Obsah

Když mě brali za vojáka

Rovnou s pravdou ven, to abyste se pobavili: já sám mám „modrou“ – bursitida v pravé kyčli... vážně... ale na to, abych nebyl odveden, to zacátkem třetího tisíciletí v ČR bylo až až. Do té doby jsem měl „odklad“ ze studijních důvodů. A pak ta „modrá“: ulevilo se mi. Proč? K tomu až za chvíli...

Ještě k tomu pobavení: já jsem totiž pro brannou povinnost... tedy, u (zdravých) mužů povinnost, pro ženy dobrovolně. Výhradu svědomí samozřejmě připouštím (to ostatně nikoli pouze pro službu v armádě...). Ministerstvo obrany takovou možnost připravuje v novém branném zákoně – a důvody jsou, myslím, pádné (viz např. Vladimír Šnídl: Armádě chybí rezervy. Obrana proto dokončuje zákon, který umožní plošné odvody, iHned.cz, 13.6.2014). Já bych ale rád připomenul jeden, který se sice standardně neuvádí, ale já jej považuji za ten nejpádnější: „Když vojenský duch národ opustí, přestávají si lidé ihned vážit vojenské kariéry a vojáci klesají na poslední příčku mezi veřejnými činiteli. Lidé si jich málo cení a už je nechápou. Dochází tedy k opaku toho, co lze spatřit v aristokratických dobách. Do armády už nevstupují nejvýznamnější občané, nýbrž ti nejméně významní. Človek se oddává vojenské ctižádosti pouze tehdy, když nemá možnost uplatnit ji nikde jinde. To vytváří začarovaný kruh, z nehož lze zteží vyjít. Elita národa se vojenské kariére vyhýbá, protože tato kariéra není vážena, a vojenská kariéra není vážena, protože elita národa už o ni neusiluje.“ (Alexis de Tocqueville) A pokud se mezi společenstvím a jeho armádou hloubí právě naznačený příkop vzájemného nepochopení delší dobu, směřujeme k pocitu „civilů“, že armádu k ničemu nemají, a k pocitu „uniformovaných“, že společenství nechápe, co by chápat mělo... takové vzájemné odcizení pak může skončit všelijak, protože dokud armáda bude existovat, stále bude platit, že vojáci zbraně mají (a umí s nimi zacházet), zatímco civilisté jsou (v porovnání s armádou) neozbrojeni... v případném střetu pak v konečném důsledku prohrávají všichni. Zdá se vám, že fantazíruji? A kdo by před, řekněme, pěti lety řekl, že plukovník Putin obsadí kus Ukrajiny a připojí jej k Rusku?
A nyní tedy, proč se mi tehdy, když jsem sám obdržel tu zmíněnou „modrou“ ulevilo: byl jsem tou dobou již nějaký pátek ženatý a měl finanční závazky, pričemž jsem neměl žádnou reálnou představu, jak bych je v případě nástupu na vojenskou presenční službu řešil. Samotná „vojna“ mi nevadila nijak. (Což, připouštím, muže být zrovinka tím, že jsem „tam“ prostě reálně ani chvíli nebyl...)
Z právě uvedeného také plyne má jediná věcná poznámka. Ve zmíněném textu pana Šnídla se uvádí, že „Návrh prozatím nepočítá s tím, že by zaměstnavatelé měli za své odvedence nárok na finanční kompenzaci.“ To je jistě něco, co je třeba zvažovat. Ale co kompenzace pro ty odvedence? Jak může svoji situaci řešit někdo, kdo založí rodinu, vezme si hypotéku za kterou postaví dům... a pak – aniž by se o to jakkoli „přičinil“ - přijde na několik měsíců o veškeré příjmy? Nikdo přece nemůže být nucen k tomu, aby se závažnými životními kroky čekal až do okamžiku, kdy bude mít „po vojně“ – nebo snad ano?
A ještě jeden bod drobně podporující (resp. neodporující) znovuzavedení povinné presenční vojenské služby: armádě se (patrně zcela mimoděk, ale to není podstatné...) podařilo něco, co ve většině ostatních sfér společnosti neproběhl – totiž, byla zpřetrhána kontinuita. Jistě, nikoli veškerá, mnoho podstatných procesů i v armádě patrně také běží dál setrvačně... Ale kdyby dnes chtěl někdo argumentovat proti povinným plošným odvodům, nemůže pravdivě strašit těmi poměry, které (a ano, znám je jen z doslechu...) „tam“ panovaly. Jejich opětovné instalování jistě není vyloučeno, ale nepochybuji, že se tomu lze – při troše dobré vůle – vyhnout.
Závěrem něco sov do Athén. Palčivě aktuální – a mnou v posledních týdnech a měsících několikrát použité – Si vis pacem, para bellum. není žádným agresivním heslem. Ona někdy podsouvaná agresivita je evokována mylným výkladem „Chceš-li mír, připravuj válku.“ – tedy, v extrému, zaútoč dříve, než na tebe zaútočí jiní. Korektní „Chceš-li mír, připrav se na válku.“ je naopak zjevně zcela neagresivní, navýsost moudré ponaučení: vyvaruje se toho, abys potenciálního agresora lákal vlastní slabostí...

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.