Důvody úpadku zdravotnictví

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 6. 2013 23:01

Napsal Jiří Schlanger

Nechápu, jak může být vládní reprezentace překvapena negativními výsledky české ekonomiky. Buď už není schopna nelhat (i sama sobě) nebo žije úplně mimo realitu. Každopádně na ekonomické realitě má lví podíl, což neznamená, že odpovědnost za naši vnitřní situaci nemají všechny další politické strany, které se tu za více než dvacet let podílely na moci. Ekonomický pokles Česka v době, kdy okolní ekonomiky rostou, není zřejmě způsoben vnějšími vlivy, ale naší vnitřní situací. Korupce a omezující podmínky veřejných soutěží způsobují ve svých důsledcích nedostatečnou inovaci a tím i malý růst produktivity práce a konkurenceschopnosti, naopak snižují konkurenci, což vede k vysoké cenové hladině, tedy drahotě nepřiměřené poloze Česka a výdělkovým možnostem obyvatel. Spotřeba veřejné správy, která je společně se školstvím největší brzdou společnosti, jak konstatovala analýza NERVu, je tak vysoká, že nedostatek příjmů v době hospodářského poklesu musí vláda nahrazovat zvyšováním DPH, respektive změnou sazeb DPH pro některé komodity. Tím se do problémů dostávají některé veřejné služby, například zdravotnictví.

Směřování zdravotnictví zpět k charakteristikám přelomu osmdesátých a devadesátých let je pouze důsledkem špatného vládnutí. Můžeme očekávat, že se bude snižovat rozsah hrazené zdravotní péče a snižovat její dostupnost a že v tomto zdravotnictví charakterizovaným opět nedostatkem poroste korupce a klientismus. Transparentnosti, elektronizace a lepší správy dávek zdravotního a nemocenského pojištění prostřednictvím propojené správy se nedočkáme, ačkoliv tyto léky na problémy zdravotnictví si dala tato vláda do vínku ve svém Programovém prohlášení. Připomeňme, že kapitolu zdravotnictví v programu vlády psala jednoznačně ODS a že neplnění je po celé volební období v rukou nominanta TOP 90 ministra Hegera.

Pro zdravotnictví a zdravotní pojištění platí úplně stejné důvody úpadku jako pro ekonomiku obecně. Namísto toho, abychom vedli zdravotní pojišťovny k řádné správě svěřeného zdravotního pojištění, regulujeme je k nečinnosti. Tím pádem jsou všechny Pojišťovny v našich očích stejně špatné. Příjmovou stranu ovlivnit nemohou, výdajové strana je pod diktátem MZ. Navíc naše Pojišťovny vůbec nezajímá naše zdraví. Kromě nasmlouvání zdravotní péče neposkytují v tomto směru žádnou službu. Smluvní vztahy pojišťoven a poskytovatelů mají charakter kartelu posvěceného státem. Péče o pacienta není nijak organizována, chybí mu management zdraví – prevence a podpora zdraví, ale i management zvládání nemoci. V důsledku toho české zdravotnictví neprofituje ani ze skvělé úrovně péče řady lůžkových a ambulantních zařízení. Zdravotničtí profesionálové, kteří produkují kvalitní péči, ztrácejí motivaci a chuť se angažovat. Kvalitní práce nemůže být v daném systému oceněna lépe, než práce nekvalitní. Panuje socialistické rovnostářství.

Ministr zdravotnictví vyhlašuje, že jediným východiskem ze současné situace, pokud vláda nenavýší pojistné, je snížení kvality a dostupnosti zdravotní péče. Přitom existuje řada možností, jak se vyrovnat s problémy uvnitř systému. O žádnou se rezortní management ani nepokusil. Praxe tohoto volebního období naopak přinesla mnoho překvapení. Například namísto toho, aby lépe definovalo v souladu s ústavou rozsah péče hrazené, tedy standard, začalo ministerstvo právní normou regulovat nadstandard. Tím pochopitelně omezilo či dokonce zastavilo příliv soukromých finančních prostředků do zdravotnictví, které by se do něj dostávaly buď přímými platbami za materiál a služby, nebo z komerčního připojištění. Kdyby to skvěle nefungovalo v řadě jiných zemí, mohl by mne leckdo považovat za blouda. Ministerstvo rovněž s odkazem na nepřízeň lékařů zadupalo do země elektronizaci zdravotnictví, která je zcela evidentně prostředkem pro zvýšení kvality péče, produktivity práce, šetření zbytných nákladů a transparentnosti této veřejné služby. Je to také ministerstvo, které regulací výkonů hrazených ze zdravotního pojištění brzdí vstup i těch inovací, které by snížily náklady poskytovatelů i zdravotních pojišťoven. Příkladem může být telemedicína. Jestli tedy někdo má nést odpovědnost za zhoršující se situaci ve zdravotnictví, tím odpovědným je právě ministr.

Ministerstvo také zapomnělo vládě říci při projednávání důchodové reformy, že se sice prodlužuje průměrný věk dožití, ale že průměrný věk začátku chronického onemocnění je v Česku 60 let a že tedy s prodlužování věku odchodu do důchodu bude mít sociální systém hodně starostí. Za těchto okolností by se každá normální vláda snažila orientovat zdravotní politiku právě k překlenutí tohoto problému. Kromě toho, že potřebujeme, aby občané v produktivním věku byli schopni pracovat, potřebujeme také, aby se osoby se zdravotním postižením a senioři byli schopni o sebe co nejdéle postarat a to v jejich vlastním přirozeném prostředí domova. K tomu by měl stát směřovat zdravotní, zejména ošetřovatelskou a rehabilitační, i sociální péči. Stávající pokus o změnu následné a dlouhodobé péče opět směřuje více k řešení dilematu rezidenčních zařízení než k meritu problému a efektivnímu řešení péče poskytované doma. Navíc, ačkoliv za Fischerovy vlády přijaté memorandum MZ a MPSV konstatuje diskriminaci pojištěnců a nedostatky v následné a dlouhodobé péči a kvalifikuje je na objem cca 5 miliard Kč, ministerstvo zdravotnictví hledá před koncem čtyřletého mandátu nákladově neutrální řešení.

Zdravotnictví tedy zřejmě trpí stejnými obecnými problémy špatného budování státu a vládnutí jako jiné sektory ekonomiky a tím pádem tone v obdobných problémech. Na místě je otázka, kde existuje potenciál pozitivní změny. Pokud jde o politické strany, zatím nás přesvědčují spíše o opaku. Nejen ty etablované, ale i ty účelově vznikající (a poté zanikající). Je zřejmé, že tlak na politiku a politiky je zatím nedostatečný. Možná mimo jiné i proto, že ti, kteří mají reprezentovat občanskou společnost a veřejnost a tlak zprostředkovávat, nejsou o nic více zakotveni v základních společenských hodnotách a nejsou o nic odpovědnější, než sami politici. Ale právě v tom je naše šance iniciovat změny.

Se souhlasem převzato ze Zdravotnických novin (Ambit Media), květen 2013, kde text vyšel pod názvem „V českém zdravotnictví panuje socialistické rovnostářství“.

Autor dvacet let působil v čele Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR, do září 2011 byl náměstkem ministra zdravotnictví pro elektronizaci zdravotnictví a propojení zdravotní a sociální péče a členem Správní rady VZP, v současnosti je členem Rady vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost a členem Smírčího soudu Konzervativní strany.