jsme učinit mohli.

Ronald Reagan, president, 1981:

Západ odklidí komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.

Ronald Reagan, projev v Britském parlamentu, červen 1982:

Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie…

Ronald Reagan, řeč o říši zla, březen 1983:

Buďme si vědomi toho, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.

Resumé

Jinými slovy, pravicová zahraniční politika má jeden hlavní cíl, jemuž je podřízeno vše ostatní, a vybírá na jeho dosažení prostředků podle toho, jak v dané době a na daném místě slouží onomu cíli. Tím cílem je udržení, obhájení a bránění svobodného politického řádu na území svém a pro vlastní občany, jakož i na území spojenců. Pokud tomu cíli lépe slouží prostředky neintervenční, tím lépe. Pokud však intervenční, nelze je předem odmítat a zavrhovat.

Zda má pravicová zahraniční politika sloužit i rozšíření svobodného politického řádu do zahraničí, tam kde neexistuje, ale existovat může (přičemž ne všude jsou pro něj dobré podmínky – viz heslo: jaro, arabské), o tom má rozhodovat prozíravost státníků. Pravicová tradice nestojí jednoznačně ani na pozici, že musí, ani na pozici, že nesmí. Může i nemusí.

Což je však podmínka sine qua non, je udržení svobodného politického řádu proti jeho nepřátelům na území vlastním i spojenců. A volba prostředků je jen volbou prostředků. Žádný konkrétní prostředek nemá být zavrhován ani veleben tak, aby znemožnil dosažení a zajištění hlavního cíle, který je vskutku podstatný.

Ne prostředky mají určovat cíle, nýbrž cíle mají určovat prostředky. Nepochopení této skutečnosti je hlavním problémem Žídkova eseje, jenž absolutizuje jeden konkrétní prostředek bez ohledu na to, jaké – a jak tragické – může mít v realitě následky. Viz Mnichov, 1938.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.