Pravicová zahraniční politika: Nebombardujme nevinné lidi

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 6. 2013 22:37

Napsal Bohumír Žídek

Můj text Pravicová zahraniční politika v ofsajdu záhy vyvolal polemiku z pera Romana Jocha. Ačkoliv si myslím, že některé zásadní argumenty pominula, jsem za ni rád. Domnívám se totiž, že o tématu je nutné diskutovat. Zde je má krátká reakce na Jochovy připomínky.

Podle Romana Jocha v textu hájím myšlenku, „že skutečně pravicová politika je striktně neintervenční“. V první řadě je třeba říct, že jsem se skutečně dopustil určitého zjednodušení, když jsem postavil do protikladu intervencionismus a neintervencionismus, jeden z nich jsem přisoudil levicovému myšlení, druhý pravicovému, a přitom jsem se nezabýval širokou paletou postojů, jež stojí mezi těmito krajními pozicemi. Domnívám se však, že pokud bych tezi nepostavil takto provokativně, žádnou diskusi bych nerozpoutal. Romanu Jochovi dávám za pravdu i v tom, že do takto postavené provokativní teze by se mi Reagan či Goldwater „nevešli“. Ale pozor, nikoliv proto, že by byli představiteli přesně opačného přístupu, ale spíše proto, že je lze těžko přiřadit ke dvěma zmíněným krajním pozicím, což platí zejména pro libertariána Goldwatera.

Na druhou stranu si však nejsem vědom, že bych někde řekl, že pravicová politika musí být neintervenční striktně. Koneckonců ani senátor Paul, ani senátor Taft, o kterých jsem hovořil v původním textu, nejsou tak neústupní jako třeba Ron Paul. Mimochodem kromě Tafta a Paula jsem zmínil také Russela Kirka, jednoho z největších konzervativních myslitelů minulého století, který byl jakožto nepolitik mnohem striktnější než oba zmínění senátoři. Nezmínil jsem třeba Patricka Buchanana, významného představitele amerických sociálních konzervativců, který po skončení studené války intervenční zahraniční politiku definitivně zavrhl a stojí na pozicích tzv. staré pravice (paleokonzervativci a libertariáni). Méně striktní, ale přesto zahraničněpolitickým názorům senátora Tafta blízcí byli podle mého názoru dva nejpravicovější prezidenti 20. století (ano, pravicovější než Reagan, ačkoliv ten se na ně často odvolával, čímž oživil zájem o jejich myšlenky a politiku) – Warren Harding a Calvin Coolidge. Připomenout můžeme také zřejmě posledního pravicového prezidenta z Demokratické strany Grovera Clevelanda.

Ačkoliv tedy Roman Joch tvrdí, že neintervencionismus je zastáván pouze částí liberálů, zatímco druhá část liberálů a všichni konzervativci zastávají pohled jiný, neintervencionismus je vlastní i velké části paleokonzervativců (Kirk, Buchanan). Za velkou vadu Jochovy odpovědi pak považuji prohlášení, že „striktní nedotknutelnost lidského života se týká jen života nevinného, ne nutně vinného (…) nevinný lidský život nemá být nikdy záměrně usmrcen, ale to nutně neplatí pro vinný lidský život“, které okázale ignoruje zásadní a nejnaléhavější sdělení mého textu. Ačkoliv si to mnozí wilsoniáni a neokonzervativci odmítají připustit, důsledkem intervencí ve jménu pokroku a lidské humanity jsou vždy ztráty nevinných životů. To je ten důvod, proč by se zásadový konzervativec měl proti takové politice ohradit.

Roman Joch se dále ptá, jaká zahraniční politika odpovídá svobodě jednotlivce. Snadná odpověď. Taková, která svobodu jednotlivce neomezuje. Což samozřejmě politika humanitárního bombardování dělá.

Těžký kalibr je Mnichov 1938. Opozice k Mnichovu v žádném případě nebyla v rozporu s neintervencionistickým pojetím zahraniční politiky, které jsem nastiňoval. Považuji to za argumentační faul. Neintervencionismus přece není appeasement, jak se mi Roman Joch nekorektně pokouší vnutit. A pokud už jsme se dostali k Mnichovu, nelze opomenout fakt, že appeasement byl svého druhu intervencionismem. Západní spojenci Československu hrozili intervencí v případě, že nepřistoupí na podmínky, které s Hitlerem v rámci politiky appeasementu v Mnichově dojednali.

Pravicová politika se k intervenci může uchýlit, ale musí být považována za krajní řešení, nesmí se s ní zacházet příliš lehkovážně. Roman Joch před časem vystoupil v České televizi a dostal otázku od jisté divačky, zda by podpořil podání žaloby na Stát Izrael pro páchání genocidy na Palestincích. Joch odmítl, že by v Izraeli probíhala genocida i že by Izrael páchal vůči Palestincům nějaké nepravosti. Naopak ho vidí jako oběť neustálých útoků z arabské strany, případně výhružek íránského prezidenta. To je přímo ukázkový případ. Máme proti sobě postaveny dva vyhrocené a protichůdné názory na dost nejasnou situaci. Který více koresponduje s realitou, se posuzuje obtížně. Nicméně oba jsou očividně dost tendenční. V každém případě, pokud by jeden z nich převládl v mediálním i politickém hlavním proudu, intervencionisté by to viděli jako dobrý důvod pro vojenský zásah ve prospěch jedné ze stran konfliktu. To by bylo lehkovážné.

V sousedním Polsku převažuje názor, že interrupce je vraždou, a tedy porušením lidských práv jedince. U nás je naopak samozřejmé, že si žena tuto alternativu může svobodně zvolit. Představme si hypotetickou situaci, že bychom nebyli s Poláky členy stejného vojenského paktu. Měli by Poláci právo vojensky zakročit proti údajnému porušování lidských práv? Myslím si, že polskou intervenci by většina občanů naší země vnímala jako zločinnou agresi a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí. A k rozčarování intervencionistů – stejně vojenské zásahy cizích mocností ve svých zemích vnímají lidé po celém světě. Přesto se nedokážou poučit a dále s tímto krajním prostředkem zacházejí lehkovážně. Naprosto typické je to pro levici.

Roman Joch často používá bonmot o Havlovi jako napůl Jane Fondové, napůl Ronaldu Reaganovi. Jako by jeho politická filozofie byla nekonzistentním slepencem. To je ale omyl, jak argumentuji ve svém původním článku. Silný zahraniční intervencionismus ve jménu prosazování vyššího dobra bez ohledu na „kolaterální ztráty“, jež jsou přijatelnou cenou za realizaci velkolepé vize, jsou typickým příznakem megalomanského levicově elitářského myšlení, jehož byl Havel tak krystalickým představitelem. Aby pravicová politika takový přístup odmítala, je nejen možné, ale i potřebné.

Se souhlasem převzato z Revue Politika.