Obsah

Zrození a smrt Československa – poznámky k jedné diskusi

Ústředním tématem letošního pražského Festivalu spisovatelů bylo „Zrození národů“, součástí byl diskusní panel „Zrození a smrt Československa“ (18. dubna 2013, Senát PČR). Pozvání přijali americká historička Mary Heimannová a dva čeští intelektuálové – politik Petr Pithart a historik Jan Rychlík. Následující poznámky se zabývají nejprve limity českého historického povědomí a teprve následně vybranými názory diskutujících (nikoli debatou jako celkem).

Československo z postkomunistické perspektivy

Ani za téměř čtvrtstoletí akademické svobody nestačila česká historiografie dostatečně osvětlit vliv propagandy a mýtů v českých dějinách 20. století. Na reflektování vzniku, existence a zániku společného státu Čechů a Slováků tak mají v českém prostředí (včetně toho akademického) značný vliv sentimentální nostalgie, propagandistický balast (přetavený v otupující klišé a floskule) a tzv. moderní česká státnost.

Stýskání po Československu nebere v úvahu, že ke zdárnému zakořenění tradice soužití dvou národů ve společném státě je nezbytná oboustranná vůle a shoda v základních otázkách. V meziválečné tzv. první československé republice však k takovéto symbióze mezi Čechy a Slováky nedošlo – zejména proto, že Slovensku byla českou stranou odepřena autonomní správa. Poválečná tzv. třetí československá republika pak prohloubila mezi oběma národy postupně vznikající příkop – zejména popravou Jozefa Tisa a z české strany prosazeným sovětofilstvím, jehož důsledkem byla sovětizace společného státu. Proto byl tento „příkop“ politickým aktivismem slovenských exulantů ve svobodném světě takřka nevyhnutelně kanonizován jako budoucí hranice dvou nezávislých států. Ač to není pro Čechy příjemné, je prokazatelné, že k podstatným chybám docházelo od vzniku společného státu a během jeho existence v období 1918–1938 i po jeho znovuzrození ve zmutované podobě socializující „lidové vlády lidu“ (1945–1948) převážně na české straně. Ta se, žel, ve věci slovenských národních aspirací vrátila k přezíravé ignoranci i po pádu komunismu. K tomu lze dodat, že tzv. druhá Česko-Slovenská republika (1938/1939) trvala příliš krátce a komunistický stát v období 1948–1989 ovládaný z Moskvy nelze z hlediska naplňování politické vůle obou národů vůbec brát v úvahu.

Mezi klišé a floskule vztahující se k liberálnědemokratickému a lidovědemokratickému (meziválečnému a poválečnému) československému státu patří např. pojmy: „ostrov demokracie“, „Masarykova demokracie“ či „Masarykova republika“, „zrada Západu“ či „mnichovská zrada“, „vůle lidu“, „ľuďáčtí klerofašisté“, „svobodné volby 1946“, „demokraté v Národní frontě“, „slovenští separatisté v exilu“. Jaká jsou fakta? „Ostrov demokracie“ měl velké vady na kráse: politickou „infrastrukturu“ příležitostně se vymykající ústavnosti, český centrismus s více či méně latentními prvky krajního nacionalismu, nedostatek velkorysosti vůči nečeským národům, přezíravé a výbojné chování vůči sousedům. První československý prezident Tomáš G. Masaryk nebyl autorem demokratické ústavy z roku 1920 ani výhradním vlastníkem státu. Meziválečný stát byl obdobně jako Masarykovou také Kramářovou, Švehlovou, Klofáčovou, Benešovou, Beranovou či Hlinkovou a Tisovou republikou, chceme-li jej ztotožňovat s politickými vůdci. Kromě toho Masaryk byl spíše svéhlavým, často se mýlícím rozumářem s tvrdými politickými lokty než vzorem ctností a vševědoucím filosofem, jak je dodnes kultovně líčen. Zrada Západu vůči Československu v roce 1938 se nekonala, protože „Západ“ s Československem neměl sjednáno nic, co by mohl zradit (byť západní velmoci dohodami s nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem v letech 1938 a 1945 jednoznačně zradily principy vlastní kultury). Část československého území obydleného českými Němci nabídl už v polovině září 1938 prezident Edvard Beneš prostřednictvím československého spojence Francie Adolfu Hitlerovi. Dohodě podepsané v Mnichově 29. září 1938 předcházelo souhlasné a neodvolané stanovisko československé vlády s odstoupením území Německu z 21. září 1938. Poválečný ani komunistický politický režim „národních front“ se neopíral o „vůli lidu“, resp. legitimitu projevenou svobodnými volbami, oba byly výrazem uzurpování politické moci pod záštitou Josifa Vissarionoviče Stalina a jeho Rudé armády. V roce 1946 nemohly být v Československu svobodné volby, protože zde neexistovala politická svoboda a byla zakázána politická opozice. Nekomunisté z Národní fronty byli v rámci třetí republiky stejnými „lidovými demokraty“ či „nedemokraty“ jako jejich komunističtí koaliční partneři, když mj. neváhali zakázat a pronásledovat politickou opozici, provést etnickou čistku ani sáhnout na základní právo občanů vlastnit majetek. Někteří představitelé Hlinkovy slovenské lidové strany včetně A. Hlinky a J. Tisa patřili ke kléru (tj. k hierarchii římskokatolické církve), ale nebyli fašistickými, nýbrž křesťanskými politiky (byť J. Tiso po rozpadu československa svým válečným pragmatismem překročil hranice křesťanské etiky). Slováci, kteří v době nadvlády komunismu ve střední Evropě propagovali v exilu slovenskou samostatnost, měli za daných okolností plné právo hájit tento legitimní politický cíl.

Moderní česká státnost je pojem vyjadřující postkomunistický politický, akademický a dokonce i mediální státoprávní a filosoficko-historický mainstreamový úzus týkající se kulturního ukotvení a historické kontinuity České republiky. Je vystavěna na následujících (chráněných) pilířích: kult T. G. Masaryka, meziválečné Československo i s jeho národnostní a zahraniční politikou, politický a vojenský protinacistický odboj, adorace politické činnosti E. Beneše, poválečné Československo i s jeho národnostními odsuny a majetkovými přesuny, pojetí disentu v době tzv. normalizace jako mravní elity společnosti, kult Václava Havla, specifická kontinuita komunismu s postkomunismem. Moderní česká státnost určuje hranice politicky, akademicky a mediálně akceptované „historické korektnosti“, brání nestrannému zhodnocení kvality uvedených „pilířů“ i dalších klíčových jevů v moderních českých dějinách a je nástrojem nové indoktrinace a manipulace veřejného mínění. Připomenout lze zákon o zásluhách E. Beneše z roku 2004, zneužití tématu vysídlení českých Němců v prezidentské kampani 2013 či současný spor o církevní restituce.

Od vzniku k zániku optikou jedné diskuse

Výše představený diskusní panel se zabýval různými aspekty existence československého státu a – z českého mainstreamového pohledu kontroverzní – monografií Mary Heimannové Československo: stát, který selhal (Czechoslovakia: The State That Failed, Yale University, 2009).

Všichni tři diskutující se shodli na tom, že Československo vzniklo díky mezinárodní konstelaci a rozhodnutí vítězných velmocí na konci první světové války, za současného politického i vojenského (legionářského) odhodlání a úsilí Čechů a Slováků. Na problematičnost nového státu však poukázala pouze Mary Heimannová: Způsob, jakým Československo vzniklo, byl nekonzistentní od samého počátku. [...] V případě západní části Československa šlo o historická práva, což byly platné argumenty. [...] Pro zařazení východní části Československa se argumentovalo něčím jiným. Vycházelo se z etnických aspektů. A právě tam je kořen problému ve snaze vytvořit československý národ, což vyvolalo nepřátelské postoje mezi Slováky. Zmíněn nebyl poválečný spor o „osvoboditelské zásluhy“ mezi vůdci zahraniční akce, domácími politiky a zastánci významu protibolševické legionářské anabáze. Ani to, že dva krajanští vůdci boje za českou národní nezávislost ve Spojených státech a Rusku – Karel Pergler a Vácslav Vondrák – byli z Československa takřka vyobcováni.

Na otázku moderátora, proč v názvu své knihy označila Československo za stát, který neuspěl či selhal, M. Heimannová uvedla, že nebyly naplněny dva hlavní politické cíle proklamované před velmocemi Masarykem a Benešem. Prvním bylo zabránění případné opakované německé rozpínavosti díky novému silnému státu ve středu Evropy, druhým pak vnitřní kantonální uspořádání (vstřícné k národnostním potřebám) tohoto státu po vzoru Švýcarska. Své zdůvodnění zakončila lapidárně: Stát nevydržel, nejprve selhal po dvaceti letech a pak přišla totalita; rozhodně se dá říci, že ten stát neuspěl. Je to jednoduché.

Panelisté P. Pithart s J. Rychlíkem se ovšem k názvu knihy vyslovili s výhradami naznačujícími, že podle jejich mínění Československo přece jen zas tolik neselhalo. S ohledem na skutečnost, že se během třiadvacetileté svobodné existence dvakrát rozpadlo a že více než čtyři desetiletí žili jeho obyvatelé v totalitě, zněly jejich výhrady k názvu knihy poněkud dětinsky. První projevil obavy, zda autorka nechce názvem knihy vyvinit Francii a Velkou Británii z odpovědnosti za mnichovskou dohodu v roce 1938. Druhý odmítl název jako zavádějící s argumentem, že selhaly všechny mnohonárodnostní státy v této oblasti a uvedl nepřesvědčivé srovnání Československa s Polskem, Jugoslávií a Sovětským svazem. Ještě méně přesvědčivě pak zněl další argument téhož panelisty, že stát neselhal, protože ho de facto Češi založili jako svůj stát a ten přece existuje dodnes.

I přes tyto pochybnosti panelistů je evidentní, že vůdčí, tj. česká politická reprezentace meziválečného Československa selhala: (1) Nedokázala vyřešit národnostní otázku, nedala včas autonomii Slovákům a českým Němcům a opakovala tak v principu chybu Rakousko-Uherska; (2) Prostřednictvím hradního tandemu Masaryk–Beneš vedla katastrofální zahraniční politiku orientovanou na Francii a Společnost národů při zanedbávání dobrých vztahů se sousedy – zejména s Polskem a Maďarskem – a současném koketování s totalitním Sovětským svazem; (3) Nedokázala se důsledně držet ústavních principů a příležitostně je obcházela zákulisními dohodami a intrikařením – důsledkem byl kolaps v září 1938, kdy v kritických dnech nebyl svolán parlament; 4) Patří sem i následné válečné selhání – příprava a realizace sovětofilského režimu Národní fronty a tím i sovětizace státu a společnosti.

Z těchto vad na kráse byla v diskusi probrána jen ta první – nevyřešení národnostní otázky – a to ještě zavádějícím způsobem. Historik J. Rychlík totiž odvedl pozornost od podstatného k nepodstatnému rozvíjením úvah o tom, proč se Československo nemohlo stát obdobou Švýcarska. Československý zástupce E. Beneš totiž na Pařížské mírové konferenci v roce 1919, kde se rozhodovalo o mezinárodním uznání nového státu, veřejně prohlásil, že se pro nový stát připravuje liberální a autonomistický model podobný švýcarskému a zároveň lhal, když při referování o českých Němcích snížil jejich počet na polovinu. Nejde však o to, zda se Československo mohlo stát „Švýcarskem“, ale o to, že se tím nikdo z jeho česk(oslovensk)ých vůdců ani vážně nezabýval. Vysvětlení J. Rychlíka: Chtěl bych se vyjádřit k tomu Švýcarsku, prosím vás nebudeme si nic nalhávat. Každý politik, jak bych to slušně řekl, musí mít určitou pružnost názorů, protože politika není o morálce, politika je o moci a o penězích. Když vám někdo říká opak, tak mu nevěřte, buď je to podvodník, anebo hlupák. Tato argumentace je přinejmenším zarážející a připomíná modus operandi zkrachovalých politiků typu E. Beneše a H. Ripky, pro něž v politice morálka neexistovala, ale také morálku komunistů, podle níž bylo dobré vše, co jim pomůže získat moc.

Také další teoretická argumentace J. Rychlíka, že stejně nebylo prakticky možné, aby se Češi se Slováky sžili v jednom státě, dokládaná teoriemi o „přirozeném nacionalizačním procesu“ a „současné vlně nacionalizace“, je vyhýbavá vůči dobovým praktickým československým problémům. Jde především o neposkytnutí slíbené autonomie Slovensku už při vzniku státu, upírání národního statutu Slovákům na úkor pavědecké teorie „čechoslovakismu“, uvěznění slovenského politického vůdce A. Hlinky, vývoz českého ateismu do nábožensky založeného Slovenska, opakované nesplnění příslibu samosprávy v roce 1935. Prosazování vykonstruované teorie „čechoslovakismu“ bylo zmíněno jen v souvislosti s pragmatickým navýšením počtu „státního národa“, jehož cílem bylo dostatečně přečíslit české Němce. Nebylo však poukázáno na to, jak byla tato taktika přijata na Slovensku, ani na to, že právě autonomismus či federalismus představoval alternativní řešení, ani na to, že se ohledně názvu státu nabízely i jiné možnosti – například Středoevropská republika (federace). Ale ani název Země Království českého není zase tak utopická představa, vezmeme-li v úvahu, jak magickou moc ještě dnes pro Čechy představují korunovační klenoty a že Koruna Česká by pro Slováky, resp. české Němce byla jistě akceptovatelnějším tmelícím prvkem než protikatolický či protiněmecký humanismus.

V souvislosti se „současnou vlnou nacionalizace“ zmiňovanou nejen J. Rychlíkem ale  z pléna historikem Lubošem Velkem lze odmítnout naznačené teze o její „dominnci“ i o jejím „přirozeném charakteru“ a polemicky k nim připomenout (1) evropský integrační proces druhé poloviny 20. století a dále (2) to, že žijeme v éře dominujícího ekonomického globalismu a (na Západě) ideového multikulturalismu a že (3) onen „nový nacionalismus“ rozhodně není důsledkem sociální evoluce. Mimochodem, ve 20. století byla pod heslem „národně-osvobozovací boj“ (jakožto revoluční součást sociální evoluce) na všech kontinentech úspěšně realizována strategie politické doktríny marxismu-leninismu, k níž se v postkomunistickém prostoru vrátili pohrobci komunistických režimů a idejí. O zmíněném „novém nacionalismu“ lze říci, že je (1) specifickým nacionalismem balkánského a šíře postkomunistického prostoru (pěstovaným vesměs zmíněnými pohrobky) a současně (2) přirozenou snahou západních společností a národů o zachování svobody a integrity tváří v tvář (a) bruselskému eurocentrismu jakožto rafinované mutaci ušlechtilých snah o evropské sbližování, (b) „novolevicové“ kulturní revoluci spjaté s hodnotovým relativismem a sebevražednými ideologiemi multikulturalismu a genderismu, ale také (c) pseudoliberální politické ideologii s dominantní zvrácenou ekonomickou doktrínou „světového volného obchodu“ (rafinovaně se skrývající za osvědčený a správný princip svobodné hospodářské soutěže), jejíž naplňování vede ke snižování kvality života, k likvidování střední společenské vrstvy a k otupující kulturní uniformitě. Uvedené jevy ani vymezování se proti nim nejsou důsledkem ani příčinou jakési globální či lokální sociální evoluce (resp. reakce), ale kulturního boje o hodnotové preference, v němž prostě vždy nevítězí to, co prospívá obecnému dobru. Jinými slovy „vývoje“, v němž opouštění objektivně platných duchovních hodnot vede ke společnskému úpadku.Nyní

ale zpět k diskusi o vzniku a zániku Československa. Podrobněji nebo vůbec nebyly zmíněny např. slovenský exilový autonomismus a federalismus z doby druhé světové války a jeho odmítnutí českými lídry Prozatímního státního zřízení Československé republiky v emigraci, územní a ústavněprávní odlišnosti meziválečného a v květnu 1945 znovuzrozeného Československa (vyjma mimořádně přínosný vstup P. Pitharta, který se kriticky vyjádřil k politickému režimu třetí republiky a k jeho nereflektování po pádu komunismu, když mj. konstatoval: K tomuto nejdůležitějšímu období v moderní historii se prostě nechceme vracet, to je úplně instinktivní odpor k tomu, abychom si připustili, že jsme si na to – míněn komunismus – zadělali sami), rozdílné poválečné postoje Čechů a Slováků k sovětskému komunismu, využití slovenských aspirací komunistickou taktikou v letech 1945 a 1968, ani český a slovenský exilový politický aktivismus v období 1945–1989.

K rozpadu Československa v roce 1992 P. Pithart jako přímý účastník tehdejšího politického dění uvedl: Dneska se na to dívám tak, že to byla velká prohra moje a lidí podobných názorů. Ne, že bych si myslel, že se Československo určitě dalo udržet. To bych nikdy neřekl. Ale velmi mě mrzí, že jsme to, abych tak řekl, odbyli. Když se podívám, jak Belgičané, Kanaďané celé desítky let znovu a znovu přestavují svůj stát, stojí je to hodně peněz, kolikrát jsou na kraji konce, ale usilují o to. My jsme to odbyli za necelý rok. A dále vysvětloval: To zásadní manko bylo v tom, že většina českých politiků vůbec netušila, že je tu problém. […] Byly dvě položky, o kterých se jednalo. Kompetence a pak státní smlouva. Češi vůbec netušili, že v těch jednáních o kompetence jde o to vrátit se k původnímu rozdělení kompetencí z října 1968, Husák to všechno zrušil, všechno to stáhl do centra. To, co chtěl Mečiar, byl vlastně návrat k tomu původnímu stavu. Ale Češi si mysleli, že Slováci zlobí a furt něco chtějí. A druhá položka byla státní smlouva. Oni to chtěli udělat znovu, za demokratických podmínek, dvě demokraticky zvolené konstituanty, Česká a Slovenská národní rada, teď to uzavřeme pořádně. Ale tomu taky Češi nerozuměli. Proč smlouva, když už tu nějaká federace je? Jako největší problém pak vyhodnotil časovou tíseň, v nichž byla jednání vedena – jen dvouletý mandát po prvních svobodných volbách. K tomuto zhodnocení se souhlasně připojil i J. Rychlík s dílčí polemickou připomínkou, že v této době by tak jako tak na Slovensku tehdy dominantní Hnutí za demokratické Slovensko vedené Vladimírem Mečiarem prosadilo požadavek samostatné mezinárodněprávní subjektivity pro Slovensko, který je principiálně neslučitelný s existencí Československa v jakékoliv podobě.

Debata se průběžně vracela ke knize Mary Heimannové včetně upozornění moderátora, že kontrakt na její české vydání byl zrušen (patrně z důvodu „historické nekorektnosti“) i objasnění, že nekritizuje český národ, ale československý stát. Její autorka v závěrečném vstupu uvedla: Chtěla jsem zjistit pravdu. Rozhodně jsem se nechtěla dívat na Čechy destruktivně. Já pocházím z Ameriky a zcela jistě Ameriku můžeme kritizovat mnohem více, než se dá kritizovat Československo, já jsem chtěla pouze zahájit diskusi a nalézt vyvážený přístup. Za svá slova, sympatické vystupování, přesnou argumentaci i výtečnou češtinu sklidila zasloužený aplaus. Nezbývá než doufat, že kniha Czechoslovakia: The State That Failed přece jen v češtině vyjde a zařadí se tak vedle monumentálních prací Josefa Kalvody (Genese Československa) a Antonína Klimka (Boj o Hrad) jedinečně rozkrývajících pomalu se vzdalující česko-slovenskou minulost.

V mírně zkrácené verzi vyšlo v Babylonu č. 4/2013. Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.