Svoboda slova vs. porušování důstojnosti

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 5. 2013 21:30

Napsal Jan Friedlaender

Mám plné pochopení pro otazníky nad svobodou slova. Stačí jen nahlédnout do některých internetových diskusí, aby člověka z využití neomezené svobody slova jímal děs. Asi by nikdo z nás neměl problém s tím, kdyby projevy tohoto druhu byly ze svobody slova vyloučeny. Jen kladu otázku: je skutečně možné formulovat právo tak, aby věci urážející veškerou lidskost byly vyloučeny a vše ostatní se těšilo svobodě projevu? Nepochybuji o tom, že mi čtenáři dají za pravdu, že to možné není. Pravděpodobně však odpovědí, že pro každý sporný případ tu jsou soudy, které rozhodnou, zda příslušným projevem došlo k porušování důstojnosti národního či jiného společenství a zda zde byl záměr tak učinit. Taková odpověď by mě uspokojila, pokud bych ovšem k soudům mohl pociťovat vysoký stupeň důvěry.

Tady se ale dostáváme k diskutabilnímu bodu dodatku maďarské ústavy. V Maďarsku byla novým zákonem stanovena věková hranice pro ústavní soudce a prakticky všichni stávající tak byli zbaveni funkce. Na zásah Evropské komise byla tato hranice zrušena, ale propuštění soudci nebyli přijati zpět. Byli nahrazeni Orbánovými kandidáty. Nebyla takto ohrožena soudní moc, jejímž úkolem v demokracii je vyvažovat moc zákonodárnou a výkonnou? Nesměřuje tak Maďarsko k neliberální demokracii (sr. F. Zakaria: Vzestup neliberální demokracie, Foreign Affairs, 1997, česky Občanský institut, 1998)? Pro svobodu projevu to znamená nebezpečí, že např. nebude možno svobodně uvažovat o dějinách národa. V Česku by takový vývoj mohl znamenat, že nebude možno kritizovat třeba odsun a dekrety, tak jako v Turecku označit vyvražďování Arménů za genocidu znamená kriminál.

Proto se domnívám, že je nutné smířit se i s možností, že úplná svoboda slova bude zneužívána. Vyloučit z ní lze jen takové projevy, které lze přesně definovat, např. popírání holocaustu; to by bylo jistě žádoucí. Ale zakazovat „porušování důstojnosti“, to považuji za cestu do pekel.