Obsah

Dekadence a ekonomika

Kladné statistické ukazatele nemusejí být známkou zdravé ekonomiky. Při ztrátě širšího kontextu mohou kladné ukazatele znamenat momentální výtrysky produktivity, zatímco je celková situace i nadále bezvýchodná. Takové statistické údaje mohou reflektovat dočasné podmínky, které nejsou reálně udržitelné. Přesto se najdou jedinci s touhou věřit v oživení, jedinci schopní dokazovat – navzdory veškeré skepsi – že k oživení dochází. Tak se například dočteme v článku Charlese Evanse (Bank of Chicago), že americká ekonomika se „s určitostí zlepšuje“, nebo v LA Times ze 14. března, že „jak ukazují data, americká ekonomika se zlepšuje proti očekávání rychleji“. Nebo co takhle článek ve Fox business od Jennifer Bootonové, která tvrdí, že „oživení prodeje automobilů je signálem lepšící se americké ekonomiky“? Nahlédneme-li problém z matematického úhlu pohledu, který hodnotí ekonomiku výhradně s ohledem na to, jak se momentálně jeví její fungování, měli bychom ekonomiku posuzovat na základě toho, čím se stává.

Možná se někdo zeptá, nakolik je reálné zdraví ekonomiky, když zaměstnanci nechodí do práce na čas nebo si berou každé pondělí volno – nebo když se zaměstnanecká zlodějna stává pandemií. Jak máme měřit morální charakter značící skutečnou produktivitu nebo klamnou prosperitu jako důsledek nepoctivých finančních praktik? Skutečná míra ekonomické úspěšnosti nejspíše vyžaduje filosofičtější přístup. Opravdu „obvyklé ekonomické ukazatele“ znamenají to, co podle našeho předpokladu mají znamenat? Můžeme vůbec důvěřovat ekonomickým statistikám s jejich novým sklonem ke lžím?

Především je důležité posuzovat situaci takovou, jakou se stává; obecně nejlepším způsobem usoudit, kam věci spějí, je poradit se o tom s historií. Pohlédněme na jiné věky, na jiné civilizace. Představme si úvahu s námětem řady souvisejících událostí s počátkem před 2 500 lety. Tyto události odhalí vzorce, kterým je souzeno opakovat se v určitých intervalech a zahrnovat v sobě takové věci jako válku a mír, vzestup a pád, rozmach a krach. A pokud se oddáme takovýmto úvahám, pak věřím, že nalezneme pádné důkazy o tom, že naše civilizace – zároveň s naší ekonomikou – vstoupila do období dlouhotrvajícího úpadku.

Řecký spisovatel a historik Polybios ve druhém století před Kristem nabídl vlastní úvahu založenou na hlubokém studiu toho, co dnes nazýváme „dějinami starověku“, ačkoli pro něho to byly „dějiny současnosti“. Poté, co Polybios ve svých Římských dějinách probral nutnost rovnováhy a důležitost jejího udržování, pustil se do diskuse o úpadku. Uvedl, že ve státě jsou „dva zdroje úpadku existující z přirozených příčin“. Jedna příčina je vnější, druhá je vnitřní. Připustil, že vnější příčina úpadku „se nedá najisto určit, zatímco vnitřní příčina se řídí určitým řádem“.

Další Polybiův výklad má značný význam pro ty, kteří chtějí porozumět situaci USA naší doby. Podle Polybia „když se nějaká společnost vyhne mnohým nástrahám a pak dospěje na vrchol prosperity, je zřejmé, že při dlouhodobém působení blahobytu se životní způsoby jejích členů stanou výstřednějšími…“ A dále tvrdí, že „tato výstřednost života je znamením počínajícího rozkladu“. Ti, kteří jsou u moci, balamutí veřejnost tvrzením, že je „podváděna“ nepočetnou skupinou hrabivců; ona veřejnost pak nasměruje svoji „vášnivou nelibost“ a hněv proti těm přirozeným vůdcům, kteří se předtím zasloužili o prosperitu státu. Popouzeni demagogy se lidé odmítnou řídit zákony; nespokojí se ani s rovností před zákonem.

Když se tohle všechno odehraje, píše Polybios, „ústava dostane nové jméno, které zní lépe než jakékoli jiné na světě – svoboda nebo demokracie – ale ve skutečnosti se stane tou nejhorší ze všech vlád, vládou davu“. A tak Polybios předpověděl budoucí pád Říma. V časech novějších historik Gugliemo Ferrero popsal pád Říma podrobně. Ve své proslulé přednášce „O zkaženosti v antickém Římě“ Ferrero vylíčil roku 1909 americkému posluchačstvu, jak každá generace Říma žila lépe než ty předešlé, dokud se jedné nepřihodilo, že mohla žít lépe jen tak, že se zadlužila. Podle Ferrera „tímto způsobem, zčásti přirozeným, postupným a téměř nepostřehnutelným rozšířením… vidíme mánii pro luxus a choutky pro požitky jak začínají a narůstají v celé římské společnosti stále závažněji od jedné generace ke druhé, po dvě staletí, mění mentalitu a morálku lidu; vidíme instituce a veřejnou politiku, jak se proměňují … a jak padají všechny překážky, které se tomu stavějí do cesty…“
Nic nedokáže zastavit „vzrůst choutek a luxusu“, varoval Ferrero své americké čtenáře. Masové zadlužování nutně ve společnosti převládne. „Aby třídy uspokojily své potřeby a platily své dluhy, pouštějí se jedna do druhé, v té nejkrutější občanské válce, kterou historie pamatuje…“ Korupce prostřednictvím luxusu je „univerzálním zákonem dějin“, vysvětloval, „USA jsou dnes pod vlivem tohoto zákona, stejně jako stará Evropa, stejně tomu bude u příštích generací, jako tomu bylo v minulých epochách“. Poznamenal, že hlavním problémem byl fakt, že Američané tento zákon historie nepostřehli. Nebyli schopni vidět „zhoubnou sílu rozkladu… neblahou a hrozivou, neklamné znamení nevyléčitelného úpadku“, kterou hořekující Římané nazvali „úpadkem zvyků“. Jak Ferrero řekl, dnes Američané mylně pojímají úpadek zvyků jako „univerzální blahodárný proces transformace…“  A dodal: „tím spíše, že nazýváme pokrokem řadu faktů, které by si ve starověku vysloužily název ‚zkaženost’“.

Podle Ferrera „je jisté, že v dnešním světě každé zvyšování spotřeby, každé plýtvání, každá neřest, jsou zřejmě přijatelné, ba skoro chvályhodné, protože lidé průmyslu, obchodu a řemesel, tedy všichni ti, kteří vydělávají na šíření luxusu, škodlivin a nových žádostivostí, získali především vlivem demokratických institucí nesmírnou politickou moc, které se jim v minulosti nedostávalo“.

Možná lze nazvat „pesimismem“, že lidé starověku viděli pokrok jako zkaženost. Podle Ferrera v tom „spočívá základ pravdy“. Varuje, že jsou časy, kdy osobní egoismus „se pere o místo… které ve společnosti zastává zájem druhu; národní závazek, sebepopření každého pro obecné dobro“. V takových časech vidíme vzestup jistých nectností a vad, „oslabení ducha tradice, obecné uvolnění kázně, ztrátu autority, etické zmatení a chaos. Současně s tím, jak jisté morální pocity nabývají rafinovanosti, jistý individualismus se stává razantnějším“. Ferrero dodal, že v takových časech „se rodinná kázeň uvolňuje, nové generace se brzy zbavují působení minulosti, smysl pro čest a přísné morální, náboženské a politické principy jsou oslabovány duchem užitkovosti…“

A tak nacházíme reflexi našich časů v časech antického Říma. Není lichotivá, ale alarmující. V tom vzdáleném zrcadle nevidíme obraz zdraví, ale obraz slábnoucí vitality. Římané upadali od Scipiona k Neronovi. Jejich ekonomika se stávala ekonomikou založenou na rabování, ekonomikou dovozu založeného na síle římských legií. Náš vlastní úpadek je určitě poznamenán podobně. Reálná produktivita čtyřicátých a padesátých let ustoupila dovozové ekonomice vyvážející papírové (nebo digitální) dolary, které si udržují hodnotu pomocí letadlových lodí a nukleárních raket. Věci podstatné se nahrazují prázdnými skořápkami. A tak bychom si mohli klást otázku, která ze statistik nejlépe vykresluje náš ekonomický portrét. Je to statistika nemanželských porodů? Je to statistika přerušených těhotenství? Nebo snad dokonce počet Američanů žijících z podpory v nezaměstnanosti?

Ekonomika je v úpadku. Upadá dále, bez ohledu na momentální vzestupný poryv. To je nutno mít na zřeteli.

Převzato z Financial Sense on Line. Pro Konzervativní listy přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.