Obsah

Presidenti? Od špatného k horšímu. Naše země potřebují krále!

Prvního presidenta ponechávám stranou. Ne, nepovažuji ani zdaleka poslance Říšské rady ve Vídni, profesora vídeňské university a zakladatele Československa TGM za nedotknutelnou modlu nepodléhající žádné kritice. A naštěstí v tom nejsem sám, kritické a objektivní analýzy jeho díla i střízlivý, věcný a nikoli jednostranně adorační postoj k První republice už naštěstí přestávají být všeobecným tabu. Nemohu však Masarykovi upřít značnou dávku noblesy, tak tragicky chybějící jeho nástupcům.

Veliký skluz v kvalitách presidentů začíná pro mě Edvardem Benešem, jenž si mou úctu nezaslouží, protože opakovaně v kritických chvílích českého respektive československého státu tragicky selhal a své národy neochránil: v roce 1938 nařídil dobře vyzbrojené a vycvičené československé armádě vydat nacistickému Německu bez boje československé pohraničí a o deset let později pro změnu dokořán otevřel dveře k totálnímu ovládnutí země komunistům. Prakticky bez odporu, natož pak boje, vydal země Koruny české dvěma nejbrutálnějším režimům lidské historie. Následky jeho druhého selhání se ukázaly být tragičtějšími než v případě prvním – jednoduše proto, že komunistický režim, k jehož instalaci Beneš vydatně přispěl, trval několik desetiletí. A toto druhé selhání nezačíná osudnou „únorovou krizí“, začíná nejpozději v londýnském exilu, zbytečným a nepochopitelným nadbíháním Stalinovi, odstavováním skutečně prozápadních, prodemokratických a antikomunistických spolupracovníků. Tam se totiž také začínají vyjevovat v plné nahotě i nepříjemné, až odpudivé osobní vlastnosti E.B.: malost, zbabělost, intrikánství a až překvapující míra osobní mstivosti. A druhé selhání pokračuje podpisem Košického vládního programu, psaného evidentně pod taktovkou Stalinovou. Po válce nikým nezvolený občan Beneš jako prezident dělá vše pro konečné odříznutí se od „zrádného“ Západu a pro postupnou, za to však důslednou sovětizaci země: vydává ruskou protibolševickou emigraci (v té době již většinou čsl. státní občany!) orgánům NKVD ihned v prvních dnech po osvobození, souhlasí se zákazem agrární strany, prý kvůli spolupráci jejích představitelů s nacistickými okupanty, (což je naprostá lež, neboť mnoho agrárníků se zapojilo do protinacistického odboje – mimo jiné ministr financí londýnské exilové vlády Ladislav Feierabend), nepodniká naprosto nic proti postupné degradaci a odsunování na druhou kolej svých spolupracovníků z exilu, podepisuje zcela prokomunistické znárodňovací dekrety, akceptuje stalinský koncept „kolektivní viny“ vůči národnostním menšinám, nestaví se ani nejmenší zmínkou – on, tak velký humanista! – proti zločinným excesům, vraždám, znásilňování a olupování, jež vyhánění těchto menšin provázejí. Vyzývá dokonce otevřeně k jejich „vylikvidování“ a praví, že jim „nemá zbýt ani kapesník pro pláč“. V období zbytkové parlamentní demokracie pod kuratelou KSČ a Stalina v letech 1945-1948 dochází již k politickým vraždám a mučení (pravda, zatím jen „výjimečně“), prozápadní jednání i myšlení je čím dále tím častěji nazýváno vlastizradou, československé pasy přestávají být dostačujícím dokumentem pro překročení hranice již 2 dny před definitivním převzetím moci komunisty, atd.. Po tomto převzetí (jemuž pokusit se zabránit chvíli zvažoval, ale pak tyto úvahy „směle“ zavrhl), zůstává ještě řadu měsíců presidentem, prý „aby  zabránil nejhoršímu“. Nebrání ale vůbec ničemu, krvavá komunistická hydra začíná požírat i jeho loajální  demokratické spojence a obdivovatele a on jen zbytečně dodává nastoupivšímu bezpráví zdání legitimity.

O presidentech zcela komunistických zde nebudu psát, mimo jiné proto, že zastánci republiky a presidentství jako takového argumentují, že vlastně o skutečné presidenty a presidentství nešlo a nemohlo, v podmínkách komunistické diktatury, jít. Budiž.

Zaměřím se tedy na období „posametové“. Václav Havel se jaksi vymyká. Zejména první měsíce, ba i roky jeho úřadování budou navždy spojovány s výbuchem spontánní touhy po svobodě, idealismu mravního i politického a značné dávky naivního, porevolučního romantismu, a to bez ohledu na to, „ jak to vše dopadlo“. Výjimečnost tohoto období seznávají i Havlovi nekritičtí obdivovatelé, i jeho nesmlouvaví odpůrci.

Na závěr bych se rád zaměřil na poslední 2 presidenty, úřadující již za nepochybně „standardních podmínek“. Oba dva, ve vzácné, ale konec konců logické shodě, nejen, že národ nespojují, nejsou jeho nadstranickým, nepolitickým a jednotícím symbolem, živou vlajkou, na kterou by mohli být hrdi všichni, napříč celým politickým spektrem, ale naopak mezi jednotlivými částmi národa kopou hluboký a těžko překonatelný příkop rozdělení. Nedosti na tom. Toto své jednání vášnivě a sebestředně obhajují a své zhoubné dílo konají s pocitem dobře vykonané práce, s narcistním a rozkošnickým sebeuspokojením, očekávajíce adoraci, potlesk, uznání a záplavu mezinárodních cen, zajisté včetně té Nobelovy. To, že výše uvedeného se jim občas dostává je ovšem nemůže uchránit před zdrcujícím soudem dějin, který nad nimi bude, obzvláště s určitým časovým odstupem, vynesen. Předposlední president ve svém zhoubném, totiž občany a národ rozdělujícím a rozeštvávajícím „díle“ intenzívně a systematicky pokračuje i po odchodu z nejvyššího úřadu, president současný zase přivádí k absolutní „dokonalosti“ nepřípustnou politizaci hlavy státu, tak nepředstavitelnou a absurdní ve všech evropských parlamentních monarchiích, ale, po pravdě řečeno i některých spořádaných republikách. Současný president dokonce usiluje o morální a jistě i právní legitimizaci a kodifikaci stavu, kdy hlava státu je hlavou jen části (a to nikoli velké) jeho občanů a proti většině ostatních se výrazně, až zuřivě vyděluje. To je ovšem naprosté selhání a nepochopení něčeho, co je i v těch nejmodernějších a nejdemokratičtějších monarchiích nad slunce jasnější, totiž sjednocující úlohy hlavy státu. Další vývoj nastartovaného stavu může být jen vývojem k horšímu. Nedovolme to. Braňme se a žádejme návrat panovníka, který jediný může dostát vznešeného a pro všechny velmi potřebného poslání skutečně nadstranického, sjednocujícího symbolu a nezpochybnitelné autority.

Autor je předsedou Koruny České ( monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.