Já o voze, Josef Potoček o koze

Podrobnosti

Zveřejněno 18. 12. 2013 20:52

Napsal Čestmír Hofhanzl

Na mé texty jsem již četl a slyšel reakcí opravdu hodně. Prý na nich něco je, „ale“. Smyslem těch „ale“ bylo zpochybnění autora: vyjadřoval se příliš přímočaře. Tak není jiného zbytí, než argumentovat ad hominem. Vyčítat mi ODA, resp. Martina Dvořáka může jen někdo, kdo věc v celém kontextu a do hloubky nepoznal. Místo poznání nebo alespoň snahy o něj použil pan Potoček mediálně rozšířené klišé, které v naší (post)komunistické společnosti spolehlivě funguje.

Občanská demokratická aliance byla, podobně jako ostatní politické subjekty, založena kormidelníky, tedy samotnými autory Sametové revoluce, tedy oné světodějné modernizace komunismu. V ODA se sešlo několik jednotlivců, kteří chtěli skutečnou změnu. Proto se kolem nás hrála ta ošklivá mediálně-politická hra na téma rozhádané party kamarádů z Rytířské. Nakonec nás s „ostudou“ dorazili aférou o dluzích a financování strany. Jak to bylo skutečně, v kontextu doby, zveřejnit a popsat v daném okamžiku nešlo – pravdivý popis by nikdo nezveřejnil. Kdyby se pan Potoček o věc opravdově zajímal, zjistil by to a věděl by... v politice přece byl. Martin Dvořák byl bystrý chlapec, vyrazil do politiky za kariérou a dost brzo pochopil, o čem sametový převrat je. Svou malou kariéru udělal. Jak pracoval na svém úspěchu, i já mu přišel do cesty. V roce 1995 žádal mé vyloučení z ODA. Když jsem tehdy zjistil, že je něco lumpárna, pojmenoval jsem to, i když to dělali „soukmenovci“. Přes všechno tvrdím: ODA byla nejslušnější subjekt na sametové politické scéně. Bylo nás ale i v té malé straničce málo na to, abychom uvnitř ODA převážili, abychom měli šanci se prosadit a přežít. Na hnojišti, které v naší zemi nakupilo půl století komunismu a které Pravda a Láska našlehala v jemný sajrajt, nelze vybrat stavební materiál, který by dokázal držet tvar. Ne, spoluodpovědnosti ODA jako takové se nevyhýbám, ale je nezbytné mluvit o ní v náležitém kontextu. V Listopadu 89 nešlo o revoluci, natož o porážku komunismu. Jednalo se o sofistikovanou modernizaci komunismu. Již v šedesátých letech dvacátého století bylo inteligentnějším šéfům vládnoucí zločinecké organizace zřejmé, že původní proletářská ideologie je mrtvá, že stavu světa neodpovídá. Invaze „mírových“ armád do Československa byla přelomovým okamžikem, byla zahájením prací na modernizaci ideologie a mocenské technologie. Předvoj proletářů se v budoucích třiceti letech transformoval v předvoj „podnikatelů“, proletářská ideologie v „trh bez přívlastků“. Hrdiny socialistické práce nahradili vyžehlení a napomádovaní manageři a bílí koně. Systémovým prvkem „revoluce“ byla právní kontinuita, signál pro zasvěcené, který dával na vědomí, že komunistické právo a jeho interpretace pokračuje. Podobně Listina práv, dialekticky interpretovaná: zločin se trestat nebude, zločinec má na své jednání a názor lidské právo. Všichni, kdo ty základní revoluční signály pochopili, využili a zneužili příležitosti, byli do modernizované kasty bývalého předvoje proletářů přijati a dnes se hrdě nazývají podnikateli či managery. Způsob převedení, nehezky slangově nazývaný rozkradení, státního majetku byl předem připraven a tak i proběhl. Podivné fungování „pluralitní“ politiky bylo taktéž systémově připravené a tak prosazené. Podobné platí pro nefungování policie i podivné právní prostředí. Kdybych tedy hledal viníky současné situace, vydal bych se tímto naznačeným směrem. Pane Potočku, Vaše cenění si rudého srdéčka je věc Vaší lidské integrity, či soudnosti. Já se za Václava Havla, když přišel do sněmovny, tiše styděl. Půlka sněmovny, ti zasvěcení, se mu smáli. Já viděl, jak hraje roli. Z přímého pohledu se to dá poznat. Měl to být můj president. Poznámky o ubolenosti textu či dokonce osobním autorově podílu na tom, co se na počátku devadesátých let odehrálo, jsou urážkami. Od počátku jsem ve sněmovně i veřejně pojmenovával, co se děje, a protestoval. Kdybyste chtěl, věděl byste to, ostatně v knihovně Poslanecké sněmovny to lze dodnes dohledat. Osm let jsem byl členem Zemědělského výboru a celou sabotáž nápravy poměrů v českém zemědělství jsem viděl z přímého pohledu. Odpovědnost za ni měl především Josef Lux, který směr celého dalšího vývoje „podnikání“ na půdě nastavil. Za jeho ministrování byla realizována „reforma“ lesního hospodářství, tedy odborný i politický zločin. Viděl jsem to. Abych se nedozvídal nic o „ubolenosti“, tak snad mám jevit nadšení? Nejde o ubolenost – jde o popis reality. A už vůbec nelamentuji nad promarněnými příležitostmi. Již na podzim 1990 jsem si řekl, že budu svědkem. V této zemi by již konečně měl někdo nést odpovědnost, jinak nemá nic smysl. Svědectví je toho nutnou podmínkou. Moralizujících kázání jsem si za svůj již dost dlouhý život vyslechl do aleluja. Někdy v dobré víře, ale často i od skutečných šmejdů, i od těch největších – ti by totiž velmi stáli o to, aby žádné takové svědectví neexistovalo.

Redakčně kráceno