Co je na omezení poslanecké imunity špatného

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 4. 2013 9:25

Napsal Jan Kubalčík

Ve středu 20. března 2013 odhlasoval Senát poslaneckou předlohu úpravy imunity zákonodárců. Podle některých ba mnohých „konečně“. Jde o ústavní zákon, čili je to konečné – president do tohoto nemá co mluvit. Změna byla přijata na 18. „pokus“. Podívejme se, co je na tomto výsledku špatného.

Předně se jedná o vítězství dětské umanutosti. Česká Ústava platí od r. 1993 a tak nám těch 18 „pokusů“ říká, že v průměru byl návrh předkládán téměř jednou ročně. Už proto ale měl být odmítán – nejpozději asi tak od třetího „pokusu“. Co je to prosím za manýry předkládát prakticky okamžitě něco, co právě neprošlo (a to 17x po sobě)? Tento postup, který bych spíš očekával od nějaké potrhlé party než od uvážlivých zákonodárců, ale nakonec slavil úspěch. Není to poprvé a každé další vítězství takové umanutosti povzbuzuje další a další, aby touto necivilizovanou cestou šli. Už proto by bylo velmi prospěšné, aby byl trend zvrácen a ti, kteří mají tohle nekonečné otravování v oblibě, zjistili, že přestává fungovat. Šel bych ale ještě dál – za toto bezohledné mrhání časem a energií jiných by měli být nositelé umanutých manýrů vystaveni všeobecnému opovržení, protože tyto omezené zdroje pak nemohou nechybět pro řešení daleko podstatnějších otázek, kterými by se zákonodárci měli legitimě zabývat, ale nemohou, neboť museli 18x projednávat otázku imunity.

Dále se jedná o vítězství populistické lži. Zkusme každý ve svém okolí párkrát položit otázku, co si kdo představuje pod pojmem „doživotní imunita“. Nepochybuji, že snadno zjistíme panující představu o imunitě, která funguje tak, že stane-li se člověk jednou poslancem či senátorem, už nikdy jej nebude možné za nic stíhat. Jsou-li lidé ponecháni této své bludné představě, není-li opakovaně připomínána skutečnost, že ona doživotnost se vztahuje pouze na období mandátu a cokoli exzákonodárce učiní den po jeho vypršení spadá do zcela běžného procesu, pak výsledkem může být jen obtížně něco jiného, než vášnivý odpor veřejnésti proti „doživotní imunitě“. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby zmíněné bylo dostatečně reflektováno, rezonovalo by toto téma mezi voliči výrazně méně. Všeobecné štvaní však náleží ke koloritu doby, takže proč zmiňovat něco, co by mohlo (byť třeba i zanedbatelně) nenávist mírnit? To je otázka médiím, protože v atmosféře všeobecné nedůvěry lid již nějakou dobu těm, které si sám zvolil, vůbec nevěří, takže nějaké takové vysvětlování od politické representace je předem odsouzeno k neúspěchu – masová interpretace takového pokusu by byla nabíledni: chrání si vlastní kůži. Naši odvážní zákonodárci pak takto naladěné veřejnosti nedokáží vzdorovat a spolu s Jimem Hackerem říkají: „Jsem jejich vůdce – musím je následovat...“. A ti, kteří k tomu mají přirozené sklony (a že jich není málo) se takových příležitostí chápou a kreativně je rozvíjejí slibujíce si od toho hlasy... Pohled na ně je tím smutnější, čím více se jedná o zákonodárce, kteří sami sebe vidí na pravici, či dokonce v konzervativním táboře.

V neposlední řadě jde o vítězství formy nad obsahem. Změna pravidla je totiž neskonale snažší, než změna těch, kteří imunitu užívají. Kvalita veřejného domu se, jak známo, také nezlepší jiným uspořádáním nábytku, ale jen a pouze výměnou personálu...

A konečně věcná stránka celé záležitosti. Představme si opozičního poslance, který chce skutečně poctivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vykonávat svůj mandát. Právě o takového poslance bychom přece měli my všichni stát, ne? A tento poslanec se dostane do ostrého politického sporu se svým vládním kolegou, který je shodou okolností zároveň ministrem... třeba vnitra, který ví, že „když se to provalí“, tak se může se svojí nadějně se vyvíjející politickou kariérou rozloučit. Předmětem konfliktu je přitom nějaká nekalá činnost (nebo nečinnost...) policie, nebo rovnou BIS. Jak takový střet s mocí může pro poslance u nás asi dopadnout, pokud mu imunita neposkytne maximální možnou ochranu? Není snad správné takovéhé poslance uchránit i před výhrůžkymi typu „však počkej, teď na tebe něco ušijem a on ti mandát skončí – pak ti to spočítáme“? Já myslím, že je to nejen správné ale i v nejvlastnějším zájmu nás všech. Problém je, že o tom, jak bude v našem prostředí osekaná imunita (ne)fungovat, se dozvíme jen těžko – nebo až bude pozdě.