Obsah

Ne, pane Jochu!

Kniha Romana Jocha „Ne, pane premiére!“, s podtitulem „Důležitější, než být poradcem premiéra, je být svobodným člověkem“, vyšla již před řadou měsíců. Já se k ní dostal až nyní. Musím přiznat, že s ohledem na to, jak rychle vznikla, jsem vycházel z přesvědčení, že jde o text, který bude mít svoji aktuální hodnotu, ale přesahy jen příležitostné. Je tomu přesně naopak! A to přesto, že podstatnou část knihy tvoří některé autorovy články publikované (přibližně) v uplynulých třech letech. Přečíst si tuto knihu však má cenu i pro čtenáře, který autorovy jednotlivě publikované články četl – jsou zařazeny do náležitého kontextu (např. širší polemiky na dané téma či faktů, které nebyly vždy náležitě mediálně nasvíceny...) a prostřednictvím spojovacích komentářů jsou úvahy z článků nejednou prohloubeny a dotaženy do konce.

Našel jsem v knize tři stěžejní témata: zahraniční politika, lidská práva, budoucnost konzervatismu v České republice. Ta první dvě jsou přirozeně očekávatelná – vždyť osou knihy je působení autora coby poradce předsedy vlády Petra Nečase, který měl „v referátu“ právě tyto oblasti. To třetí je „výsledkem“ barvitého popisu reakcí na důvod, pro který premiér Nečas autora „na čtvrthodinu“ propustil ze svých služeb – tedy reakcí na blog „Atentát to nebyl“, který je samozřejmě součástí knihy. (Jen připomenu: týká se incidentu v Chrastavě, kde jistý Pavel Vondrouš vystřelil na presidenta Václava Klause airsoftovou pistolí... a obsahuje známou „hlášku“ o „ufňukané kremlofilní bábě“.) Nemohu než s autorem souhlasit, že přichází čas přeformátování pravicové politické scény v naší zemi a že konzervativci se musí ze všech svých sil zasadit o to, aby byla tato nová pravice v co největší možné míře (parafrázuji) identifikovaná s idejemi, principy a postoji a nikoli s otrockým patolízalstvím konkrétní domýšlivé osobě, velkodušná nikoli úzkoprsá, širokým názorovým proudem nikoli uzavřenou sektou, pestrá a respektující rozmanitost života nikoli nudně monotónní, vlídná nikoli zapšklá, velkorysá nikoli nenávistná, prozápadní nikoli provýchodní – a především radostně vtipná schopná tropit si legraci zejména ze sebe samé a nikoli ješitně sucharská.
V čem tedy nesouhlasím? Jde, zejména v porovnání s celou knihou, o drobnost až malichernost – ale já s Romanem Jochem nesouhlasím tak výjimečně, že si to nemohu nechat ujít. Jde mi o tezi presentovanou na str. 66. Autor zcela oprávněně kritizuje návrh Národního akčního plánu prevence domácího násilí na léta 2010 - 2014 předložený Radou vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. Zejména pak konstatuje, že pokud se situace v této oblasti zlepšuje, nemá vláda dělat nic, a, komplementárně, má zasahovat pouze v případě, že domácího násilí přibývá (jaký je trend přitom z kritizovaného podkladu dodaného Radou vlády pro rovné přiležitosti nebylo patrné). Na zmíněné stránce autor uvádí (s odkazem na statistiky ze zahraničí), že k domácímu násilí dochází s 40x vyšší pravděpodobností pokud spolu muž a žena žijí jako druh a družka mimo manželství, než když žijí řádně sezdaní. O.K., to je konstatování faktu (jehož přesnost jsem neověřoval). Jenže zároveň se autor dopustil závěru, který není průkazný: totiž že lékem na domácí násilí je úplá rodina. Že spolu tyto dva jevy (úplná rodina, incidence domácího násilí) korelují (a o tom jistě není sporu) však nutně neznamená, že je mezi nimi příčinná souvislost. Může to tak být, ale nemusí.

Sám jsem se nedávno dopustil podobné chyby. Pustil jsem myšlenky na špacír a napadlo mě, že lidé z rovrácených rodin volí levici častěji než lidé z rodin úplných (tento svůj předpoklad jsem opřel o tvrzení Alexandra Tomského, že ten, kdo prožil šťastné dětství důvěřuje světu, je s ním spokojen a nemá nutkavou potřebu jej /revolučně/ měnit... jinými slovy bude s větší pravděpodobností konzervativcem...). A – podobně jako autor – jsem zkratkovitě dovodil, že tedy úplná rodina je „lékem“ na příliš levicovou společnost. Byla to moje žena, kdo mě vyvedl z omylu trefnou poznámkou, že to naopak v podstatě materialisticky orientovaní, tedy spíše levicoví lidé méně dbají na své rodiny a ty se pak s větší pravděpodobností rozpadají.

Podobně, například, kdybychom bez jakýchkoli dalších znalostí „měřili“ jevy „ženy chodí zahalené“ a „muži bijí své ženy“, patrně bychom zjistili, že korelují, a mohli bychom usoudit, že buď muži bijí své ženy kvůli tomu, že chodí zahalené (a jako lék na ono bití bychom pak doporučovali, aby se tak nezahalovaly...), nebo naopak, že ženy chodí zahalené, protože je muži bijí (např. aby ukryly stopy po tom bití). Nebo obdobně s jevy „ženy chodí zahalené“ a „ženy neřídí automobily“ – asi budou také korelovat... příčinná souvislost? Ženy chodí zahalené protože se stydí že neumějí řídit... nebo neřídí, protože chodí zahalené a nevidí pořádně na cestu? Jistě není třeba zdůrazňovat, jak nesmyslné všechny takové závěry jsou a opatření přijatá na základě takových úsudků by se pochopitelně zcela míjela účinkem a kdo ví co všechno by ještě navíc napáchala.

Podobně s oním domácím násilím a úplnou rodinou – je třeba hledat něco za oběma jevy. Nevím co to je, ale je lépe přiznat nevědomost a pracovat s ní, než na základě chybné úvahy ukázat unáhleně na nesprávné řešení. Dovolil bych si vyjádřit hypotézu, že za oběma jevy, tedy jak za tím že lidé často nežijí v úplných rodinách tak za domácím násilím, stojí postupující (re)barbarisace. No a začal bych třeba tím, aby se ve školách děti dozvěděli o sv. Pavlovi a jeho „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. ‘Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.’“ (Ef 5). A v chlapcích je také třeba pěstovat již od útlého věku vědomí skutečnosti, že ženy jsou v průměru tím slabším pohlavím a je správné a chvályhodné je chránit („Ladies First!“). Oboje by v dlouhodobé perspektivě mohlo (nejen) v problematice domácího násilí pomoct – a určitě by to ničemu neuškodilo (i kdyby má hypotéza byla mylná), což je velmi podstatné a pro opatření, která máme ve zvyku zavádět, velmi nesamozřejmé...

Název tohoto článku je, jak vidno, dosti zavádějící. Text se měl spíše jmenovat „Falešná kauzalita?“ – nebo tak nějak. Ale snad mi tu kapku bulvární mystifikace projednou odpustíte.

P.S.:
„Donedávna jsem si myslel, že korelace implikuje kauzalitu. Po dvou semestrech statistiky už si to nemyslím.“
„Takže přednášky pomohly?“
„No... možná...“

Roman Joch: Ne, pane premiére!, Deus, 2013, 176 stran.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.