Obsah

Povodně 2013, aneb poučili jsme se?

Několik postřehů k druhým velkým povodním, které v nedávné minulosti postihly povodí Vltavy, Labe a Ohře.

Letošní české povodně nám opět připomněly skutečnost, na kterou se rádo zapomíná, či spíše, kterou se rádi necháváme ukolébat. Tedy že pojmy pětisetletá, či tisíciletá, neznamenají, že by to s vodou bylo jako s Halleyovou kometou – že kdo ji v životě spatří, ten se jejího dalšího návratu s největší pravděpodobností nedožije. S vodu je to jinak, a nikdo nám nezaručí to, že po jedné velké vodě nemůže za pár let, či i jen třeba za rok, přijít stejně velká, i větší. Může. Jenže tady se projevuje hned několik nešťastných rysů dnešní doby.

Hlavně žádnou paniku?

V prvé řade to je ztráta paměti a zkušenosti a očarování technologií. Demonstrovat ztrátu paměti, či spíše nedostatek zkušenosti, můžeme třeba na postupu pražského primátora Tomáše Hudečka a jeho krizového štábu v kritických dnech. Dění v Praze bylo totiž přímo takovou případovou studií ať už chaosu, či nezkušenosti, na nejvyšších (tedy politických) stupních krizového managementu. Připomeňme si, že ve dnech, kdy na mapě horního toku Vltavy svítil jeden červený bod III. povodňového stupně vedle druhého, bylo i zasvěcenějšímu laikovi jasné, že neobvyklé množství vody se v dolních částech toku dá očekávat a je čas přijmout příslušná opatření. Jenže primátor „uklidňoval veřejnost“ právě v té době, kdy měl vydat pokyn k stavbě protipovodňových bariér. Vyhnul by se tak nejen následující kritice, ale stovky hasičů by se vyhnuly tomu, že se hráze stavěly ve spěchu a na poslední chvíli. To ostatně potvrdili třeba právě snímky z pražské kampy, kde se bariéry vztyčovaly za situace, kdy hasiči měli již vody po kolena. Postup primátora byl o to nepochopitelnější, že v posledních několika letech se opakovaně stavby bariér v Praze nacvičovaly takříkajíc „na sucho“. A pokud něco Tomáš Hudeček mohl a měl udělat, tak to bylo právě ono „písknutí“. Pokud by vody nakonec tolik nedorazilo (což ale bylo velmi nepravděpodobné, stačily letmé pohledy na digitální mapy vodohospodářů), aspoň by konečně někdo realizoval to, co tuzemský záchranný sektor potřebuje a čeho se mu bohužel vytrvale nedostává: tedy „ostrého“ neavizovaného cvičení, neboť právě taková cvičení teprve dokáží vychytat problémy a nástrahy, kterým je potřeba se vyhnout v reálné praxi.

Primátor v této situaci mohl svým pokynem k zahájení prací podstatně více získat, než kolik toho riskoval. Ale nestalo a Tomáš Hudeček může být rád, že kritika za toto manažerské zaváhání kolem něj proplula s rychlostí oné rychlé vody. Pokud se zamyslíme nad tím, co pražského primátora k jeho váhavému postupu pravděpodobně vedlo, dostaneme se k další zajímavé otázce kolem povodní. Totiž k paměti a zkušenostem. Nevím, zda-li Tomáš Hudeček (který nám tady spíš slouží jako případ k demonstraci problému, než že by šlo konkrétně o jeho osobu) byl s velkou vodou kdy z blízka konfrontován ať už jako občan, natož jako člověk zodpovědný za krizové rozhodování. Osobně bych se domníval že nikoliv, jelikož přímá zkušenost ze silou, razancí i stále jisté nevypočitatelnosti velké vody, to je zkušenost formující. A právě zkušenost a paměť je to, co – ať už si to připustíme či nikoliv – od velkých povodní v roce 1997, respektive 2002, ubylo a ustoupilo. A pohříchu nejvíce tam, kde je to nejvíce potřeba. Tedy na pozicích politiků – zejména starostů a hejtmanů – kteří jsou v případě podobných krizových událostí klíčovými osobami, ať už se nám to líbí či nikoliv. Logická personální i generační obměna, která od posledních kritických povodní přišla, spolu s celospolečnskou čím dál silnější zahleděností do nových technologií, které bezděky posilují pocity, že pomocí počítačů, tabletů a chytrých telefonů poroučíme větru dešti. 

Váží dvě tuny, ještě nikdy mě nezradil...

Jako takovou tragikomickou vsuvku o tom, že zahledění do technologií s sebou nese neschopnost základní praktické úvahy tváří v tvář reálné situaci, můžeme nalézt doslova napříč populací, nám může sloužit extempore, které předvedl známý režisér Tomáš Vorel, v jehož uměleckém repertoáru jsou paradoxně právě i úspěšné a populární filmy o návratu člověka k přírodě (Cesta z města, Z města cesta, aj.). Známý režisér se uprostřed dnů, kdy se prakticky v celých jižních, středních, západních a severních Čechách řešila povodňová kalamita, rozhodl svým luxusním off-roadem brodit přes rozvodněnou řeku Střela, která je jedním z divočejších přítoků Berounky. Doslova idiotský nápad skončil záchrannou akcí hasičů, kdy režisér tak tak zachránil život svůj a své společnice a který s bezprostředností sobě vlastní popsal celou věc pro server iDnes.cz takto: „Jeli jsme večer cestou do lesa přes řeku Střelu, tak jako tam jezdím léta. Důvěřoval jsem svému hummeru. Váží dvě tuny, ještě nikdy mě nezradil. Tu řeku jsem přejel už tisíckrát. V polovině řeky však auto začalo klesat do bahna, zabíralo naprázdno, nořilo se stále hlouběji, a když byla voda přes přední haubnu, motor se zastavil.“ popsal režisér několika kultovních filmů. Pak podle něj ale přišla další vlna, řeka se zvedla o půl metru a auto se pomalu začalo posunovat po proudu. „Elektronika blikala a pípala, stěrače stíraly, ale okna nešla otevřít. Voda stoupala až k hrudníku. Volal jsem do vesnice pro traktory. Pak se okénka najednou sama otevřela a my vylezli na střechu. Traktory z vesnice přijely, ale nikdo se neodvážil vjet pro nás do řeky.“

Jak informoval server iDnes.cz, mezitím přijeli hasiči a policie, ale nedostali se k řece na louku, protože byla úplně rozmáčená a rozbahněná. „Voda pomalu stoupala až ke střeše. Auto se začalo otřásat a posunovat. Stěrače stále stíraly. Už byla tma a my úplně zmrzlí drželi jsme se střechy...“ popisoval celé drama člověk, u kterého by zřejmě takovou doslova idiotskou aroganci k reálným okolnostem a zároveň bezbřehou víru v lidskou technologii očekával zřejmě jen málokdo.

Oba příběhy dvou různých mužů pocházejících z různých sfér, kulturních okruhů a rozdílných životních zkušeností – tedy primátora Tomáše Hudečka a režiséra Tomáše Vorla – nám mohou naplno demonstrovat fenomén, který v případě bezpečnostních plánování a managementu hraje jednu z rozhorujících rolí. Tedy naprostou absenci racionality a schopnosti odhadu vývoje události, která může mít přitom v dané situaci a za daných okolností naprosto tragické následky. Subjektivně si můžeme primátorské váhání a režisérkou idiocii pojmenovat jakkoliv. Co je ale reálným zjištěním, že lidé (navzdory tomu jak i vysoko jsou společensky hodnoceni), kteří s podobným typem události (pohromy) nemají reálnou zkušenost, jsou schopni dělat rozhodnutí, která bychom od nich nečekali. Toto vědomí bychom měli mít ostatně více než dobře na mysli a brát jej v potaz v případě jakýchkoliv mezních událostí v našem okolí. Zhutnit by se dalo zřejmě do konstatování, že ani oficiální statut (primátora), či oblíbenost v médiích a v intelektuálních kruzích (režisér) nečinní nikoho imunním vůči fatálním chybám. A z toho plyne, že zejména pro každého jednotlivého člověka v případě živelných pohrom typu velké vody jsou zdravý selský rozum a princip předběžné opatrnosti jednou z mála opor, jak vliv nepříznivých okolností minimalizovat.

Za humny svět nekončí

Pokud jsme pro demonstraci dvou chybných postupů použili pánů Hudečka a Vorla, bezděky nás to vede k dalšímu zajímavému fenoménu českých povodní. A to k mediálnímu pokrytí celého dění. I tahle problematika by mohla být pitvána a hodnocena z různých úhlů a stran, ale pro tento případ zkusme vypíchnout jednu, která se může jevit jako zásadní všem – zřejmě kromě obyvatel české metropole. Bohužel, ani letos se média nevyhla jistému pragocentrismu. Ale vezměme to hlouběji. Když v roce 1997 devastovala rozsáhlá povodeň severní, střední a část jižní Moravy, pokud člověk zabloudil do české kotliny, mohl rázem dostat pocit, že se pohybuje někde tisíce kilometrů daleko – svého času to kdosi přirovnal tak, že z Čech se na moravské povodně často dívali podobnou optikou, jako na válku Iráku prostřednictvím CNN. Při povodních v roce 2002 již média zareagovala empatičtěji, ale těžko se vyhnout postřehu, že se tak stalo zejména díky tomu a až tehdy, když se povodeň začala přibližovat mediálnímu centru naší země, tedy Praze. A bohužel, nepříliš se situace změnila i letos. Situace v Praze a kolem Prahy se opět stala klíčovou pro naprostou většinu celostátních médií. Ostatně úplně učebnicově to potvrdil již třeba výše jmenovaný server iDnes.cz, který svůj povodňový on-line zpravodajský servis ukončil v podstatě záhy poté, co povodňová vlna opustila Prahu, byť v nemalé části polabí se teprve řešilo to nejhorší a třeba v Ústí nad Labem se hladina Labe stále pohybovala (byť mírně klesla) kolem fatální výšky 10 metrů. Pro pražskou centrálu jednoho z největších tuzemských zpravodajských serverů však povodně končily. Ostatně kouzlo nechtěného mají dvě poslední hlášení on-line relace, které nepotřebují komentáře: „Třetí povodňový stupeň aktuálně platí na 14 místech řek a to ve Středočeském, Ústeckém a Jihočeském kraji. ... 22:00 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, situace na tocích se postupně uklidňuje, pětidenní on-line reportáž proto končí. Děkujeme za pozornost. Další podrobnosti o klesání hladin a zprávy o úklidu po povodních 2013 můžete sledovat zde.“ 

Stavíš, stavím, stavíme...

V souvislosti s povodněmi stoji za zaznamenaní také prapodivná praxe stavební. Už po povodních v roce 1997 totiž vyvstala (ale záhy byla uložena k ledu) otázka, kdo vlastně zodpovídá za skutečnost, že v záplavových územích stojí takové množství staveb. A to nejen staveb k podnikání, ale i těch, které zjevně slouží k bydlení a tedy, z hlediska přímé ochrany bezpečnosti a zdraví obyvatel, jsou těmi nejrizikovějšími. Stejně tak je alarmující, když se v ověřeně a prokazatelně záplavových zónách pořizují stavby z peněz daňových poplatníků. Ale ať nehovoříme obecně, pojďme se podívat na několik konkrétních příkladů.

První z nich je se týká velmi populární instituce a jejích velmi populárních chovanců. Jde o pavilon goril v pražské ZOO. Ten byl dokončen v roce 2001 a jak je všeobecně známo, jen o rok později byl zdevastován povodní. Což se ostatně stalo i letos. Ale divit se tomu můžeme jen těžko, jelikož už v době jeho plánování a projektu bylo známo, že se nachází v nejnižší části ZOO a že možnou povodní bude ohrožen. Přesto se investice za několik desítek milionů realizovala. A nyní, po pouhých dvanácti letech a dvou povodních, je jasné, že ZOO bude stavět pavilon nový, mimo záplavovou zónu. Současný ředitel ZOO Miroslav Bobek plánovanou investici předběžně odhaduje na 70 milionů korun. (Dodatečná pozn. red.: Původně byl v textu údaj 160 mil. Kč. Redakci KONZERVATIVNÍCH LISTŮ se ozvala paní Mgr. Jana Ptačinská Jirátová z tiskového oddělení ZOO hl. m. Prahy s tím, že Odhadovaná výše investice výstavby gorilího pavilonu v horní části zoologické zahrady je 70 milionů Kč. Autor – pan Dušan Stuchlík doložil, že prvotní odhady byly skutečně publikované ve výši, kterou uvedl, viz např. ČT24, Regiony, 7.6.2013, „ZOO se dohodla s Hudečkem, postaví nový pavilon goril“, kde se však zároveň uvádí, že pan ředitel Miroslav Bobek doufá, že náklady nepřesáhnou 100 mil. Kč. Redakce se proto omlouvá a konkrétní částku v textu opravujeme. Co je však třeba zdůraznit: na principu věci to nic nemění, jelikož předchozí investice za desítky milionů Kč riziko povodní dostatečně nerespektovala a nyní se za další desítky milionů Kč bude stavět jinde...)

Ale z hlediska povodní se nesmyslně až nebezpečně investovalo i na protějším břehu Vltavy. Areál unikátního Císařského mlýna v pražské Bubenči je již ze svého titulu povodní ohrožován zcela logicky a bylo tomu ostatně po celou dobu jeho existence. Přesto byla stavba po povodni 2002 přestavěna v luxusní apartmány a v roce 2007 kolaudována. Skutečnost, že leží ve vodou kriticky ohroženém místě se v době kolaudace obešla vcelku jednoduše: v potřebné době investor stavbu prezentoval jako pouhou luxusní ubytovnu, nikoliv objekt k trvalému bydlení a problém byl vyřešen. Ale nejde jen o Prahu. Podobný nepochopitelný případ se odehrál třeba v severočeských Lovosicích. Tam po povodních v roce 2002 vyrostl přímo na záplavovém území, v blízkosti nedalekého Labe, několikapatrový obytný dům (viz foto). Zřejmě nikomu nevadilo, že v době povodně se tam nacházely minimálně dva metry vody. Jenže na rozdíl od úředníků, přírodní zákony nejdou ukecat ani uplatit. A tak se tam deset let po povodni dalo opět spokojeně plout na loďce.

To byly jen náhodně vybrané případy staveb a investic, které směřují přímo proti historické zkušenosti v dané lokalitě a také proti zdravému selskému rozumu. Pokud se ale právě v těchto místech stavělo i po zkušenosti s velkou vodou v roce 2002, je to zarážející. Nejen proto, že pak se pláč a nářky nad škodami z velké vody jeví v trochu jiném světle. Ale člověk může použít podstatně konkrétnější optiku. Kdo někdy stavěl, asi si lehce vzpomene, s jakou obavou při stavebním řízení připravoval podklady a jak se při kolaudaci obával, aby nebyla shledána třeba protipožární opatření (tedy opatření která mají chránit zdraví a majetek budoucích uživatelů objektu) jako nedostatečná. A v kontrastu s tím, jak vidno, stavební úřady zůstávají naprosto lhostejné k takovému masivnímu a lehce vypočitatelnému riziku, jako představují stavby v jasných (a navíc v praxi ověřených) záplavových zónách. Memento, které nám poskytly již druhé velké povodně v povodí Vltavy a Labe během poslední doby, by šlo tedy číst i jinak. Není na čase vyvozovat konkrétní zodpovědnost na straně úředníků státní správy, kteří připouští stavby v těch nejriskantnějších a nejohroženějších lokalitách?

Povodně jsou rozsáhlým tématem. Daly by se rozvíjet další otázky, např. jak stát přispívá k likvidaci škod po povodních – kupříkladu jakým způsobem je nasazována armáda, potažmo její aktivní zálohy. Ale nechejme si něco na příště – třeba po těch příštích povodních, na kterých se ukáže, jak jsme se z těch letošních poučili.

Autor se dlouhodobě věnuje bezpečnostní problematice.

Foto: Dušan Stuchlík

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.