Zanechte vší naděje

Institut Václava Klause  vydal prohlášení k událostem na Ukrajině (podepsáni Václav Klaus a Jiří Weigl). Jde o 10 bodů – nejvíce mě zaujaly body čtvrtý, šestý a osmý:
„4. Ukrajina zůstala a nemohla nezůstat zemí hluboce ekonomicky zakotvenou v postsovětském prostoru, navázanou a v mnoha ohledech závislou na Rusku. To je přirozené, a neexistuje žádná snadná cesta, jak to změnit.“
„6. V této situaci představa některých lidí v Evropě, a zdá se i předních představitelů EU, reprezentantů dnešní České republiky a hlavně politických aktivistů, že je možné připustit střet o orientaci Ukrajiny a vést boj o její směřování na Západ či Východ, ignoruje realitu. Zemi to vede do neřešitelného konfliktu, který může skončit pouze tragédií.“
„8. Ze strany Západu jde o velkou nezodpovědnost živit ambice a iluze radikálů ze západu Ukrajiny, že skutečně existuje volba mezi Východem a Západem a že EU a USA jsou schopny Ukrajinu jako celek v jejím západním směřování nejen podpořit, ale i dlouhodobě zajistit. Takový jasný a pevný zájem a ochota nést za něj oběti na Západě ve skutečnosti chybí. Západ pomohl rozběhnout krizi, jíž si ve skutečnosti nepřeje a jejíž důsledky není ochoten nést.“

Když před 66 lety dospívala nejméně 10 let trvající sovětofilní politika Edvarda Beneše ke svému naplnění, napsal tehdejší velvyslanec USA v Praze L. A. Steinhardt ministru zahraničí G. Mashallovi mimo jiné toto: „Z amerického hlediska se zdá být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jediná osoba, od prezidenta republiky po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo. Někteří Češi, udržující přátelské vztahy s velvyslanectvím, poté soukromě konstatovali, že když jejich lidé nejsou ochotni za svou svobodu bojovat, nezaslouží si ji.“ Tak tohle by dnes jistě o Ukrajincích nikdo pravdivě vyslovit nemohl.
Co by bylo ideálním vývojem událostí pro každého (pro)kremelského politika (a tedy také pro Václava Klause)? Kdyby Západ vzkázal na Majdan: zanechte vší naděje! ... jste ve sféře moskevského vlivu a v ní také zůstanete... Ano, pak by si Západ od Kremlu vysloužil krátké pochvalné zamručení a jistě by nikdo nepsal slova o „nezodpovědnosti živení ambicí a iluzí radikálů ... že skutečně existuje volba mezi Východem a Západem“. To ale západní představitelé naštěstí neučinili – a zejména tím skutečně k ukrajinským událostem přispěli. Vše ostatní co doposud učinili vidím jako druhotné.
Jak bychom se asi dívali my, řekněme v prosinci 1989, na autora – např. rakouského nebo finského – píšícího třeba takto: „V této situaci představa některých lidí v Evropě ... a hlavně politických aktivistů, že je možné připustit střet o orientaci Československa a vést boj o jeho směřování na Západ či Východ, ignoruje realitu. Zemi to vede do neřešitelného konfliktu, který může skončit pouze tragédií.“ Nebo taková slova měla zaznít místo Marshallova plánu v roce 1947? Nemylme se – třeba z francouzské perspektivy by to vůbec nemuselo znít divně. Můžeme vzpomenout i Maďarsko v roce 1956 nebo vpád vojsk Varšavského paktu do Československa v roce 1968. Jak bychom hodnotili takového „Václava Klause“ třeba v italských barvách, který by nám vzkázal, že „Československo je zemí hluboce ekonomicky zakotvenou v sovětském prostoru, navázanou a v mnoha ohledech závislou na Rusku. To je přirozené, a neexistuje žádná snadná cesta, jak to změnit.“? Jako kdybych slyšel reakce typu: vidíte? Vždyť oni o nás nestojí... zanechme vší naděje... a smiřme se s dubiskem, je to náš osud. Jako by situace nebyla dost tragická sama o sobě.
Konečně se pozastavme nad otřepaným kremelským propagandistickým trikem: oposice, to jsou fašisti... Nemůžu nevzpomenout Marii Pujmanovou: „‚Svobodná Evropo‘, tvůj vykričený hlas
v procesí syčáků a byvších primadon,
zas ‚chranit kulturu‘, zas ‚bolševictví hráz‘,
ty ‚Nová Evropo‘, známe tvůj starý hlas,
ba věru pravý uhodilas tón
a šťastné poutní místo vybralas,
kdekdo má v Čechách chuť vydat se opět znova
na svatováclavskou pouť do Mnichova –
hanebni emigranti.
Jak emigrantský páv po peru pero ztrácí,
Přeletěl by tak rád v rakouskou federaci,
uprchlý generál dal by zas Sudety
křižákům s lebkami pro říšské lafety,
kdys atlantický val, dnes atlantický pakt,
být špion, zběh a vrah a prodávat svůj stát –
hanebni emigranti.“


Jsou mezi ukrajinskými protestujícími takoví lidé? Nepochybně. Tvoří nějakou výraznou nebo snad nepacifikovatelnou skupinu? Těžko. Troufnu si odhadnout, že jak už to u radikálů všeho druhu pravidelně bývá, jejich hlučnost a viditelnost významně převyšuje jejich skutečný počet (a tedy budoucí vliv, až dojde ke konsolidaci situace). Je jejich přítomnost důvodem odmítnout snahu všech ostatních žít politicky poněkud dál od Moskvy? Rozhodně nikoli! Kolik nás ale sedne na lep?
Ale zpět k tomu podstatnému. Západ Ukrajině naději nevzal. Nicméně to hlavní teprve přijde: pokud nyní Ukrajinci sami učiní krok západním směrem, nesmějí se setkat s odmítavou reakcí. Téměř celý výše citovaný bod 8 naráží přesně na tento problém. Nyní není možné zůstat na půli cesty – a je třeba nejen doufat, že si to representace zemí EU uvědomují, ale bude-li k tomu příležitost, tak je v záměru neodmítnout Ukrajině pomocnou ruku i povzbudit. Ukrajinci – na rozdíl od nás mezi roky 1945 a 1948 – svůj díl odvedli; míček je na západní straně hřiště. Pokud se nyní Západ zachová zodpovědně, vše ostatní se podaří vyřešit (včetně přítomnosti skutečných radikálů v řadách protestujících... ale ona to zdaleka není v nějakém smyslu nejzávažnější otázka – to se jen někdo snaží, aby to tak vypadalo...). Odvrátí-li se Západ, obávám se, že pak zachrání Ukrajinu leda zázrak.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.