Obsah

Jak restartovat ODS?

Stanislav Balík, Ondřej Krutílek, Ladislav Mrklas a Petr Sokol zahájili svým textem Vynořit se a nadechnout nutnou diskusi o stavu a výhledech Občanské demokratické strany. Souhlasím s jejich názorem, že debata o ODS je debatou o české občanské pravici obecně. Pokusím se do ní přispět. Považuji výchozí text zmiňovaných autorů za velmi kvalitní analytický vstup, byť některé jejich argumenty (například o směřování „evropské“ politiky strany) nesdílím. Nebudu tedy primárně polemizovat, spíše se pokusím doplnit další perspektivu, respektive ukázat na jednu z důležitých věcí, kterou je třeba se po vynoření v rámci hlubokého nádechu zabývat.

Nebývá zvykem začít vymezením, o čem následné řádky nebudou. V případě předkládaného textu je však takový postup funkční, a tudíž legitimní. V tomto textu se nebudu zabývat image Občanské demokratické strany jako strany korupčních politiků, nebudu se zabývat personální politikou, kde volání voličů po výrazné obměně stranické elity může narážet na léta budované karierní cesty, různé regionální i osobní zájmy a (mnohdy i oprávněné) pocity křivdy. Jen bych k tomu dodal, že takové vidění ODS lze pozorovat i mezi jejími letitými podporovateli a že je skoro jedno, do jaké míry jsou tvrzení o straně korupčníků a šíbrů pravdivá. ODS musí ukázat nejen symbolicky, že to bere vážně.

Nebudu psát ani o taktice, nejsem odborník na politický marketing (ostatně bych doporučoval to teď s jeho aplikací nepřehánět a soustředit se v debatě uvnitř ODS na fundamentálnější otázky) a nemám ani mnoho co říci ke krátkodobým volebním strategiím. Možná bych jen v souvislosti s tímto tématem poznamenal, že demokratická politika je inherentně populistická, a ODS by neměla přenechávat některá témata populistickým protestním stranám. Tím rozhodně neříkám, že by ODS měla pěstovat populistický styl politické komunikace, ale měla by umět „brát“ palčivá témata populistům a zpracovávat je do takové podoby, aby byla přijatelná i pro mainstreamovou debatu.1

Součástí dlouhodobě funkční a k úspěchu vedoucí změny musí být především debata o programu a dlouhodobé orientaci strany.2 Následující text je proto složen z několika poznámek právě na téma programatiky. Není opřen o systematický výzkum, spíše se jedná o kombinaci dlouhodobého pozorování české politiky a určitého komparativního pohledu směrem k úspěšným středo- a západoevropským mainstreamovým pravicovým stranám. Je v jistém smyslu slova osobní, neboť je psán z pohledu člověka, který ODS vždy volil (byť někdy se sebezapřením) a rád by ji volil i nadále a který je přesvědčen, že ODS je jediná strana, která může být jádrem obnovy potenciálu české pravice, i když cesta zpět může být dlouhá a přesáhnout horizont jednoho volebního cyklu, navíc nikde není řečeno, že bude úspěšná.

Pohled za hranice

Na úvod proveďme stručnou analýzu vybraných základních dokumentů evropských konzervativních či konzervativně-liberální stran. Nejde o komplexní mapování. Je jasné, že některé strany (Lidová strana ve Španělsku, portugalští Sociální demokraté nebo některé skandinávské pravicové strany) mají blízko k profilu ODS jako poměrně eklektické konzervativně-liberální sekulární formace. Jiné strany (Občanská platforma v Polsku nebo CDU/CSU a ÖVP) zase dlouhodobě hrají strukturálně podobnou roli, jakou by ODS chtěla a měla hrát: roli suverénně dominantního pravicového subjektu.3 Pokusil jsem se vybrat několik příkladů úspěšných stran pohybujících se v podobných politických kontextech jako ODS. Z důvodů odlišného kontextu tak vypadla například francouzská, nizozemská nebo skandinávská pravice,4 z důvodů zjevného neúspěchu pak pravice slovenská. Krátce bych se proto zastavil u programatiky ÖVP, CDU a polské Občanské platformy a pokusil se ukázat, co by na ní mohlo být inspirativní pro tvorbu nového dlouhodobého programu ODS.

Základní, stále platný program ÖVP je z roku 1995. Hlásí se v něm ke svým základním principům, definuje sebe samu a také poměrně detailně rozebírá hlavní programové linie v konkrétních oblastech. Tento program není pro ODS z mnoha úhlů pohledu nejvhodnějším modelem. Jedním z důvodů je samozřejmě křesťanskodemokratická identita rakouských lidovců, ale hlavním je skutečnost, že se jedná o příliš rozsáhlý dokument. Inspirativní by ale mohla být struktura kapitol 1.1 až 1.3, kde je nejprve definováno, jak strana vnímá sebe samu (pojetí strany jako Volkspartei s odkazem na nutnost zaujetí catch-all strategie), co prosazuje (formou velmi stručného, ale docela úderného seznamu, z nějž by ODS mohl inspirovat důraz na svobodu, hospodářskou výkonnost, úspornou daňovou politiku, obhajobu trvalých hodnot, ale podle mne také na rodinu, což by umožnilo posílit sekulárně konzervativní profil strany) a jaké základní hodnoty vyznává (ODS by se mohla inspirovat například hesly Odpovědnost, Výkon a Tolerance, která by navazovala na liberální část ODS, navíc v programu ÖVP jsou podána docela rozumným způsobem slučitelným i s konzervativními hodnotami).

V jistém slova smyslu by mohl být inspirativní i základní program CSU z roku 2007. Ne svou délkou (dokument je příliš rozsáhlý) ani konkrétními body, ale spíše ukotvením v určitém obrazu aktuální reality. Kapitola II. tohoto programu (Výzvy naší doby…) analyzuje ekonomické, společenské a politické problémy z pohledu CDU a naznačuje i určitou vizi, jak je řešit. Z hlediska ODS by mělo být inspirativní, že tak nečiní jen s ohledem na německou politiku, ale v širších evropských i globálních souvislostech. Jasný rozbor aktuálních problémů a žádoucích východisek politiky ODS v horizontu dalších 10-15 let, který by byl navíc napojen na jasně definované základní hodnoty a obecné politické priority strany, by mohl být velmi dobrým vodítkem zejména pro straníky a tvůrce aktuálních volebních programů a krátkodobých pozičních dokumentů strany.

Podobnou pozici, jakou na české scéně zaujímala (a bude chtít zaujímat) ODS, má již od roku 2001 Občanská platforma v Polsku. Ta sice nemá zformulován jasný dlouhodobý programový dokument, ale listování posledním volebním programem z roku 2011 může být inspirativní z jiného úhlu pohledu. Občanské platformě (a jejímu leaderovi Donaldu Tuskovi) se velmi dobře podařilo prezentovat stranu jako politické společenství s vizí. V jistém slova smyslu používá podobné rétorické strategie jako ODS v letech demokratické transformace. Jsem přesvědčen, že důraz na modernizaci, ekonomický růst a stoupající stabilitu v Česku může být pro ODS podobně inspirativní, jako byl v letech jejího největšího rozmachu. Nesmí se ale stát účelem sám o sobě, jak to někdy vypadalo v době éry Mirka Topolánka a Petra Nečase. Právě PO a Tuskovi se podařilo Poláky přesvědčit, že jsou nositeli úspěšné modernizační strategie, ale hlavně že tato strategie není cílem o sobě, ale napomáhá kromě zlepšování životní úrovně i stabilizaci důležitých společenských hodnot a (v neposlední řadě) upevňuje pozici státu v Evropské unii. Takovým přístupem by mohly být vhodně provázány liberální (důraz na ekonomický úspěch, růst a modernizaci) a konzervativní (důraz na stabilitu, stabilizaci základních hodnot, rozumnou strategii Česka v EU) aspekty dlouhodobě profilující ODS.

Je jasné, že i při takovém postupu se ODS nevyhne diskusi o novém zarámování některých témat. Osobně se domnívám, že problémy budou spíše v kulturně-společenské než ekonomické dimenzi. Jinak řečeno, základní otázka bude znít, jak skloubit liberálně se chovající stát s pobídkami, aby se občané jako jednotlivci chovali spíše konzervativně. Například důraz na individuální svobodu se v některých ohledech jen obtížně slučuje se snahou postavit se trendu ohrožujícímu některé tradiční hodnoty a instituce, jako jsou třeba manželství či rodina, respektive s ne zcela příjemnými a voličsky nevděčnými implikacemi plynoucími z děsivých demografických trendů (pokles porodnosti hluboko pod míru prosté reprodukce populace). Lehké asi nebude ani debatovat o problematice některých menšin (Romové, sexuální menšiny5) a vztahu majority a státu k nim. A specifickým bodem sporu v rámci ODS bude samozřejmě politika vůči evropské integraci.

Uniknout strategickému „dilematu“

Když už je zmíněna problematika evropské integrace, je třeba připojit další obecný komentář. ODS by měla provést určitou a v řadě oblastí poměrně podstatnou evaluaci politických témat, na nichž se profiluje. Některá nelze opustit, byť v nich strana momentálně působí nedůvěryhodně (například politiku nízkých daní, důraz na menší a efektivní stát, transatlantické partnerství v zahraniční politice). Jinde se ale představy většiny straníků a jejich voličů míjejí. Příkladem budiž právě politika ODS vůči EU.

ODS je mainstreamově „eurorealistická“. O marketingové účelnosti tohoto slova není patrně nutné pochybovat, ale musíme si položit otázku, zda jeho jasně euroskeptické naplňování je tou pravou cestou. Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že voliči ODS patřili v rámci celého českého elektorátu k nejvíce proevropským. Namístě je tedy alespoň dočasně upozadit toto téma při prezentaci navenek a zároveň vést uvnitř strany velmi intenzivní debatu o tom, co to vlastně eurorealismus znamená. Vůbec tím neříkám, aby se strana dala cestou „huráevropanství“. Ale například Klausův výklad toho, co je český národní zájem v Unii, který (zdá se) stále obsah pojmu „eurorealismus“ rámuje, je plochý a neodpovídá realitě. I v debatě uvnitř strany se může ukázat, že českému národnímu zájmu sice tak úplně nesvědčí současný kurs integrace, ale řešením není méně Unie, ale spíše Unie jinak, byť by to mělo být v některých oblastech více.6

Shrneme-li to, můžeme konstatovat, že ODS v minulosti vedla dlouhou, výbušnou a složitou vnitřní debatu (symbolicky zastoupenou například duelem Klaus – Zieleniec, později Klaus – Topolánek), která se týkala strategie. Údajné dilema znělo, zda být věrný programu, nebo se rozkročit směrem do středu a vybírat z širšího rezervoáru voličů. Toto dilema bylo ale od samého počátku špatně nastaveno a plynulo z určitého nepochopení úspěšných strategií moderních mainstreamových pravicových stran v Evropě. Ve skutečnosti žádné takové dilema neexistuje a ODS musí rozvíjet obojí. Musí se jednat o stranu s pevným hodnotovým ukotvením i stranu, která si definuje svoji voličskou skupinu a je schopna ji rozšiřovat. Tyto dvě kategorie nesmějí být v rozporu a současně nesmějí být stavěny jen na základě ideologických předsudků. Analýza toho, kdo tvořil voličské jádro ODS v letech 1992-2010, je nezbytným základem pro opětovnou voličskou expanzi. Stejně tak je nezbytné, aby se strana ve svém dlouhodobém programovém směřování ukotvila na základních hodnotách, které v české tradici musejí představovat směs umírněně konzervativních kulturních hodnot a nedogmaticky pojatých liberálních ekonomických principů.7 Takové vymezení stanoví fundamenty identity a politiky ODS.

Neméně důležité také je, aby strana byla flexibilnější a více otevřená z hlediska každodenní politiky a z hlediska působení v rámci volebního cyklu. ODS nemá, bez ohledu na současnou padající voličskou podporu a určitou mentální zapouzdřenost části stranických elit, jinou rozumnou volbu než hrát roli největší pravicové strany a tomu přizpůsobit catch-all strategii vůči voličům. Kombinace jasně definovaných hodnot a politických východisek spjatých se zájmy typických voličů ODS a flexibilního přístupu k strategii je jediná možná (jakkoliv ne jistá) cesta k úspěchu.

Se souhlasem převzato z Revue Politika

Poznámky:

1. Vzorem může být umění CSU „vykrádat“ témata krajní pravici a zároveň hledat jejich nepopulistická řešení. Je to těžké, ale pro seriózní pravici jedině dlouhodobě správné řešení. Tedy ne volání po přísnější politice vůči Romům, například, ale konstatování, že tu je problém, a snaha jej racionálně řešit.

2. Toto je hlavní důvod, proč nevěřím, že by mohla „obroda“ české pravice vzejít z TOP 09, jež žádný dlouhodobý „étos“ a důvod k bytí nemá.

3. Aktuální problémy třeba takové ÖVP nechme pro účely tohoto rozboru stranou, protože nejde o taktiku a strategii, ale o dlouhodobou programovou výbavu, kde mohou i aktuálně relativně neúspěšné (a ve srovnání s výsledky dnešní ODS je třeba slovo relativně dvakrát podtrhnout) strany poskytnout cennou inspiraci.

4. I když zkušenosti soupeření a spolupráce v rámci rozdělené pravice, jaké znají strany v Belgii, Nizozemí, Dánsku nebo Švédsku, by se nakonec mohly také hodit. Přinejmenším v tom, že ukazují, jak výhodné pro pravici většinou je alespoň trochu spolupracovat navzájem a soustředit se spíše na boj s levicí než mezi sebou.

5. V případě sexuálních menšin ale může ODS využít principu tolerance, který je navíc relativně rozšířen i v rámci české společnosti, aniž by nutně musela sklouzávat do nebezpečné rétoriky práv sexuálních menšin, tolik drahé české liberální i socialistické levici.

6. Rozvinutí tohoto zajímavého motivu jde nad rámec debaty naznačené v tomto textu, ale bylo by skutečně potřebné takovou diskusi vést.

7. V tomto směru jsou například lidovci už příliš kulturně konzervativní, aby se mohli stát velkou stranou, a podobně i Machovi Svobodní příliš dogmatičtí v ekonomických otázkách. Z tohoto dogmatismu, mimochodem, plynou i další problémy Svobodných.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.