Editorial

Vážení čtenáři,

proběhly volby, komunální i do Senátu Parlamentu České republiky, blíží se kulaté výročí Listopadu 89. Voleb, které jsme zanedbávaly, se nyní dotýkáme třemi texty a u příležitosti zmíněného výročí publikujeme rozsáhlejší text Jana Cholínského, který musíme hned takto úvodem vřele doporučit vaší pozornosti. Převzatý rozhovor s Rudolfem Habsbursko-Lotrinským také nelze pominout. Téma měsíce je znovu mezinárodní, tentokrát však nikoli zaměřené na ukrajinské dění (jako několika minulých číslech...). Tím není obsah říjnového čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zdaleka vyčerpán.

Jste členem či členkou nějakého spolku? Třeba zahrádkářů... nebo i politické strany... nebo bytového družstva či společenství vlastníků bytových jednotek. Stačí cokoli z toho. Když vezmete do rukou stanovy toho kterého spolku, většinou, resp. prakticky vždycky, se úplně na konci dočtete něco o tom, jak je možné spolek rozpustit, zkrátka jak ukončit jeho činnost. Zpravidla má takovou moc nějaký nejvyšší orgán, např. sněm, sjezd, valná hromada. To vše zní rozumě... co říkáte?

Nebylo by tedy absurdní vytýkat někomu, kdo chce spolek zahrádkářů prostě rozpustit, snahu o proniknutí do onoho nejvyššího orgánu či nejužšího zahrádkářského kruhu, který jediný má možnost či právo to rozpuštění provést? Bylo, viďte! Jak jinak by to člověk mohl či měl udělat – a bylo by to o to logičtější, pokud by jaksi členství v daném spolku bylo více-méně povinné. Výtka typu: „nepřejí spolku zahrádkářů, ale do jeho vedení kandidují“ je přece absurdní... Ještě jenou: pokud by lidé, kteří si přejí zahrádkáře rozpustit, nikdy nemohli nabýt většiny v orgánu, který o tom rozhoduje, pak by byli zahrádkáři nezrušitelní – a bylo by naopak absurdní, že nějakou klauzuli o rozpuštění mají ve svých stanovách. Jistě, problém by nastal, kdyby se někdo stal delegátem zahrádkářskéhé sněmu, ale těm, kteří by jej tam vysílali, by předem nějak opomněl sdělit, že jej chce rozpouštět – ale o tom zde není řeč.

Není pochyb, že již tušíte, kam že to celé směřuje. Podle europoslance Pavla Svobody (KDU-ČSL) mají být v Evropské parlamentu „...lidé, kteří se – přes odlišné názory – snaží Evropu propojovat, ne ji rozkládat“ (viz např. „Petr Mach dostal v europarlamentu ‘ránu pod pás’“, čtk, Echo24.cz, 16.10.2014). Takový názor není vůbec výjimečný: nesouhlasí s EU, ale pobírat dotace mu nevadí... ale kandidovat do EP mu nevadí... Co takové sdělení říká? Mimo jiné: zdaníme tě. Dobře, nesouhlas si – ale ty tvé daně ve formě dotací, ty my chceme přidělit výhradně těm, kteří s námi souhlasí. O tobě řekneme, když si o nějakou dotaci také zažádáš, „že se nestydíš!“. Vždyť s dotacemi nesouhlasíš, tak kde bereš tu drzost si o ně říkat? S jasným důsledkem: v soutěži s těmi, které chceme a budeme dotovat, tě jasně znevýhodníme. (Dodejme, že ale v tomto bodě může jít o náramný omyl – v dlouhodobé perspektivě je samozřejmě ve výhodě ten, kdo se naučí žít, podnikat, působit ve veřejném prostoru... bez jakýchkoli dotací.)

Všiměte si, prosím, že zde nejde vůbec o obhajobu konkrétního názoru, ať již „prounijního“ či „protiunijního“. Jedná se o poukaz na zásadní pochybnost argumentu, že lidé myslící si něco jiného, než je dnes převažující „evropská linie“, jednají nějak vnitřně nekonzistentně, když (např.) kandidují do Evropského parlamentu, nebo že by se snad dokonce měli stydět. A pokud někdo na dané kroky těchto lidí poukazuje s plným vědomím, že je ten argument pochybný (a nahlédnout to není zase tak obtížné...), je to od něj navíc velmi nečestné, licoměrné. Kdo takto koná, ten by se měl stydět. Kromě toho, čím více bude tato mentalita zakořeněná v hlavách těch, kteří o EU uvažují jako o nerozpustitelném spolku, čím více budou činy následovat tuto mentalitu, tím rozsáhlejší bude reakce.

Hezký podzim, příjemné počtení!

Islám nebo Kreml?

Vyberte si... tedy vyberte si, která z obou hrozeb je závažnější, vůči komu máme být ostražití prioritně... a tedy – v případě nouze nejnejnejvyšší – s kým se proti komu spojit (podobně jako Churchill se Stalinem, jak už veřejně zaznělo).

Svorníkem je text Václava Komory Historie píše seriál o infiltraci. (K tomu nelze nedoporučit text G. Górneho „Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci, intelektuálové a moderátoři“, konference Russian and Chinese Role in the Present Global Insecurity, Praha, květen 2005.) Připomíná nám totiž, že předkládaná dichotomie může být pouze zdánlivá, že ve skutečnosti žádný výběr nemáme, neboť se dnes jedná o hrozbu jedinou, podněcovanou a do jisté míry řízenou z jednoho centra. Závěr článku Teodora Marjanoviče „Tak pravil Lavrov, aneb proč naslouchat ruskému ministrovi“ (iDnes.cz, 29.9.2014), kde se uvádí: „Máme se jeho slov bát? Jistěže je nutné brát Lavrova vážně, jenže zároveň si můžeme s jistou úlevou říct, že takhle mluví jen kvůli jedné obavě. Jeho země se náhle ocitá odsunutá na vedlejší kolej světové politiky.“, lze potom stěží vnímat jinak než jako typické přání, které je otcem myšlenky. Na to ostatně z různých úhlů pohledu a s využitím celé řady pramenů ve svých textech poukazuje J. R. Nyquist; nejinak je tomu i tentokrát.

Nicméně, v moskevském vidění, NATO je útočné, Washington je agresivní... přímo k této části „příběhu“ je text Dana Drápala „Typický antiamerikanismus“. Na politice USA lze jistě kritizovat ledasco. V oblibě z největších je však poukazování na 2. válku v zálivu, tedy na dekapitaci Saddáma – s poukazováním na to, že se následně nenašly žádné zbraně hromadného ničení (ZHN), jejichž (domělé?) držení bylo jedním z hlavních spouštěcích mechanismů celého tažení. Jak je to celé podivné si lze uvědomit, když můžeme občas číst takováto sdělení: „Fundamentalisté z ISIS pravděpodobně vlastní chemické zbraně. Získali je z někdejších zásob režimu Saddáma Husajna, jde především o yperit.“ (Jan A. Novák: Odkud mají islamiské chemické zbraně? Z „Husajnových“ bunkrů. Nebo ze Sýrie, iHned.cz, 20.10.2014) Nejde nyní o to, zda to tak je, ale o to, že takovou možnost vůbec někdo připustí jako reálnou. Vždyť, když se věc nahlédne z té správné posice, je přece všem jasné, že v Iráku žádné ZHN nebyly... a basta!

Daleko nejzávažnější je však úvaha o našem vlastním členství v NATO – tedy o příslušnosti České republiky k Severoatlantické alianci. V souvislosti s řadou výše uvedených úvah totiž stále častěji zaznívají místní hlasy, které tuto příslušnost zpochybňují – když ne přímo, tak alespoň tak nějak cudně naznačují. Vždyť je to agresivní pakt – a k takovému není co patřit! Jako příklad může posloužit text Vítězslava Kremlíka „Experti varovali dávno“ (Neviditelný pes, 12.9.2014). Pomiňme nyní to, že řada Rusů vnímá naši příslušnost k NATO jako zradu, kterou jsme na nich spáchali (tuto skutečnost lze doložit mnohými osobními svědectvími) – vždyť přece tak přirozeně patříme k nim, jak jsme se tedy mohli takhle přidat k nepříteli?! Podstatné je, že když rozšíření NATO označuje za chybné Američan, Brit, Francouz... tak sice nesouhlasíme, ale rozumíme tomu. Říká, byť třeba jen implicitně, něco jako: my jsme byli v bezpečí, nedávalo a nedává žádný smysl, abychom své bezpečí „ředili“, abychom dobrovolně poskytovali nové záruky a tím riskovali, že Kreml podráždíme... což se, vidíte, přesně stalo! Když ale naše členství v NATO zpochybňuje náš vlastní spoluobčan, tak nejen že nesouhlasíme, ale ani nerozumíme. Prostě nerozumíme.

Historie píše seriál o infiltraci

Diváci, sledující dosud nekončící skutečný tok dějin, byli nedávno svědky extempore našeho prezidenta Miloše Zemana, jež v něm bylo další skvostnou epizodou. Náš reprezentant dal před oslavou státního svátku sv. Václava přednost pochlebování osobě, na kterou se hodí nejspíše označení „consigliere“ z hollywoodských filmů o mafii. Vladimír Jakunin, blízký přítel V. Putina z jejich dvacetiletého spolupůsobení v KGB a nynější ministr železnic Ruska, pořádal na zastrčeném ostrově Rhodos již několikáté mezinárodní představení nazvané Dialog civilizací. Nebýt kousků našeho prezidenta, bylo by pro nás toto divadlo zřejmě stejně šedé a nudné, jako tisíce podobných mírových konferencí pořádaných dříve SSSR. Když však tuto událost zařadíme do širších historických souvislostí, nabývají některé podrobnosti velice zajímavých a výrazných barev.

Číst dál...

Americká politika a psychologie

V takzvaných „šťastných“ dobách přestává být ctností přijímání pravdy o prostředí, v němž skutečně žijeme, zvláště pokud jde o porozumění lidské osobnosti a jejím hodnotám: přemýšliví pochybovači jsou odsuzováni... To zas vede k ochuzování psychologických znalostí, schopnosti rozpoznávat vlastnosti lidské povahy a osobnosti i schopnosti utvářet mysl lidí tvůrčím způsobem. Kult moci tím vytlačuje tyto rozumové schopnosti, jež jsou tak důležité pro zachovávání práva a pořádku pokojnými prostředky. Takže to, zda národ bohatne či chudne, pokud jde o psychologický světonázor, lze považovat za ukazatele, zda jeho budoucnost bude dobrá nebo špatná.

Andrew M. Lobaczewski, Politická ponerologie (nauka o zlu v politice – pozn. překl.), str. 60

Číst dál...

Problém roku 1939

Pro psychologa je nesmírně těžké uvěřit v hodnotu jakékoli společenské ideologie, která se zakládá na zjednodušených či dokonce naivních psychologických předpokladech.

Andrew M. Lobaczewski, Politická ponerologie (nauka o zlu v politice – pozn. překl.), str. 66

Když západní země v roce 1939 zvažovaly tváří v tvář nacistickému Německu a komunistickému Rusku svoji situaci, hanebně se přepočítaly. Následkem toho došlo ke strašlivé válce, která byla po pravdě řečeno něčím daleko horším, než politika appeasementu. Ta jim totiž měla pomoci získat čas potřebný pro válečné přípravy. Tak se stalo, že západní spojenci vyhlásili válku v okamžiku, kdy to dělat neměli, kdy ještě nebyli dost silní a tento jejich krok napomohl upevnit spojenectví mezi Německem a Sovětským svazem. Výsledkem byl pád Polska a pád Francie (mezi jinými zeměmi). Západ podcenil vojenskou sílu Německa a k vyzvání Hitlera na souboj si vybral ten nejhorší možný okamžik. Kdyby byli bývali ještě rok počkali, byli by získali dostatek síly k odvrácení porážky.

Číst dál...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.