Obsah

Úkol pro senátní volby 2014: společně proti levici

 

 

 

Pravice dostala v posledních senátních volbách loni na podzim pořádně na frak. Kandidáti ODS a TOP 09/STAN postoupili do druhého kola dohromady pouze v deseti obvodech, tedy ve stejném počtu obvodů jako komunisté. Vše mohlo být jinak, kdyby TOP 09 sebevědomě neodmítla nabídku ODS (byť je otázka, nakolik vážně míněnou) na nominaci společných kandidátů v některých obvodech. Příště už by pravice – chce-li v Česku přežít – takovou chybu udělat neměla.

Pokud sečteme výsledky kandidátů ODS a STAN/TOP 09 v jednotlivých obvodech, mohl jejich společný kandidát teoreticky postoupit do druhého kola v dalších osmi obvodech (Sokolov, Rokycany, Praha 2, Litoměřice, Náchod, Svitavy, Třebíč, Prostějov), přičemž počet kandidátů KSČM ve druhém kole by se snížil z deseti na polovinu.

Obzvláště tristní musel být pro ODS a STAN/TOP 09 pohled na výsledky prvního kola v obvodě Náchod, který doposud vždy vysílal do horní komory pravicové kandidáty. V důsledku kandidatury hned jedenáctky zájemců o senátorské křeslo stačilo na postup do druhého kola opravdu velmi málo. Nejvyšší podíl hlasů získala komunistická poslankyně Soňa Marková se ziskem pouhých 16,5 % hlasů, v závěsu za ní s 15,9 % skončil na druhém místě sociálnědemokratický hejtman Lubomír Franc, třetí byl se ziskem 12,69 % dosavadní senátor Petr Pakosta, který na počátku roku 2012 vystoupil z ODS a kandidoval jako nezávislý kandidát, „oficiální“ kandidátka ODS a nová zástupkyně šéfa NKÚ Zdeňka Horníková dostala 9,18 %, Pakostův předchůdce v Senátu a bývalý člen ODS a US-DEU Petr Fejfar 7,39 % a v posledních letech po českých senátních obvodech putující kandidát TOP 09 Bedřich Moldan 6,03 %. Dvěma levicovým kandidátům tak zásluhou roztříštěnosti pravice na Náchodsku stačilo k postupu do druhého kola získat hlasy od necelé třetiny voličů.

O sjednocení se v českých pravicových luzích a hájích fantazíruje už od doby, co jednotlivé skupiny a strany začaly po listopadu 1989 vznikat. Vše ale (většinou) skončilo ve fázi úvah. Také proto, že pravicové politiky kvůli existenci poměrného volebního systému ke sjednocování nic nenutilo. Úžeji ovšem nebyli schopni spolupracovat (oproti politickému středu v letech 1996–2000) ani v senátních volbách, kde si to volební systém čas od času přímo vyžaduje, viz právě situace loni na podzim, kdy ODS a TOP 09/STAN šly do voleb v době rekordní nepopularity jejich vlády, drtivě prohrály a napomohly zvýraznit levicovou většinu v horní komoře. Pokud by levice zvítězila také ve volbách do sněmovny, respektive získala i zde ústavní většinu, jak to dnes naznačují průzkumy některých agentur, mohlo by to mít vážné důsledky pro budoucnost.

I kdyby nenastala varianta ústavní většiny a levice v dolní komoře získala „pouhou“ nadpoloviční většinu, vidina dlouhé držby celé země v rukách levice (vláda, senát, kraje, prezident) by měla donutit středopravou část našeho politického spektra pro nadcházející senátní volby k větší kooperaci. Jak levice s nabytou mocí umí „zacházet“, ukazuje krom jiného aktuální dění okolo ÚSTR či ve Zlínském kraji, kde aktuálně vládnoucí koalice ČSSD, KSČM a SPOZ vyhnala opozici z dozorčích rad všech tamějších krajských nemocnic.

Pokud s tím chce nelevicová část politického spektra alespoň něco dělat, měly by k sobě její subjekty konečně začít hledat cesty. Senátní volby k tomu vzhledem k většinovému systému přímo vybízejí. Nehledě na to, že mandáty v horní komoře budou obhajovat senátoři zvolení ve volbách v roce 2008, tedy ve volbách, ve kterých ČSSD a KSČM zvítězily ve 24 z 27 obvodů. Šance na zvrácení poměrů v horní komoře tak není nereálná, když oba levicové senátorské kluby mají dohromady 50 členů (z celkového počtu 81 senátorů).

Význam ovládnutí horní komory by v praktické rovině samozřejmě neměl příliš velký význam, ale v rovině symbolické by mohl pomoci dodat energii do dalších politických zápasů. Cílem společného postupu by mělo být – při dnešní roztříštěnosti politického spektra – ujednotit se v každém mimopražském obvodě na jednom kandidátovi, aby postoupil do druhého kola (spolupráci by také bylo možné omezit jen na levicovější obvody). Jde sice „pouze“ o postup do druhého kola, který nezajišťuje úspěch v následném rozstřelu, leč v tom nikdy nemůžete uspět, pokud do něj nepostoupíte. A společný postup před voliči při jejich tendenci k „vyrovnání“ také lépe vypadá. Je vedlejší, zdali by se tak stalo formou společné kandidátky zúčastněných stran dle modelu Čtyřkoalice z období let 1998–2000 či by si obdobně jako v případě KDU-ČSL a ODA v prvních senátních volbách v roce 1996 jednotlivé strany rozdělily obvody a kandidáti by kandidovali pod hlavičkou své mateřské strany.

Aby se něco takového stalo, bude ale muset levice ve sněmovních volbách nejspíše opravdu drtivě vyhrát a zemi hrozit jí navrhované změny konstituce. Jiný výsledek za současné situace asi Miroslava Kalouska ke kooperaci nedonutí.

Převzato z Revue Politika.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.