Nervozita z výpadku vlády USA

Podrobnosti

Zveřejněno 21. 10. 2013 13:43

Napsal J. R. Nyquist

V knize z roku 1944, s původním titulem Civitas Humana klade ekonom Wilhelm Roepke otázku, zda „někdy existoval takový nedostatek charakteru, tak málo občanské odvahy, tolik konformity a cynického oportunismu, tolik slabosti v kolenou jako za naší generace“. V roce 2013 můžeme odpovědět kladně, neboť jestliže se umožnilo nekontrolovatelné šíření komunismu po roce 1917 a národního socialismu po roce 1933, přispíváme do této směsi nepřehlédnutelně i my, s vlastní variací na toto téma. Amerika se hroutí pod tlakem režimu regulací a sociálního inženýrství, což nebylo plně pochopeno ani samotnými tak zvanými konzervativci. Důsledkem je další potápění naší vlády do bankrotu, zatímco není v silách naší společnosti cokoli podniknout. I pokusy Sněmovny reprezentantů se nutně ukáží jako marné, zejména za dané celkové mediální atmosféry.

Federální rozpočet rok od roku vzrůstá a přerůstá. Jedno desetiletí po druhém je vláda vlezlejší, regulace se vrší na regulaci. Národní ekonomika se s tím pere, zatímco my odvracíme zrak. Jak svého času poznamenal Christopher Lasch, „jestliže je zasloužené označení současné kultury jako narcistické, je to proto, že tato kultura se snaží upřednostňovat regresivní řešení před řešeními ‘evolučními’…“ Lasch má za to, že naše problémy jsou důsledkem sociálních patologií, jejichž výčet je podle něho tento: „nástup tak zvané rovnostářské rodiny; stupňující se vystavování dětí jiným socializujícím vlivům než rodinným; a obecný vliv dnešní masové kultury na likvidaci rozdílu mezi iluzí a realitou“.

Tato poslední položka, tedy znejistění hranice mezi realitou a iluzí, pomáhá vysvětlit, proč je země tak ochotná kráčet kupředu na falešných ekonomických principech – jako kdyby se nic špatného nedělo. Pravdou ovšem je, že tento postup směrem ke katastrofě je trvalý a neúprosný. Hrozí nám vážné nebezpečí, přesto ale na jeho odvrácení nepodnikáme nic účinného.

A Roepke varoval: „První a snad i nejhorší nebezpečí ze všech je zatížení národa přílišným břemenem – přitom to už je přímo charakteristickým rysem dnešního intervencionistického ‘pečovatelského’ státu…“ Toto přetěžování přímo zasahuje srdce zdravé ekonomiky, finančního cítění a právního řádu. Bankroty v důsledku nekontrolovaných státních výdajů se vyskytují souběžně s přemírou nepravostí a mohou vést k nezákonnostem, korupci a společenské demoralizaci, ne-li rovnou k anarchii. Jak Roepke dodal, „i tu nejzdravější vládu lze zatížit jen jistým optimem aktivity. Pokud je překročeno, poruší to rovnováhu mezi organizací kolektivu a jednotlivcem“.

To vidíme ve hře i dnes. Federální vláda směřuje k bankrotu, jestliže se výdaje nedostanou pod kontrolu. Není proto překvapením, že se Sněmovna reprezentantů pokouší podvázat vládní fondy ročním odkladem Obamova návrhu zákona o zdravotní péči. Tato snaha narazila na zuřivý odpor a není přijatelná pro Senát ani Bílý dům. Na jedné straně tu máme pokus o omezení režimu nekontrolovaných výdajů, na straně druhé shledáváme ty, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti vládní podpory lidí v ekonomické tísni nebo lidí méně úspěšných. Uprostřed tohoto zádrhelu, pokud do půlnoci 30. září nebude schválen zákon o úsporných výdajích, budou poprvé po 17 letech pozastaveny veškeré životně nedůležité federální programy a agentury (což se již stalo – pozn. red.).

Takovéto pozastavení životně nedůležitých služeb by ovšem sotva bylo pro ekonomiku pohromou. Ve skutečnosti by to pro ni bylo úlevou! K vládnímu prahu se toho klade tolik a práce s regulací ekonomiky je tak složitá, že si nikdo z nás nedokáže představit rozsah ani dosah celé záležitosti. Takto zrozený leviathan nemá obdoby, co svět světem stojí. Ani ho nelze uživit.

Dále podle Roepkeho: „i ta nejzdravější vláda, nejpřísnější morálka a nejodolnější společnost snesou jen jisté maximum státní aktivity, státních financí a státní intervence. Nad tímto maximem obdržíte už jen odcizení mezi vládou a lidem. Nerespektování zákonnosti a korupce se stanou obecnějším jevem a nakonec otráví celý krevní oběh společnosti.“

Roepke varoval, že přetěžování společnosti vládními financemi je hluboce rozvracející. Pravda, ekonomika prodělává obtíže, ale uvedený proces „je vnitřně kalkulován na podvrácení státu“, protože zahrnuje „stoupající využívání vlády k uspokojení choutek (vlivných) stran nebo skupin, které vystrnadí slabší strany, jimiž se nepotřebují zabývat“. V průběhu tohoto procesu, jak Roepke poznamenal, „se sama vláda pod náporem nátlakových skupin rozkládá a je zbavována důstojnosti příslušející instituci, která je službou společnosti…“ Vláda takto podvrácená už nadále není vládou pro všechny, ale vládou pro loupeživou menšinu, která vnímá národní ekonomiku jako kořist.

Je možné zeptat se co děti či hladovějící bezdomovci nebo nemocní lidé, práce neschopní. Co o nich Roepke (ekonom) říká?

Odpověděl, že „když lidé žádají pomoc od státu, zapomínají, že žádají o pomoc ostatních občanů, která je státem jen zprostředkovaná…“ Ve skutečnosti vláda nemůže lidem poskytnout nic, jen odejme bohatství jedné skupině občanů a poskytne je skupině jiné. Tento fakt, jak říká Roepke, představuje hrozbu pro morální jednotu národa „a tím i pro samotné základy zdravého … legitimního, demokratického a decentralizovaného státu“.

Roepke nazval tuto situaci nemocí a napsal, že „nejhorším zdrojem této nemoci je nesporně socialismus v tom pravém smyslu slova, především marxistického typu, který … kázal občanskou válku po celé století“. Tu lze vidět chudé, sešikované proti bohatým. Nelze už dál předpokládat, že „příliv zvedne všechny lodě“. Heslem dne je „sníst bohaté“. A dnes se tedy předkládají všechny možné způsoby, jak učinit tento hodokvas skutečností.

Roepke napsal, že „nejsme schopni porozumět dějinám posledních desetiletí, nevezmeme-li na vědomí skutečnost, že v nich došlo k neuvěřitelnému posunu směrem ke kolektivismu“. A to se také stalo a tam jsme se ocitli. Pár statečných (nebo ne tak statečných) duší ve Sněmovně reprezentantů se pokouší zabránit vládě v převzetí lékařské péče, a to z obavy, aby ekonomika v důsledku činnosti vlády neutržila další direkt. Přesto vláda připravuje svou agendu bez ohledu na to, co to bude stát, jako kdyby jejím účelem bylo sebezničení. Byl to Stanley Kurz, vedoucí pracovník Střediska pro etiku a veřejnou politiku, který o nynější vládě napsal: „pokud si dáme dohromady vše, co víme o Obamově dosavadním působení, pak věřím, že nejlepším způsobem, jak porozumět prezidentově politice, je vnímat ji jako řadu kroků k pomalému, leč jistému posunu země blíže k socialistickému ideálu“. (Radical-In-Chief, p. 355.)

Vypadá to, že země je připravena na socialistický chomout. Ekonomika se potácí od jedné krize ke druhé. Jen nemnozí chápou nebezpečí, jemuž jsme všichni vystaveni. Snad je tento pesimismus neopodstatněný, ale pokud je minulost předehrou budoucnosti, pak už je nám známo, jak tato dnešní bitva skončí. To znamená, abych citoval anglického básníka T. S. Eliota, „nikoli říznou akcí, ale nářkem“. (The Hollow Men, 1925 – pozn. red.)

Převzato z financialsense.com,30-9-2013, pro Konzervativní listy přeložil Jozef Zummer.