Obsah

Typický antiamerikanismus

Milý příteli, nejsi jediný, kdo mě zásobuje antiamerickými texty. Většinou na ně nereaguji, ale tentokrát jsem se rozhodl, že článek, který jsi mi poslal jako poslední, přece jenom okomentuji. Zdánlivě mu na zajímavosti dodává, že je psán Američanem, a to ne ledajakým. Paul Craig Roberts byl skutečně náměstkem amerického ministra zahraničí za Reaganovy vlády. A kritika z vlastních řad vypadá na první pohled věrohodněji. (To se ukazuje zejména v případě Izraele. Izraelští občané, difamující svou vlast a svou vládu, vesele jezdí po světě a nacházejí otevřené uši i naplněné posluchárny.) Přesto ti pošlu pár otázek, které ve mně zaslaný článek vyvolal, a přidám pár postřehů. Nejprve ale posílám – pro čtenáře tohoto mého otevřeného dopisu – znění článku v podobě, v jaké jsem ho od Tebe dostal.

P. C. Roberts / Washington ničí svět

Agresivní a stupidní postoj, který washingtonští váleční štváči zaujali jak vůči Rusku tak vůči Číně, rozmetal vše dobré a prospěšné, co pro svět vyjednali prezident Reagan s Gorbačovem, píše na svém serveru člen někdejší Reaganovy vlády ve funkci náměstka financí Paul Craig Roberts a dodává:

Ti totiž ukončili studenou válku a zbavili svět strachu z nukleárního armageddonu. Nyní však američtí neokonzervativci, vojensko-bezpečnostní komplex a američtí politikové, na těle tohoto komplexu parazitující, vdechli studené válce a hrozbě nukleárního zničení zeměkoule znovu život.

Úskočný a korupční Clintonův režim zadupal do země dohodu, kterou prezident Bush starší uzavřel s Moskvou v roce 1990. Podle této dohody výměnou za moskevský souhlas se znovusjednocením Německa a jeho zapojením do NATO, vyslovuje Washington svůj souhlas s tím, že se NATO nebude směrem na východ rozšiřovat. Tehdejší americký ministr zahraničí James Baker spolu s tehdejším americkým velvyslancem v Moskvě Jackem Matlockem i příslušné dokumenty jsou svědky skutečnosti, že Moskva byla tehdy ujištěna, že expanze NATO do východní Evropy se jako eventualita dalšího politického vývoje vylučuje. V roce 1999 však Bill Clinton učinil z vlády Bushe staršího lháře, když NATO přivinulo do své náruče Polsko, Maďarsko a Českou republiku, a prezident Bush mladší pak učinil svého otce lhářem dokonce dvojnásobným, když v roce 2004 dovedl do NATO Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a Slovensko. Což ještě stále nebyl konec, protože v roce 2009 přistrčil prezident Obama do NATO ještě Albánii a Chorvatsko.

Jinými slovy – v posledních 21 letech tři američtí prezidenti přesvědčili Moskvu o tom, že slovu americké vlády se nedá věřit ani písmenko.

Dnes je tedy Rusko obklopeno vojenskými základnami USA i NATO po obvodu téměř celé své hranice s výhledem na další nepřátelské vojenské základny v zemích, jako jsou Ukrajina, Černá Hora, Makedonie, Bosna a Hercegovina, možná i Ázerbájdžán a dokonce i Gruzie, jež byla po dlouhá staletí částí Ruska. Obrovitý kus zemského globu, který byl dříve částí sovětského impéria, se tak stal částí impéria washingtonského. Příchod demokracie zkrátka znamenal i příchod nových pánů.

Washington si vždycky vyhlédne a pak generálním tajemníkem NATO jmenuje svou loutku. Tou je dnes dřívější norský premiér Stoltenberg. Na rozkaz Washingtonu vyvolal tento člověk hned na začátku své dráhy rozpor s Moskvou svým prohlášením, že NATO má k dispozici mohutnou armádu, která má globální politickou úlohu a může být nasazena kamkoli si Washington bude přát. Což je prohlášení, které je v přímém rozporu jak se smyslem NATO, tak s jeho chartou. Igor Koročenko, člen veřejné rady ruského ministerstva obrany na Stoltebergovo prohlášení reagoval slovy, že je nejostřejším výpadem proti systému mezinárodní bezpečnosti a staví NATO do pozice přímé hrozby Rusku. Čímž logicky na straně Ruska vyvolává potřebu odpovídajících opatření.

Těmito odpovídajícími opatřeními je pak to, co může každý očekávat. Dostatečná jaderná schopnost Ruska vymazat USA a Evropu – a to několikrát za sebou – z mapy světa. Arogantní šílenci Washingtonu, stojící na čele – jak stále vykřikují – nepostradatelného národa, tak vyprovokovali Moskvu k vystupňování obranných opatření až do současného stavu, charakterizovaného vyšším počtem pohotově použitelných nukleárních zbraní, než jich dnes mají k dispozici USA.

Rusko i Čína byly velice spokojenými účastníky mezinárodního společenství i světové ekonomiky, jež jim umožňovaly zlepšovat život svých občanů. Ale, bohužel, do takovéhoto vývoje vpadla idea amerických arogantních neokonzervativců, prohlašujících, že Washington nedovolí žádné jiné zemi – myšleno samozřejmě Rusku a Číně – aby kdy dospěly ke schopnosti provozovat takovou zahraniční politiku, která by byla na zájmech USA nezávislá. Což je samozřejmě postoj, který hrozbu nukleární války znovu vyzdvihl nad obzor. Washington nejdříve zemi, kterou ve smyslu shora popsaném pokládá za rivala, vyhrožuje, a když se hrozbám nepodvolí – začne ji démonizovat. A bohužel, většina Američanů na tohle slyší. Jestliže tedy lidstvo nezničí ebola či globální oteplování, pak se o stejné postará jak nezájem Američanů o to, co se ve světě skutečně děje, tak – a to co nejbezprostředněji – současně probíhající válka Washingtonu za postavení jediného vládce světa.

Přehlídka presidentů...

Preference autora jsou celkem jasné. Reagan a Gorbačov byli dobří, protože se domluvili. Chvála Reagana ovšem většině českých antiamerikanistů příliš libě znít nebude – Reagan pro ně je stejně nepřijatelný jako George Bush mladší. Gorbačova si naši antiamerikanisté příliš neváží, ale tento muž mnohem více leží v žaludku Vladimíru Putinovi. Jak jsem zjistil na internetu, pan Roberts sice vidí v Putinovi jakéhosi zachránce světa, nicméně svou chválou Gorbačova by si u současného ruského prezidenta asi příliš nešplhl.

Prezident Clinton dopadá stejně špatně jako oba Bushové. Je úskočný a korupční – vlastně zřejmě nejen on sám, ale celý jeho režim. Osobně nemám dojem, že by se americká vláda stala od let, kdy v ní byl sám pan Roberts, po léta Clintonova, nějak zásadně úskočnější či korupčnější. Přinejmenším z pohledu Středoevropana se to tak nejeví. Chápu, že pan Roberts nemá Clintona rád, mohou k tomu být dobré důvody, nicméně jeho postoj mi připadá dosti osobně zaujatý.

Nejpozoruhodnější je ovšem myšlenka, že současnou americkou politiku určují neokonzervativci. Nehledal jsem, jaké postoje zastával pan Roberts, když byl v Reaganově vládě, ale u nás v Česku byl Reagan vždy považován za konzervativce. Neokonzervativci měli jistě vliv na Bushe staršího i Bushe mladšího, ale že by měli nějaký vliv za Obamy? Mám dojem, že pan Roberts se ve svém rozjezdu nedokáže včas zastavit.

NATO a jeho rozšiřování

Druhým rysem, který mi na článku vadí, je používání silných emocionálně nabitých výrazů. (Milý příteli, smím-li Tě tak ještě nazývat, to mně vadí i na Tobě.) „Arogantní šílenci Washingtonu“, „washingtonští váleční štváči“, „arogantní neokonzervativci“… Možná mi to vadí už proto, že tyto formulace jsou jako vystřižené z komunistického Rudého práva. Ale i proto, že obecně takové obraty nemám rád. Všiml jsem si totiž, že je určitá nepřímá úměra mezi silnými a emocionálně nabitými výrazy a schopností přesvědčivě a věcně argumentovat. Mé články čteš, to vím, a Ty víš, že takové výrazy bys u mě hledal jen velmi těžko.

Kdybych měl uvést jednu věc, která mi na Robertsově článku vadí nejvíc, pak je to asi jeho předpoklad, že malé státy nemají do svého osudu co mluvit. Nezlob se, ale v tom já zase vidím aroganci pana Robertse. Jemu asi vůbec nepřijde divné, že Reagan a Gorbačov se „dohodli“, že ty a ty státy nebudou v NATO. Já mám optiku zcela jinou: NATO je na rozdíl od bývalé Varšavské smlouvy společenstvím svobodných zemí, které se sdružily právě proto, aby se o nich nikdo takto „dohadovat“ nemohl.

Pan Roberts píše: „Obrovitý kus zemského globu, který byl dříve částí sovětského impéria, se tak stal částí impéria washingtonského. Příchod demokracie zkrátka znamenal i příchod nových pánů.“ Kdybych měl tu možnost, chtěl bych mu vysvětlit, že se vůbec necítím jako „část washingtonského impéria“. Žiji ve svobodné zemi, jejíž současný i předchozí prezident by si – k mé velké lítosti – asi rozuměli více s Putinem než s Obamou, Bushem, Clintonem či Reaganem. Ani český, ani slovenský, ani maďarský prezident rozhodně nevypadají, že by měli „nového pána“ ve Washingtonu. Vadí mi spíše jejich neloajalita vůči uskupení, do kterého jejich národy dobrovolně vstoupily. Tomu, co píše pan Roberts, možná mohou věřit někteří Američané – v našich zeměpisných šířkách to zní jednoduše hloupě. Mluví-li o aroganci u jiných, měl by zvážit, zda nezní arogantně to, jak mluví o malých národech. Ty jsou pro něj zřejmě jen předmětem velmocenského jednání. Já však věřím ve svobodu, raduji se, že žiji ve svobodné zemi, a přeji svobodu všem ostatním národům.

Svoboda – možnost kritizovat a přežít

Pak je tu ještě další rozměr. Ten už se netýká přímo Robertova textu, ale týká se většiny našich antiamerikanistů, včetně Tebe, drahý příteli. Pan Roberts může psát texty kritické vůči vlastní vládě a nemusí se obávat, že by ho za to někdo zlikvidoval. Jak dlouho by s podobným postojem obstál v Rusku? Ty přece dobře víš, jak dopadají novináři či aktivisté, kteří si dovolí kritizovat Putina. Nezdá se Ti poněkud zvláštní, že mě zásobuješ antiamerickými a proputinovskými texty, ale sám žiješ ve svobodné zemi, ačkoli máš s Ruskem rodinné vazby? Je-li Rusko tak skvělé, proč nežiješ tam? Proč dalo šestnáct milionů Rusů přednost životu za hranicemi své vlasti? Ano, vím, že pro mnohé z nich je Putin téměř bůh, ačkoli vlastně prchli před ruskými poměry, pro něž je dnes Putin určující.

Jak víš z jiných mých textů, Evropskou unii ani Spojené státy si nikterak neidealizuji. Nicméně vážím si toho, že mohu žít v zemi, v níž mohou zaznívat opoziční názory, aniž se člověk musí obávat osudu Anny Politkovské nebo Alexeje Navalného. Evropská unie musí nyní čelit mnoha hrozbám. Některé jsou vnější – ať už jde o islám nebo o Putina. Největší hrozba je ale vnitřní: Nedostatečná úcta k výdobytkům západní civilizace. Svobodu nepovažuji za nejvyšší hodnotu – tou jsou láska a pravda. Jenže svoboda, kterou máme, nám usnadňuje, abychom pravdu vůbec poznali. V Rusku už svobodná média prakticky neexistují – proto se dá ruský národ tak snadno ovládat. Západ má mnohé chyby a nejsem si jist, že přetrvá. Obávám se ale, že to, co by mohlo nastoupit místo západní civilizace, nebude lepší – ať už by to byl islám, Rusko nebo Čína.

Se souhlasem autora převzato ze společenské revue Přítomnost. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.