Editorial

Vážení čtenáři,

v tomto prázdninovém dvoučísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ nenaleznete nějak více textů, jak by se na dvoučíslo slušelo, ale pokoušíme se to vynahradit tím, že mezi publikovanými články je jich větší množství těch delších, hutnějších... Celkovým rozsahem se tedy, nepochybujeme, o důstojné dvoučíslo určitě jedná.

Tématem měsíce je školství, obohacené o dva texty vážící se spíše obecněji k tématu rodiny, resp. tzv. rovných příležitostí. Školské téma se přitom nijak nevztahuje k faktu, že za pár dnů začíná nový školní rok, ale k aktivitám Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, přičemž toto ministerstvo se v nejednom ohledu činilo paradoxně právě v průběhu prázdnin. Než upoutávku na Téma měsíce opustíme, rádi bychom doporučili text Kristiny Havlíkové „Kvóty – analýza dat“, který titulní téma zpracovává způsobem, který (domníváme se, že nejen u nás) není hned tak k vidění... Abychom vás na tento text naladili ještě víc, dovolíme si tématicky laděný vtip (snad nám jej čtenářky odpustí): Kdyby světu vládly ženy, nebyly by války, ale pouze skupiny zemí, které by se mezi sebou nebavily...

Za pozornost stojí další díl „seriálu“ Dana Drápala „Tři domy“ – tentokrát po deseti letech. Neboť mezi jednotlivými díly vždy uteče vcelku dost vody (minulé pokračování bylo „po sedmi letech“...), připomeňme, že se jedná o dům křesťanství (přesněji žido-křesťanské tradice), dům islámu a dům sekulárního humanismu. Nelze též pominout třetí a čtvrtou, závěrečnou část textu J. R. Nyquista „Říše lži“ (první a třetí část vyšly v tištěném VÝBĚRU Z HROZNŮ). Článek Libora Krále nabízí zamyšlení nad nepostradatelností diplomatů se sovětským vzděláním, dva převzaté texty, jejichž autory jsou Roman Joch a Bohumil Doležal, reflektují nedávný zásadní projev maďarského ministerského předsedy Viktora Orbána (a článek Jiřího Peheho k tomuto tématu) a v rozhovoru s Davidem Horowitzem naleznete sžíravou kritiku presidenta USA Baracka Obamy.

Už je to nějaký pátek, co skončil letošní Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na něm převzal americko – australský herec, režisér, scénárista a producent Mel Gibson. Proti jeho ocenění i proti jeho účasti protestovaly české židovské obce, zejména s odkazem na jeho film z rokuj 2004 Umučení Krista. Představme si, čistě hypoteticky, že nějaký světový filmový festival se rozhodne ocenit tvůrce, v jehož tvorbě se nachází nějaké ostře protikřesťanské (popř. proticírkevní) dílo. Komentovala by (naše) média (případný) analogický protest křesťanů také tak smířlivě, vlastně čistě popisně? Doufejme, že ano.

Martin Weiss v textu „Izrael patří do rodiny, chceme od něj víc“ (Echo.cz, 3.8.2014) přitakává titulní myšlence Stanislava Billera, se kterým jinak polemizuje. Vůbec si nejsme jisti, zda je na místě kývnout. Ano, všichni to známe: na své blízké bráváme přísnější metr. Ale ve většině případů jde o děti. A je snad Izrael v pozici někoho, koho máme vychovávat? V řadě ohledů bychom si naopak měli vzít z Izraele příklad – tak co kdyby začal Izrael podobně kádrovat nás: jste z velké části dědicové židovské tradice, tak se podle toho chovejte... Obstáli bychom?

Vraťme se ale domů – k ostudné kauze opakovaného hlasování o snížení spotřební daně na benzín a naftu. Plně souhlasíme s těmi, kteří tvrdí, že opakované hlasování bylo neústavní. De facto otevírá oblíbenou otázku (kterou ale už reálně nikdo neřeší...), čí je vlastně poslanecký mandát – přestože právě Ústava dává zcela jasnou odpověď. Povšimněme si však jiného tradičně zcela přehlíženého aspektu – byť co do důležitosti nemůže s ústavním kalibrem vůbec soutěžit. Dotkl se jej Ondřej Neff ve svém úvodníku „Sobotkova blamáž“ (Neviditelný pes, 24.7.2014): „Poslanci ze sebe nedělají blby, když poukazují na to, že netušili, o čem se vlastně hlasuje. Sama hlasovací procedura se všemi návrhy a protinávrhy a doplňujícími návrhy je tak komplikovaná, že lidský omyl je nevyhnutelný.“ Nesouhlasíme. Jestliže totiž nemá jednání dvouset lidí s nutně rozdílnými, někdy příkře rozdílnými názory na mnohdy celkem složité otázky vypadat jako vřava a má-li, byť třeba po mnoha peripetiích, nakonec toto jednání dospět k nějakému cíli, jsou procedury zcela nevyhnutelné. Fakt, že je to pro řadu lidí hlavne velká nuda, na pravdivosti právě uvedeného tvrzení neubírá vůbec nic. Jednací řád přitom musí pamatovat na mnoho eventualit předem, i když k nim třeba nedochází zrovna každodenně. Nejen, ale i tím bobtná jeho složitost. Bylo by totiž krajně nerozumné ponechat v něm příliš mnoho bílých míst až do okamžiku, kdy „to“ nastane a je potřeba „to“ řešit. On totiž potom málokdo odolává pokušení navrhovat takový procedurální postup, který shodou okolností nahrává přijetí právě toho jeho věcného návrhu. Debata o proceduře je pak vlastně debatou o věci samé – a to je pro pravidla komunikace zhoubné, ta mají být nastavena zcela neutrálně, bez vášní vzbuzovaných mnoha věcnými otázkami. Vězměme si triviální příklad s hlasováním o protinávrzích – hlasuje se o nich v opačném pořadí, než v jakém byly předloženy a jistě by to mohlo být jinak... a nemyslete si, že tohle neovlivňuje výslednou podobu zákonů... Podstatné na tom ale je, že toto pravidlo znají – přesněji mohou a mají znát – všichni jednající předem. Chceme zkrátka poukázat na to, že mnoho poslanců se neorientuje v tom, jak se jedná – neznají procedury, nevyznají se v jednacím řádu (a v krajských a obecních zastupitelstvech to určitě není lepší). A je to jejich vina – je jejich povinnost se s příslušnými postupy seznámit tak, aby to pro ně byla naprostá rutina. Jinak nemohou dobře zastupovat své voliče, což je účel, pro který byli zvoleni. Ano, samozřejmě můžeme také žehrat na voliče samotné, kteří si zvolí takové intelektuální giganty, kteří ani nepochopí, jak se jedná, ale to by již bylo jiné téma. V každém případě platí, že za současného stavu není překvapením, že Miroslav Kalousek je mezi slepci pověstným jednookým králem.

Těm z vás, kterých se to týká, přejeme příjemný vstup do zmíněného nového školního roku, a všem, aby vám toto číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ přineslo látku k podnětnému zamyšlení.

Rodinné a školní paradoxy

Je „hezkým“ cvičením zamýšlet se, komu dá nakonec současný sekulárně-humanistický establishment přednost: zda muslimům či homosexuálním aktivistům, resp. genderovým aktivistkám. A podobná situace se rýsuje i ve školství. Na jedné straně si stát hodlá dávat dobrý pozor, aby náhodou děti nenechal ve spárech jejich rodičů i co se vzdělávání týká, ale na straně druhé, zdá se, směřuje k tomu, že děti v klidu vydá do péče homosexuálních párů. Co by se asi dělo, kdyby pak právě tyto páry začaly podporovat domácí vzdělávání? No, možná je to absurdní představa a každopádně tak daleko zatím nejsme...

Číst dál...

Naše levicová vláda

Začnu chválou vlády předešlé. Ano, skončila neslavně – osobním selháním premiéra, který se zachoval opravdu trapně. Ano, udělala několik dosti podivných rozhodnutí – třeba rozhodnutí ministra Drábka, které se týkalo platebních karet pro lidi pobírající sociální dávky. Nicméně oceňuji, že uprostřed hospodářské krize, která zasáhla celou Evropu a kterou mohla vláda ovlivnit jen minimálně, držela veřejné finance na uzdě. Pravda, mnozí jí to vyčítali, tvrdili, že v dobách krize by měla vláda spíše investovat a všemožně podporovat domácí poptávku, ale já jsem přesvědčen, že vládní politika byla tehdy správná.

Dále má předchozí vláda zásluhu na tom, že umožnila vyšetřování závažných kauz. Policie nabyla samostatnosti a mohla konat. (K české tradici ovšem patří takové to „ode zdi ke zdi“. Trochu to připomíná problém s exekucemi: léta byli všichni na dlužníky krátcí, pak se objevili exekutoři, a ti teď mnohdy řeší černé jízdy v tramvaji či autobuse. Policie a státní zástupci dlouho nezasahovali tam, kde by to rozhodně bylo namístě, a teď jako by se utrhli z řetězu.)

Číst dál...

Kvóty – analýza dat

Tento text vznikl vlastně jako reakce na článek Jany Smiggels Kavkové 8 důvodů proti kvótám ([1]). Autorka v něm (jak je patrné) horuje pro návrh zavést povinné kvóty na zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách (v podobě, ve které návrh předložil ministr Jiří Dienstbier). Rovnou zmíním něco, v čem s autorkou souhlasím: zavedení kvót by přispělo k vyššímu zastoupení žen v zastupitelských (zákonodárných) sborech. Prostě nepochybuji, že jako nástroj kvóty fungují. Zaujalo mě však, že paní Kavková považuje cíl, kterého má být tímto nástroje dosaženo, tedy ono vyšší zastoupení žen, za samozřejmé dobro. O (ne)zavedení kvót by však měl rozhodnout jejich skutečný přínos a ne to, zda se jimi někdo případně cítí uražen. O prospěšnosti vyššího podílu žen v zastupitelstvech a parlamentních sněmovnách (obecně v politice) však v tomto textu autorka mlčí a odvolává se pouze na vágní odpověď politiků „žen je [v politice] málo a je to věčná škoda“. Ale je to věčná škoda?

Pro případně méně trpělivé čtenáře shrnu výsledek této analýzy rovnou: věčná škoda to není. Popis, jak se k tomu došlo, a vysvětlení, jak silně je třeba tento závěr chápat, tvoří velkou většinu následujícího textu.

Číst dál...

„Komunismus nám ukradl vlajku“

„Komunismus nám ukradl vlajku“, říká papež František pro italský deník Il Messaggero.

Číst dál...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.