Zloděj křičí chyťte zloděje

Ad Rozhovor s Ing. Václavem Žákem pro server Parlamentní listy 9. 10. 2014 „Zkušený publicista Václav Žák: Hřeje vás, že jsme zaplatili rozkradení státu? KSČM je zdegenerovaná. Je komické, že pravice varuje před Babišem.“

Měl jsem příležitost setkat se s Václavem Žákem a jeho dialektickou myslí v devadesátém roce, po svém zvolení do České národní rady. Byl čelným představitelem vedení českého zákonodárného sboru. Vedení ČNR bylo v těch počátcích najmenováno a výsledkem dohod mezi „odcházejícími“ komunisty a nastupující representací „sametových revolucionářů“. V tom čase se do popředí vznikajících institucí i politických stran měli šanci dostat ti, kdo patřili, nebo měli styky s lidmi i politickými orgány předrevoluční moci.

Vytvoř si svou opozici

Před rokem 1990 neexistovala v Československu skutečná, organizovaná opozice. Lidovce a Lidovou stranu nelze považovat v té době za svéprávnou politickou stranu, natož za opozici. Bylo to společenství lidí, kterým nějak vadil komunismus a oni vadili komunismu. To společenství bylo ve své podstatě ovládáno a směrováno Státní bezpečností. Tak fungovaly „opoziční“ skupiny již v carském Rusku, ovládány carskou ochrankou. Sovětská tajná bezpečnost a jí podřízené organisace v satelitních guberniích sovětské  říše fungovaly podobně.

V zemích, které legální centralisovaný komunismus (dnes se mu říká totalitní) ovládal, neexistovaly ani zárodečné skupinky osobností, které by mohly vytvářet organizační centra budoucích politických stran. Něco takového počalo vznikat teprve těsně před koncem osmdesátých let. Bohužel u těchto aktivit byli při jejich vzniku povětšinou profesionálové ze Státní bezpečnosti. Zločinecký systém, který nesl jméno komunismu, již v sedmdesátých a osmdesátých letech  řídily tajné služby. Režim byl tak důsledný, že si své potenciální odpůrce sám organizoval, aby je měl pod kontrolou.

Znal jsem velkou část disentu utvářejícího se po sedmdesátém roce. Na podzim 1989 jsem byl jedním z prvních členů vznikající Občanské demokratické aliance. Na vlastní oči jsem mohl vidět, jak politické strany v tom počátku vznikaly a kdo se dostával do jejich vedení. Viděl jsem neexistenci osobností, duchovně, vnitřně politicky připravených být organisačním základem, centrem politické entity, která může vytvořit politickou stranu, jak tuto instituci chápeme v evropském či obecněji západním kontextu.

A znovu totéž

U založení a pak i fungování významných posametových politických stran byli profesionálové ze služeb předsametového režimu. Chcete-li tyto politické subjekty s odstupem času hodnotit podle tradičního schématu „pravice-levice“, nemůže se vám to podařit, neboť nic takového neplatilo a ani ve společenském vědomí neexistovalo. To jsou pojmy, které pro postkomunistická politická schémata neplatí, o tom, co se dělo, nic nevypovídají a skutečnost pouze zakrývají.

Občanské fórum nebylo, respektive nemělo být jen dočasnou společensko-politickou strukturou. Do této připravené skupiny se měly kanalisovat nálady a skupiny, které nesdílely pojetí budoucí modernisované formy komunismu – tam pak měly být demoralizovány, rozloženy, učiněny bezzubými.... Modernisátoři a organisační kádry „pluralitní“ komunistické mocenské technologie se v žádném případě nechtěli rozloučit s „ideálním“ konceptem komunistické organisace mas plebsu. Ta koncepce byla pro ty, kdo byli svými „schopnostmi předurčeni“ masy řídit a o ně se starat, ideálním metodologickým nástrojem. Bájný předvoj proletariátu se měl v dialektice Sametové revoluce přetransformovat v „intelektuální předvoj“ pluralitních demokratů. Tito intelektuálové by to modernisované perpetuum mobile komunistické moci řídili – pro „blaho“ plebsu samozřejmě.

Rozum a cit

Václav Žák byl jedním z intelektuálních projektantů a realisátorů této dialektické koncepce. Sametová „revoluční“ politika pro něj byla propočítanou mocensko-technologickou manipulací. Nebyl schopen chápat – možná k tomu nějak přispíval jeho programátorský background –, že součástí podstaty politiky jsou i city, paměť a i něco takového, čemu se v předpočítačové době říkalo morálka.

Měl jsem s Václavem Žákem kvůli tomu pojetí politiky několik střetů. Na podzim roku 1990 nám pan místopředseda kázal na parlamentním výboru. Hovořil k nám jako k žákům druhé obecné a dával nám najevo svou intelektuální převahu. Řekl jsem mu tehdy, že je jistě vzdělaný člověk, ale místo lidského mozku má asi v hlavě výpočetní středisko, že podstatou politiky nejsou pouze mocenské výpočty a mechanické postupy, ale též a především city, že lidé kolem nás, prostředí, ve kterém se politika odehrává, mají cit, mají paměť a prošli určitou zkušeností. Podobně jsem krátce na to reagoval na nějaké komunistické řečnění ve sněmovně přibližně takto: „Jako byste si nic nepamatovali, co jste v této zemi víc než půl století dělali. Němci vyvolali první válku, prohráli ji, ale ne dost. Proto mohl přijít Hitler s nacismem, poštvat Němce a vyvolat druhou válku. Teprve když tuto druhou válku prohráli totálně, když cizí armády zbořily německá města a znásilnili německé ženy, byli Němci schopni pochopit, co způsobili a co to stojí. Pak teprve byli schopni začít jinak. Pokud se vám nestane, co se stalo Němcům, nepochopíte. Dokud nebudete viset na kandelábrech, nepochopíte nic, co jste této zemi udělali.“ Za to, co jsem řekl, jsem byl padouch. S jistým odstupem na moji řeč reagoval Václav Žák s tím, že v jiné zemi bych byl za to, co jsem řekl, trestně stíhán. Ve své reakci jsem uvedl, že jsem celý život hledal pravdu a roky mi trvalo, než jsem pochopil, že člověk je složitý tvor... další roky jsem se dopracovával poznání, že je člověk nádoba křehká... a když tu nádobu rozbiji, nelze ji opravit – snad slepit, ale zůstává poškozená. Odpoledne přišel Václav Žák k mé poslanecké lavici a řekl mi: „Pane poslanče, vy jste přece slušný člověk, proč to děláte?“ Zeptal jsem se jej, zda rozuměl tomu, co jsem řekl. Myslel si, že šlo z mé strany o omluvu – já však mluvil o něčem zcela jiném..

To je má zkušenost s Václavem Žákem politikem, pozdějším publicistou, předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, zakladatelem kruhu nezávislé inteligence a učitelem na Karlově universitě. Velký humanista a jistě i poetická duše, zakladatel bolševické tajné policie Felix Edmundovič Dzeržinskij kdysi nazval své rozvědčíky a vrahy, členy ČEKY, lidmi zvláštního ražení. Václav Žák na mne činil dojem člověka zvláštního ražení.

Podsouvaná klišé

Václav Havel nebyl politicky naivní, jak v samém začátku rozhovoru Václav Žák uvádí. Svým obsahem to byl komunismem formovaný intelektuál, který ve svém životě nenesl nikdy za nic odpovědnost. Posloužil jako filosofující krycí figura pro celý následující proces modernisace komunismu. Řídící orgány zvláštního ražení měly jeho maličkost „filosofa“ prostudovanou do všech záhybů a zákoutí dramatikovy duše. Nasměrovaly si ho téměř kam chtěly. Mlčel k věcem, ke kterým jako president mlčet nejen neměl, ale hlavně nesměl. Václav Klaus nebyl (a není) „pravičák“, natož ideologický zaslepenec. Ten rozvědčík byl připraveným nástupcem Václava Havla na presidentské židli. Prakticky řídil převod majetku Ústředního výboru, za který jsme za legálního komunismu byli počítáni my všichni, většinově do rukou pohrobků, či spíše modernisovaných nástupců a pokračovatelů komunistické kasty. To, čemu se dnes rádoby říká chyby, nebyly chyby, byla to vymyšlená, připravená technologie.

Srovnávat, jako to dělá Václav Žák, např. korupční prostředí v devadesátých letech s korupčním prostředích ve Spojených státech v devatenáctém století je nehoráznost. Za Velkou louží měly v devatenáctém století jistě některé velké majetky základ v nepříliš čistém jednání. Ve Státech bylo ale v té době ještě živé náboženství a platilo, že určité věci se nedělají. Gangsteři v té době ovládli některá města. Nikdy však tito lidé neovládli ústřední úřady a vládu, jak se tomu stalo v dnešním formálně demokraticko-pluralitním postkomunismu.

Není revoluce jako „revoluce“

Při všech velkých dějinných zvratech a revolucích se kradlo a děly se nepřístojnosti. V takových dobách a při toakových situacích dochází k uvolnění zvykových pravidel a přestává fungovat to, čemu říkáme právo. Uvolní se síly lidského zla a vyrazí za kořistí. Rozdíl, a to zásadní, oproti převratům a revolucím v minulosti, spočívá v tom, že při naší nedávné sametové revoluci nešlo to živelný proces, ale o studený, propočítaný kalkul. Na povrchu krásná slova a pojmy, uvnitř, pod povrchem, připravené uvolnění sil zla, s institucionálním jištěním jejich volnosti a nepostižitelnosti. To byl pravý význam sloganu „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ i listiny „práv a svobod“. Kdyby šlo skutečnou o vzpouru proti tyranům, bylo by možné, aby (namátkou) nebyla zakázána zločinecká organisace komunistické strany, byla akceptována kontinuita právního systému se zločineckým státem, byly blokovány lustrace, příslušníci komunistických mocenských struktur nebyli vyřazeni z procesu privatisace... a vlastně nebyl vykonán ani pokus o něco takového, který by měl reálnou šanci na úspěch?

Kromě toho, každý, kdo se k tomu připravenému způsobu loupeže přidal, stal se jedním z budoucích vyvolených a začal sám ten systém popírající pravidla civilizovaného jednání rozvíjet. Případ Mostecké uhelné, který Václav Žák uvádí, museli, přes nezájem českého státu i úřadů, otevřít a začít soudit švýcarské soudy.

Troufalost nad únosnou míru

Mluví-li pak o médiích a jejich roli, tak jak to činí Václa Žák, někdo, kdo byl předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, je to již skutečně k neuvěření. Média byla velmi brzy „normalisována“. Do novin, natož na obrazovku televize, se jen výjimečně dostaly aktuální a pravdivé informace. Aby v nich stabilně měla slovo i druhá strana, to už vůbec nepřipadalo v úvahu. Nebo média prostě mlčela.

Vyprávění Václava Žáka o privatisaci, komunistech, či o vypořádání se s komunistickou minulostí, jsou exemplárním příkladem dialektiky. Když zmiňuje nezvládnutí procesu přijímání zákonů, zůstává zdravý rozum úplně stát. Ano, jistě, předkládané zákony neměly sankce a výsledkem byla znění umožňující desinterpretaci a zneužití... často se ani nevědělo, kdo zákon předkládá. Nezvládnutí procesu? Buď hovoří o vlastní neschopnosti, nebo lze na základě jeho slov dovodit, že proces příjmání zákonů byl naopak zvládnutý perfektně a zmíněné možnosti desinterpretací a zneužití byly do zákonů vkládány záměrně. Vždyť to, co Václav Žák uvádí, probíhalo právě v době, kdy byl on sám významným představitelem zákonodárného orgánu. To „za něj“ se rušily zákony, které mohly dávat jakousi oporu ke stíhání zločinů privatisace. A dnes volá po právu, jeho vymahatelnosti a institucích... Nominálně správně. Mé pocity však nemohou být jiné, než přinejlepším trpké.

Dávat za příklad převlékače kabátů poslance Tlustého je opět klasická dialektika. Vlasta Tlustý byl zajisté kariérista, ale jeho návrhy zemědělských restitucí byly správné. Bohužel chtěl kariéru a nedokázal se zastavit. Nedovedl pochopit, že jeho bývalí straničtí kunčafti neodpouštějí. Tak s ním potom vytřeli podlahu – v tomto případě se zrada nepromíjí. Jaromír Štětina se kvůli své mladické touze jezdit po světě upsal ďáblu. Z toho, co jsem mohl vidět, myslím, že si své selhání odsloužil, jako reportér i jako senátor. Zaplatil i tím, že se o něj otírají mnohem horší.

Další dialektickou šarádou je povídání Václava Žáka o degeneraci a diskreditaci klasických politických stran. Jediní, kdo měli v našem postkomunistickém prostoru peníze na politiku, na podporu stran, na jejich směrování, na jejich diskreditaci a případně na likvidaci těch, kdo dost nesloužili či byli vzpurní, měly pouze ekonomicko-mocenská uskupení z předpřevratové doby. Modus operandi nebyl složitý: poskytnout finance bez kterých lze reálně politické dění ovlivňovat jen velmi obtížně či vůbec (čili zadlužit), vyhodnoti zda zadlužení dostatečně slouží a pokud ne, použít dluh proti nim... Efektivním nástrojem se stala právě normalisovaná média ovládaná tvůrci „demokratické“ politiky, která vyráběla veřejné mínění na jejich objednávku. Do vedení stran se tak dostal jen ten, komu zorganisovali a zaplatili mediální podporu. Příkladem je proces, který přímo před mýma očima proběhl v Občanské demokratické alianci. Po čtyřiceti letech vykořenění komunismem se v rozhodující chvíli na rozhodujících místech nenašel nikdo ochotný riskovat a postavit se za myšlenku. Menšina, ve které jsme se v rámci ODA ocitli, pak neměla šanci se prosadit, natož proti médiím přesvědčit nezavázanou část veřejnosti o tom, co se hraje a o co se hraje. Bylo nás pár a posametová doba povýšila mravní rozklad o další řád výše.

Dvojí německá inspirace

Kdo si mohl zvolit Miloše Zemana presidentem? I slepý již dávno před presidentskou volbou mohl vidět, kdo Miloš Zeman je. Při troše důvtipu si mohl představit, jak se bude v presidentské funkci chovat. Jaký lid mohl dát ve volbách takovou podporu Andreji Babišovi, o jehož úvazku na krátké oprati speciálních služeb cizí mocnosti není třeba ani na okamžik pochybovat? Výroky postkomunistických soudů o neoprávněné registraci u těch služeb, formulované na základě svědectví profesionálů tajné bezpečnosti, může brát vážně jen ten, kdo nechce nic vidět, nic slyšet... Z toho, co Václav Žák říká ve svém rozhovoru o Andreji Babišovi a o angažmá jeho firemních zaměstnanců v politice, lze jasně dovodit, do které stáje patří.

Odkazuje-li nás pak Václav Žák na německý model a německou Ústavu, měl by nejdříve uvést, co současnému fungování tamní politiky předcházelo, tedy proč je německé hospodářství nebo stav veřejné morálky takový jaký je. A odpověď zní: nacismus v Německu trval jen dvanáct roků (včetně války) a byl vojensky totálně poražen... denacifikaci prováděli vítězové války, cizí mocnosti, tedy lidé zcela nezatažení osobními vazbami s nacisty –mocenské špičky nacistického vedení byly odsouzeny v Norimberském procesu... na základě denacifikačních zákonů nesměl i jen člen nacistické strany pět let zastávat místo ve státní správě a institucích, nesměl se stát ani předsedou spolku zahrádkářů či včelařů. A přes toto všechno dokonce Němci sami, u vědomí nezbytnosti vyrovnat se s nacistickou minulostí, v závěru padesátých let a v letech šedesátých iniciovali své vlastní soudní procesy s nacisty. Německá morální a intelektuální elita si uvědomila, že tak musí učinit ve vlastním zájmu morálního a duchovního společenského zdraví. Totalitarismus, tedy sovětský komunismus a před ním relativně krátce nacismus, trval v naší zemi padesát let. Prvně jmenovaný byl přitom důslednější a záludnější – a tedy i nebezpečnější – než ten druhý. Poznamenání české společenské duše tím, čím jsme prošli, bylo a je ještě mnohem hlubší, než bylo poznamenání Němců.

Když se na přelomu let 1992 a 1993 připravoval ve sněmovně zákon O protiprávnosti komunistického režimu, prostudoval jsem si proces denacifikace a denacifikační zákony. Ve sněmovně jsem žádal zákaz komunistické strany a v důvodové zprávě jsem řekl proč a jaké budou následky pro morální a společenské zdraví, jestliže tak neučiníme. Žádné své tehdejší slovo nemusím brát zpátky. Tehdy bylo možné vykonat základní kroky k obnově společenské morálky. Dnes vidím, že se ten, kdo tenkrát potřebné kroky blokoval, dialektickými slovy dovolává obnovy morálky a pravidel. Je to hanebné.

 

Mezititulky redakční.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.