Obsah

O co jde Rusku?

Předmluva k článku J. R. Nyquista „...O Pacepovi a Golicynovi“

Nedávno se na některých amerických konzervativních webových stránkách rozhořela docela vášnivá debata, jejíž podstata se dá shrnout do výše uvedené otázky. Její zodpovězení má zásadní význam pro utvoření názoru, co se to vlastně v současném světě děje. J. R. Nyquist je jedním z těch, kdo se o to poctivě snaží. V Rusku se leccos od roku 1990 změnilo, ale výklad těchto změn je nejistý. Neexistuje optimistické vysvětlení, proč převzala bývalá tajná služba KGB většinu mocenských pozic a proč expanduje i armáda. Proč v zahraniční politice převažují protizápadní postoje a antiamerikanismus. Hozen přes palubu byl jen vykřičený pojem komunismu, ale mocenská kontinuita nomenklatury bývalého režimu je očividná. Oficiálním informacím o této zemi v mainstreamových médiích se nedá příliš věřit, už jen proto, že většinou papouškují ruskou propagandu a navíc je zřejmé, že i v mnoha jiných záležitostech se snaží manipulovat veřejné mínění ve prospěch progresivistických koncepcí. Konzervativní publikum proto čerpá z informací založených především na únicích necenzurovaných zpráv a zejména ze svědectví uprchlíků z nitra nynějších ruských mocenských struktur. Těch je ovšem v poslední době pomálu, z důvodů jasně osvětlených v roce 2006 otřesně krutou smrtí uprchlíka Alexandra Litviněnka v Londýně, po jeho otravě poloniem. Nezbývá proto, než odhadovat situaci jak z kusých aktuálních zpráv, tak i ze starších údajů o systému bývalé sovětské, nyní téměř plynule ruské moci, poskytnutých uvedenými přeběhlíky. A zde je kámen úrazu, protože jejich popisy situace většinou nejsou komplexní a někdy si v něčem dokonce protiřečí.

Takovým nešťastným případem velmi konfliktního protinázoru je nedávné vystoupení bývalého šéfa rumunské tajné bezpečnosti Iona Mihaila Pacepy, uprchlého v roce 1978, na stránkách uznávaného protálu WorldNetDaily. Před časem totiž vydal velmi zajímavou knihu Dezinformace, o níž již KONZERVATIVNÍ LISTY z června 2013 informovaly. V rámci tiskové kampaně k jejímu prodeji se ale dopustil značně hrubého odsudku jiného velmi významného uprchlíka z útrob KGB, a to již z roku 1961, Anatolije Golicyna. Ten až v roce 1984 vydal mimořádnou knihu Nové lži místo starých, ve které analyzoval principy technologie sovětské moci a nastínil z nich pravděpodobný vývoj. Zde je třeba upozornit na skutečnost, že zatímco generál Ion Pacepa byl vysokým výkonným orgánem na rumunské periferii sovětské moci, byl major Anatolij Golicyn jakýmsi systémovým teoretikem přímo v jejím centru, v moskevské KGB. Jeho kniha je také velmi odborná, až nezáživně vědecká, není to prostě žádný špionážní román. Ačkoli se Golicynovy letité prognózy, včetně kontraverzní předpovědi klamného uvolnění režimu ve prospěch mírového sloučení se západem, z ohromující části vyplnily, Pacepa je nyní všechny poněkud emotivně šmahem odmítl. Je to další velká kontroverze kolem osoby A. Golicyna. Již v roce 1964 za ním vyslala KGB jiného falešného uprchlíka Jurije Nosenka, aby jeho osobu a výpověď zdiskreditoval. To se mu podařilo a došlo nakonec k pádu šéfa oddělení vnitřní kontrarozvědky CIA Jamese Angeltona i k hlubokému rozvratu celé této služby. Trochu podobně, ale jen propagandisticky byl diskreditován náš uprchlík Jan Šejna, jako pouhý zlodějíček – semínkový generál.

Klíčovým nesouladem v pozadí tohoto sporu se jeví rozdíly ve výsledném výkladu sovětské, potažmo ruské moci. Zatímco I. Pacepa vyvozuje, že se v principu stále jedná i v nynější formě diktatury tajné služby o pokračování ruského imperiálního samoděržaví, a že KGB, nyní nazývaná FSB jen pokračuje v tradici carské Ochranky, došel předtím A. Golicyn k odlišným závěrům. Centrem jeho výkladu je tehdejší existence širokého proudu mezinárodního komunismu, který reagoval na počátku šedesátých let na změnu světové poválečné situace zásadní přeměnou své strategie. Jeho předpověď ovšem zakopla o nezdařený vládní puč v SSSR v roce 1991, s následnou nutností režimu zcela opustit komunistickou ideologii. Nejvíce je však v jeho koncepci zpochybňováno tvrzení, že rusko-čínská roztržka byla jen předstíraným konfliktem, a že obě tyto mocnosti postupovaly v souladu za společným cílem ovládnutí světa. Přesvědčivé střípky faktů však nasvědčují tomu, že se Čína opravdu stala vojenskou supervelmocí hlavně díky pomoci Ruska, a že se jejich spolupráce čím dál více upevňuje.

Je třeba velmi ocenit Pacepův příspěvek k osvětlení fenoménu dezinformace, jako hlavního vlivového nástroje sovětského i ruského mocenského režimu. Ion Pacepa mu ovšem přiznává jen krátkodobý, taktický a operační účel, jakkoli byl široce používán. Uvádí například, že v době vrcholení studené války pracovalo v sovětském bloku pro dezinformační operace víc lidí, než dohromady v sovětské armádě a zbrojním průmyslu. Avšak přitom popírá, že by mohlo jít o ústřední strategii, přežívající dodnes. Je proto paradoxní, že sám stále ještě žije v ochranném utajení. Zcela nedávno ale vyhlásil, po vyjádření J. R. Nyquista, že ačkoli je sovětský komunismus mrtev, světový marxismus žije dál a dnes nejvíce prý patrně v USA, v jejich Demokratické straně.

Jsou také jiná významná svědectví, která dosvědčují spíše verzi Golicynovu. Třeba přeběhlík Jurij Bezmenov, výkonný resident KGB v Indii z roku 1970, který vysvětloval na začátku osmdesátých let v USA ve svých poměrně široce uváděných výstupech, že technologie dezinformace se stala ve vrcholném období SSSR hlavním a prakticky i jediným dlouhodobým nástrojem pro rozvrat a dobytí západní společnosti. Americkému publiku se to však v době tak zvaného usmiřování Západu s Východem zdálo přitažené za vlasy. Ovšem jak ony starší systematické předpovědi A. Golicyna, tak i další důkazy uváděné J. R. Nyquistem potvrzují, že jde o charakteristiku patrně stále ještě běžící strategie. Protože nezbytnou součástí dezinformace je utajování jejího zdroje, v čemž hrají významnou roli i zastírací kampaně falešných konspiračních teorií, je dnes jedinec sám stěží schopen najít, kde tedy leží pravda. To se také snaží vysvětlit J. R. Nyquist ve svém komentáři tohoto sporu, kde upozorňuje na různé fragmenty dostupných znalostí, které lze ale poskládat dohromady jen s obtížemi. To odstraní, jak sám říká, teprve skutečnost budoucího vývoje.

Důležitým příspěvkem do této problematiky je také již v roce 2012 vydaná kniha amerického badatele Torstena Manna: Tajná zbraň. Upozorňuje v ní na podezřelé a zjevně záměrné machinace a manipulace na finančních trzích, směřující k úplnému rozvratu USA ve skryté ekonomické válce. Je to v souladu s živou neomarxistickou teorií amerických profesorů, nazývanou Cloward-Piven strategie, která navrhuje postupné zničení kapitalismu přetížením jeho finančního systému. A to jak tlakem na nadměrné sociální náklady tak i požadavky na zbytečné výdaje a projekty, například na drastická ekologická omezení. Zdá se, že současný americký prezident Barack Obama ji zavádí plnou parou do praxe. Prsty Moskvy i Pekingu jsou ovšem v takových ekonomických machinacích patrné. Stopy vedou od finančního terorismu v pochybných burzovních obchodech těsně před atentátem 11. září 2001, přes podivné okolnosti, označované jako záměrná sabotáž pro spuštění finanční krize v roce 2008, až k současným zcela otevřeným snahám o stržení dolaru jako světové rezervní měny. Podobné ekonomické tlaky jsou zřejmé i v zemích EU, kde úmyslné předlužování směřuje k nebezpečné hospodářské krizi.

J. R. Nyquist se snaží polemicky a opatrně usmířit všechny hlasy těch, kdo chtějí upozornit na trvající nebezpečí ze strany dřívějších komunistických mocností. S vědomím zmíněných okolností snad bude jeho poněkud speciálně zaměřený článek pro čtenáře KONZERVATIVNÍCH LISTŮ lépe srozumitelný.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.