Neurotický Blízký východ

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 2. 2013 3:21

Napsal Victor Davis Hanson

Přiznejme si: mnohé z toho, co dnes trápí svět, má původ na Blízkém východě. Miliardy cestujících na letištích jsou šacovány nikoli kvůli obavám z terorismu slumů v Johanesburgu či pumových atentátů proti polským diplomatům se strany potomků vysídlenců z východního Pruska; tyhle nepříjemnosti musíme snášet proto, že jakýsi multimilionář ze Saudské Arábie, Usáma bin Ládin, a jeho vyšinutá banda arabských náboženských extremistů se začala strefovat dopravními letadly do budov a zabíjet po tisících.

Dějiště olympiád se stala ozbrojenými tábory nikoli proto, že by snad studenoválečničtí sověti napadli Montreal nebo že by Číňané ohrožovali Austrálii, ale hlavně kvůli palestinským teroristům, kteří před čtyřiceti lety v Mnichově podřezávali izraelské sportovce a zavedli tak precedens, že mezinárodní aréna je ideální příležitostí pro hromadné vraždy.

Kukuřičné ani obilné kartely neexistují, ani žádné monopoly na telefony. Ceny uhlí nepodléhají globální kontrole. A přece OPEC řídí dodávky ropy z Blízkého východu v zájmu vyšších cen a především ve prospěch šejků v Zálivu a dalších vybraných autoritářských režimů.

Katolící neorganizují atentáty na filmové režiséry nebo na umělce zlehčující Ježíše Krista. Židovské davy nebudou vraždit kreslíře zesměšňující Tóru. Buddhisté nevolají po globálních zákonech o rouhání. Ale radikální muslimové, většinou z Blízkého východu, varují svět, že samotný islám nesmí být námětem karikatury – nebo jinak. Pravicoví fašisté ani rudí komunisté nenapáchali tolik zla ohledně svobody slova, kolik zla hrozí z arabské ulice.

Svět je umanutý ve věci Izrael versus Palestinci kvůli neurotickému Blízkému východu. Nejde ani tak o princip rozděleného hlavního města – to by kyperská Nikosie přicházela na přetřes každý den. Ani nejde o samotnou věc uprchlíků od dob, kdy dobře přes půl milionu Židů bylo etnicky vypuzeno z většiny arabských hlavních měst během válek v letech 1948 a 1967. Nikoho nezajímá, kam se poděli a jak se jim od té doby vedlo. Vskutku existují globální starosti ohledně okupovaných území? To sotva. Nedávno to vypadalo, že každý pustý ostrov mezi Čínou a Japonskem je podobným předmětem sporu. Jsou snad nějací vyslanci pro Falklandy a dostávají ostrované mezinárodní pomoc? Zasedalo OSN kvůli Kurilským ostrovům? Zaslouží si Gdaňsk/Danzig schůzku na nejvyšší úrovni? Až do omrzení se nám tvrdí, jak trpí arabská menšina v Izraeli –kéž by se koptská menšina v Egyptě těšila podobné ochraně a svobodám.

Blízký východ, bohatý na ropu, se prostě od jiných regionů liší. Nečekáme, že by v Káhiře vyrašil nějaký další Cal Tech způsobem, jakým by k tomu mohlo dojít v Bombaji či Pekingu. Ani nemáme za to, že léčba rakoviny prostaty se někdy rozjede v Tripolisu, jak by tomu mohlo být v Tel Avivu. Svět nezaplaví levné a trvanlivé syrské produkty sloužící ke zlepšení našeho života – jaké jsou například ty z Jižní Koreje. Žádná verze jihokorejské automobilky Kia v Saudské Arábii či Alžírsku nevznikne. Pákistán nebude vyvážet soustruhy jako Německo. Pochybuji, že inženýři v Afghánistánu či Jemenu nahradí naše iPady. Blízký východ nevyvine takové úsilí v produkci biopaliv jako Brazílie. Libye nevyšle archeology zkoumat lokality původních obyvatel amerického Jihozápadu.

Jinými slovy a politicky nekorektními pojmy, svět Blízkému východu mlčky uděluje výjimku, přičemž na oplátku očekává jen velmi málo. Podle toho, pravidla, uplatňovaná jinde, jako zdvořilost, tolerance a nenásilí, v tomto regionu nefungují – a nejspíš ani nemají proč fungovat. Na Blízkém východě se peníze vydělávají buď těžbou ropy, kterou nalezli a začali těžit jiní, anebo, dnes už méně často, zajišťováním služeb turistům dychtivým shlédnout památky toho, co jiní zbudovali před staletími. Nemnoho cizinců zamýšlí jen tak strávit týden lenošením v Egyptě, sluněním na plážích pásma Gaza, pochutnávat si na vínu a sýru v Libyi nebo potápět se ve vodách u pobřeží Sýrie či studovat strojírenství v Alžírsku. Kolikpak turistů napadlo vydat se do hor Afghánistánu, navštívit zříceniny města Persepolis v Íránu nebo relaxovat v Pákistánu?

Svět si také přivykl jistému druhu parazitismu Blízkého východu, kde každodenně miliony jeho obyvatel používají mobily, berou antibiotika, pálí protitankové střely a baví se videohrami, přestože nejen nevyrábějí tyto produkty, na něž se spoléhají, ale většinou vůči jejich výrobcům chovají antipatie.

Asymetrie je ovšem patrná; člověk může počítat s tím, že ho zadrží v Rijádu kvůli bibli v zavazadle, zatímco korán v kabelce nestojí za povšimnutí na letišti v Torontu. Egyptský přistěhovalec do San Franciscu nebo Pákistánec usazený v Londýně předpokládá, že bude smět vystupovat proti zavedeným zvyklostem hostitelské země, zatímco člověk ze Západu protestující v Karáčí nebo Gaze proti životu podle zákonů šaríji si koleduje o trest smrti. Co je na tom únavné, to není pokrytectví samo o sobě, ale skutečnost, že na Blízkém východě trvají na svém, že o žádném takovém pokrytectví nemůže být ani řeči. Co nevidět přistěhovalec z Egypta bude strhávat plakáty a nazve to svobodou projevu, co nevidět pan Morsi, který si užíval amerických svobod v době, kdy se připravoval na doktorát a pak tři roky vyučoval v Kalifornii, upře tyto svobody jiným a sejme svého někdejšího hostitele.

Takže, je nějaký smysl v tomto pokořujícím nesmyslu? Existuje jakoby v důsledku zbabělosti okolního světa a my akceptujeme, že terorismus přichází mnohem spíše z Blízkého východu než odjinud. Principy nebo vkus nevysvětlují, proč filmy zlehčují Ježíše a nikoli Muhammada. Strach to vysvětluje a tak nezbytná náhradní selektivita musí být zahalena do hávu všemožného bezobsažného poučování.

Rovněž ziskuchtivost vysvětluje mnohé. Nejen že skoro polovina světové těžby ropy pochází z Blízkého východu. Peníze zaplacené za tuto ropu znamenají obrovskou příležitost pro recyklaci zisku. Americká univerzita, která na domácí půdě vyloučí nějakého studenta kvůli neobčanskému projevu, nevidí problém v neurvalém antisemitismu a náboženské netoleranci na své pobočce na Blízkém východě – pokud tam studenti zaplatí až 60 000 petrodolarů za roční výuku a výdaje.

Pokleslost naší doby má na věc rovněž vliv. Západ už není tím, čím byl po skončení 2. světové války, kdy se nestyděl za hájení svých hodnot a kdy vládla víra, že budoucnost demokracie a volného trhu, kterou nabízí, bude znamenat svobodu a bezpečí pro stamiliony. Dnes nastupuje utopický pacifismus, multikulturnost a morální relativismus, to vše pramenící v sebepochybnostech a obavách z úpadku – a to přesně v době, kdy je radikální islám sebevědomější než jindy v přesvědčení, že jeho vlastní méně liberální budoucnost je zajištěna.

Paradoxem není to, že majetní lidé v Londýně, Paříži a Washingtonu jsou bázliví, zatímco chudina v Káhiře či Teheránu je fanatická, ale to, že tady jde o jakýsi nezdravý respekt sebe znevažujícího Západu před těmi, kteří, když nic jiného, tak aspoň jsou horliví ve své umanutosti, jakkoli odpudivá tato může čistě teoreticky být. Bylo možno to vidět na CNN v interview Pierse Morgana s Mahmudem Ahmadinedžadem: čím víc tento chrlil svou antisemitskou a protizápadní nenávist a homofobii, tím více se Piers Morgan zdál uhranutý jeho jistotou, a to způsobem, jakým by ho téměř jistě neuhranul umírněný konzervatismus Sarah Palinové, nominované na funkci viceprezidentky.

Nakonec, co obnáší neuroticismus Blízkého východu? Jakýsi pocit kolektivní podřadnosti a bídnosti života, ačkoli bídný být nemusí – a přesvědčení, že příčiny jsou vnější spíše než domácí. Rozhořčení arabští světští intelektuálové někdy připouštějí, že chudoba a násilí na Blízkém východě jsou důsledkem kombinace kmenového přístupu namísto zásluhovosti, státního příkaznictví namísto volného trhu, autoritářství namísto konsensu, náboženského fundamentalismu namísto tolerance, cenzury namísto transparentnosti a rozlišování podle pohlaví namísto rovnosti pohlaví.

Nejnovější vlna radikálního islámu se vzedmula – na způsob nacismu ve 30. letech, komunismu ve 40. letech a baasismu a panarabismu v 60. letech – nikoli jako výzva sebezraňujícím případům takových selhání, ale jako výtka jiným: židům, západním demokraciím a kapitalistům, Nearabům a heretikům a především vlivným Američanům. Fňukání a nářky nabývají na věrohodnosti, když arabská ulice sleduje vysílání NBC a CNN, když se student techniky věnuje sociálním vědám ve třídě americké univerzity, když Hollywood do nekonečna ukazuje světu zlé agenty CIA v pozadí nedávných skandálů na Blízkém východě nebo bílé ředitele firem, které svými zdroji znečištění přispívají ke vzniku rakoviny. Sebeošklivení Západu je nabízeno jako důkaz jeho provinilosti. Pak do toho vstoupí radikální islám s ujišťováním ulice Blízkého východu, že nedostatek zbožnosti vysvětluje, proč kdysi významná civilizace dnes poklonkuje západním dekadentům; má se za to, že čím více věřící memoruje korán, tím menší moc nad ním Západ má a tedy tím méně ho může zkazit milovaný a každodenně používaný i-phone.

Co se dá dělat? Psychiatr léčící bludy neurotika se pokouší zvolna ho přivést zpět k realitě. V případě Blízkého východu by to konec konců mohlo znamenat energicky hájit svobodu projevu, toleranci a ústavní vládnutí, nikoli dělat výjimky na základě strachu či multikulturního relativismu. Praktičtěji, Američané musí naplno rozvinout zásobování z vlastních energetických zdrojů – uhlí, jádro, zemní plyn, ropa i alternativní zdroje – aby se zredukovala strategická důležitost Blízkého východu pro americkou zahraniční politiku. V určitém bodě musíme být upřímní: americký zelený horlivec, který se staví proti téměř veškeré produkci z nových nalezišť zemního plynu, není jen fanatickou oporou blízkovýchodních islamistů, ale také nástrojem, pomocí kterého tito získávají peníze a vliv.

Zkrátka, moudrá by byla reciprocita. Bude-li dál pokračovat násilí vůči americkému personálu a zařízením, můžeme postupně přistřihovat zahraniční pomoc, radit Američanům, aby nejezdili do Egypta ani do Libye, omezovali víza pro studenty z těch zemí Blízkého východu, které nechrání Američany nebo přihrávají terorismu, nebo můžeme odvolávat naše velvyslance či vyhošťovat jejich. Opětovné otevření americké ambasády v Damašku a častování Bašára Assáda přezdívkou "reformátor" nezlepšilo vztahy se Sýrií ani nezmírnilo syrský extrémismus. Redukce bezpečnostních opatření v Libyi nepodnítila dobrou vůli vůči americkému velvyslanci. Dvě miliardy dolarů pomoci Egyptu nezískalo tamní srdce ani mysli. Palestinci neplanou nadšením pro Ameriku, navzdory každoroční pomoci ve výši miliónů dolarů.

Že pan Morsi vystudoval na kalifornské univerzitě, to nebyl vklad dobré vůle pro budoucnost o nic víc, než kdysi sponzorování cesty Saida Kutba po Americe, která měla zanechat příznivou stopu v Muslimském bratrstvu. Není mi zřejmé, jak uvítání egyptské novinářky Mony Eltahawy a poskytnutí vysílacího času pro ni v CNN a MSNBC obohatilo USA co do zřetelnějšího porozumění Egyptu, když pak sprejem znehodnotila plakáty, proti kterým ona sama měla výhrady.

Abych to shrnul, Západ už by prostě měl říct „NE“.

Převzato z National Review online. Pro Konzervativní listy přeložil Jozef Zummer.