Tak trochu jiný pentagon

Pětiúhelníkem mám tentokrát na mysli pomyslný geografický útvar s vrcholy v Bagdádu, Moskvě, Pekingu, Pchongjangu a Teheránu. Stejně jako tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři, mohl by být zde za šestý vrchol pětiúhelníku uznačen Islámábád. Na tomto půdoryse je zpracována faktografická kniha Billa Gertze, amerického investigativního novináře a od roku 1985 redaktora deníku The Washington Times pro národní obranu a bezpečnost, kriticky hodnotící řadu kroků presidenta USA Williama J. Clintona v zahraniční a bezpečnostní politice. Autor nikterak netvrdí, že všechny kroky presidenta Clintona byly bez výjimky chybné, ale podstatný segment jeho působení hodnotí titulem své knihy: Zrada.

Kniha je rozdělena na dvě části: první z nich je tvořena standardním textem děleným do tématicky ucelených kapitol, část druhá pak sestává z příloh – dokumentů různě vysokého stupně utajení, které jsou uvedeny v anglickém originále spolu s českým překladem. Tyto materiály přímo dokladují tvrzení, která autor předkládá v části první a není tak ponechán téměř žádný prostor pro pochybnosti či spekulace ani těm největším skeptikům. Skutečnost, že se autor mohl k takovým materiálům dostat, přitom svědčí o vysoké míře frustrace americké zpravodajské komunity ze situace, která byla administrativou presidenta Clintona dopuštěna či dokonce navozena.

Smlouvy o odzbrojení jako posedlost

Tato část příběhu je o Rusku. Jako ilustrace a vpravení do kontextu funguje úvodní popis případu, kdy ruská „obchodní“ loď provádějící špionáž amerických jaderných ponorek (jejichž hodnota jako odpalovacích ramp raket spočívá z velké míry právě v jejich mobilitě a tedy obtížné vysledovatelnosti) použila v amerických výsostných vodách laserovnou zbraň proti vrtulníku, který ji monitoroval. Výsledkem bylo podstatné poškození zraku jednoho důstojníka americké armády a kanadského pilota. Když pak mělo dojít k prohlídce lodi (za účelem nalezení zbraně), US ministerstvo zahraničí de facto upozornilo předem ruskou stranu, že k ní bude přistoupeno. Jistě, hanebné. Ve světle dalších „příběhů“ však jde o naprostou lapálii.

Čtenář nezůstane na pochybách o naléhavé potřebě protiraketové obrany proti balistickým střelám. Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany mezi USA a SSSR z roku 1972 přitom byla jednou z Clintonových ikon. Již na jejím příkladu je skvěle vidět, jak naivní až hloupé je uzavírání odzbrojovacích a obdobných smluv stůj co stůj (a v tomto případě trvání na smlouvě, přestože jedna ze smluvních stran zanikla). Jenže vnější efekt byl právě tím, o co president Clinton stál především. Jeho administrativa urputně zavírala oči před veškerým porušováním stávajících smluv a nechala se vydírat opakovaným odkládáním ratifikace smlouvy START II v Dumě jen proto, aby mohla vyvíjet úsilí o další dohody – jejichž plnění bude ještě hůře kontrolovatelné. Jako jeden z nejkřiklavějších příkladů může posloužit dohodnuté zrušení zaměření ruských raket na území USA, které nelze kontrolovat vůbec a i kdyby bylo realizováno, je možné jej uvést do původního stavu během několika málo minut... Mediální efekt však byl obrovský: „Žádné rakety již nemíří na americké děti.“ Takové dohody jsou věcně bezcenné, neboť ruská strana podváděla a podvádí vždy, když k tomu má příležitost a cítí sebemenší slabost či nerozhodnost smluvního partnera. Smysl těchto dohod byl jediný: udržovat gloriolu presidenta Clintona coby velkého mezinárodního mírotvorce. Důsledky? V případě systémů protiraketové obrany fatální podtržení vývoje US systému (mmj. formou pěkných sebenaplňujících se proroctví – nedáme na vývoj dostatek peněz a pak, když se jeden test nezdaří, budeme argumentovat, že to nefunguje), přičemž Moskva pararelně svůj systém vyvinula a prakticky monopolně jej široce nabídla na trhu zbraní.

Před jakými dalšími aktivitami Kremlu ještě Bílý dům zavíral oči? Stačí výčet bez dalšího komentáře: stále se zhoršující kontrola nad obrovským ruským jaderným arzenálem, zneužívání US finanční pomoci určené na odzbrojovací proces dílem k dalšímu zbrojení (ICBM Topol-M / SS-27 a jaderné ponorky) a dílem k soukromým účelům (zkrátka rozkradeno), přímá podpora íránského jaderného vojenského programu... Dodejme k tomu, že když už zpravodajské informace byly natolik průkazné, že nešly přehlédnout, sdělila je Clintonova administrativa ruské straně takovým způsobem, který umožnil promptní likvidaci primárních zdrojů těchto informací, přičemž se zjištěnými skutečnostmi se nestalo vůbec nic. A co chtěl president Clinton po presidentu Jelcinovi přednostně? Zrušit zákaz dovozu arkansaských kuřat do Ruska. Tímto hořkým konstatováním se dostáváme k dalšímu důležitému tématu.

Ekonomika nade vše

Tím je šíření zbraní hromadného ničení a co vše Clintonova administrativa upřednostnila před jeho účinným omezováním. Opět jako entrée můžeme sledovat případ selhání startu čínské rakety, která měla vynést na oběžnou dráhu americkou komerční družici. Rovnou připomeňme v knize opakovaně zdůrazňovanou skutečnost: kosmický program a raketový vojenský program mají k sobě natolik blízko, že je od sebe v zásadě ani nelze oddělit. Jedna z US zainteresovaných firem se však podílela na analýze zmíněného selhání a v rámci příslušného šetření poskytla čínské straně informace, které umožnily výrazným způsobem zlepšit některé podstatné vlastnosti čínských raket. Neuvěřitelné a děsivé? Opět platí, že se to dá označit za klukovinu v porovnání s tím, co přijde.

U kosmických technologií se však můžeme na okamžik pozdržet. Byly to zejména firmy z tohoto segmentu businessu, které měly (on ten výlučně minulý čas asi není příliš na místě...) zájem s Čínou obchodovat a – což je na tom velmi podstatné – využívat k tomu finanční záruky americké vlády, což by nebylo možné, kdyby byla na Čínu dle platných zákonů USA v důsledku opakovaného porušování smluv o nešíření ZHN uvalena příslušná embarga. Trvalý tlak, který v tomto smyslu vytvářely (včetně odkazů na předchozí finanční podporu Clintonovy kandidatury i hrozby vedení kampaní proti vládě), vedl k soustavné bagatelizaci čínské hrozby ze strany vlády, stejně jako zmíněného porušování smluv – přes proud závažných zpravodajských informací, které se dostávaly na vládní stůl. K tomu je samozřejmě třeba připočíst konfliktní „stálici“ americko-čínských vztahů: Tchajwan. Spojené státy dodávaly „díky“ presidentským výjimkám do Číny vysoce výkonné počítače ve velkém – v roce 1996 takové vybavení Číňané vůbec neměli a v roce 1999 měli cca 350 ultravysokorychlostních strojů, které dle zpravodajských služeb použili pro vývoj jaderných zbraní a simulace jaderného testování. Přitom hned začátkem roku 1996 uváděl Výběr z vojenského zpravodajství, že Peking plánuje zabudovat do svých raket technologie MIRV (více bojových hlavic na jednom nosiči, což podstatně zvyšuje údernou sílu). Konečně Čína formou dodávek technologií, sdílením informací i vědeckých kapacit podporovala vojenské jaderné a/nebo raketové programy Severní koreje, Íránu a Pákistánu. S odstupem deseti let si každý může sám ověřit, nakolik věrohodný je uvedený výhled na předpokládaný rozmach čínského zbrojení – namátkou uvádím, že v termínu spuštění čínské letadlové lodi se údaje v knize mýlí jen o rok. Jadernou ponorku spustila Čína v roce 2009, na světě je stíhačka s technologií stealth J-20. Skutečnost, že dnes Peking vyvíjí střelu Dong Feng 21D naváděnou prostřednictvím satelitů, jen podtrhuje krátkozrakost výše zmíněné „kosmické spolupráce“. Všechny tyto úspěchy mají svoji nemalou příčinu v dění 90. let, kdy po dobu Clintonova mandátu smělo zkrátka šíření zbraní vzkvétat – zejména pokud se týkalo obchodování klíčových sponzorů Demokratické strany. Nakonec čínští rudí mandaríni vyhodnotili presidenta Clintona jako tak velkého spojence, že přímo (byť samozřejmě skrytě) financovali jeho kampaň za znovuzvolení.

Konečně co se Severní Koreje týká, v jejím případě došlo k úplnému zesměšnění Clintonovy administrativy. Tento příběh je dostatečně znám a dnes každý ví, že se severokorejský děsivý režim k jaderným zbraním i k jejich nosičům s dotatečně dlouhým doletem dopracoval. Kniha však obsahuje velmi zajímavé detaily a vše zasazuje do kontextu ostatních „přešlapů“ presidenta Clintona.

Když se „nejmocnější muž světa“ chová jako v mateřské školce

Tím mediálně nejznámějším (příznačně však zdaleka ne nejzávažnějším) je patrně jeho sexuální aféra se stážistkou a následné pokusy vylhat se z ní jako adolescent. Těmto svým pochybným osobním zájmům obětoval pro změnu president Clinton poctivou snahu nalézt zbraně hromadného ničení v Iráku Saddáma Husajna. Kniha přesvědčivě ukazuje zákulisí příslušného pátrání a nenechá čtenáře na pochybách, že pozdější vítězoslavná tvrzení v duchu „Bush šel do Iráku kvůli ropě, žádné ZHN tam nebyly“ byla a jsou pouhou zpozdilou a levnou sofistikou. „Nenašly se“ prostě neznamená „nebyly tam“. Správná otázka pro výbušný blízký východ zní, který z tamních režimů, které hnutí či jeho frakce nebo rovnou která teroristická organizace dnes část Saddámových raket, chemických a možná i jaderných zbraní kontroluje. Osobně doufám, že o tom něco vědí alespoň v Tel Avivu, přičemž operace Ovocný sad – nálet na jaderné zařízení v baasistické Sýrii uskutečněný 6. září 2007 – naznačuje, že by mé doufání nemuselo být zcela neopodstatněné.

Bill Gertz na základě faktů ukázal presidenta Clintona a jeho vládu ve velmi nelichotivém světle. Ať již z hlouposti, z nedostatečné důslednosti či rovnou z nedbalosti a následné snahy zbavit se odpovědnosti, nebo z malichernosti, touhy po slávě a z pohodlnosti vyplývaly mnohé kroky, které účinně podvázaly obranné schopnosti USA a naopak výrazně posílily potenciál států vyvíjejících aktivity směřující proti americkým zájmům. Je přitom zjevné, že oslabení posice Spojených států znamená také nemalé navýšení rizik pro bezpečnost celého Západu. Tím se „věc“ také bezprostředně dotýká nás samých a kniha je tím přirozeně přitažlivá i pro českého čtenáře. Je mojí povinností zmínit přítomnost několika překlepů a obdobných drobných formálních nedostatků, stejně jako fakt, že větší péče měla být věnována rejstříku. Nic z toho však nemůže výsledný nadmíru pozitivní dojem z knihy nijak zásadně ovlivnit.

Závěrem si dovolím navodit otázku, jak asi vypadají poměry dnes „za Obamy“, když „za Clintona“ docházelo k tak rozsáhlým škodám? Jako by se vrátil čas, mohl namátkou 8. prosince 2010 Bres Stephens ve Wall Street Journal Asia napsat:„Včera požádal prezident Obama čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa, aby mu s Pchjongjangem pomohl. Ale jak poznamenává expert na problematiku šíření jaderných zbraní Henry Sokolski, jaký má smysl urgovat Peking, aby se stal součástí řešení problému, když problém tak svéhlavě zhoršuje? Čína podepsala téměř všechny smlouvy o nešíření jaderných zbraní, co existují. Avšak žádnou z nich se evidentně neřídí.“ A podobně, může si někdo myslet, že Putinovo Rusko je snad pro nás méně nebezpečné, než Rusko Jelcinovo? Jako špičku ledovce probíhajících procesů je třeba v tomto kontextu chápat nedávné uložení k ledu účasti České republiky na protiraketové obraně. Nezbývá než doufat, že až do Bílého domu přijde opět president vědomý si naléhavosti bezpečnostních otázek, bude projekt oživen a nám se podaří znovu otevřít dveře k participaci.

Bill Gertz: Zrada, Ideál, 2007, 345 stran, z originálu „Betrayl, How the Clinton Administration Undermined American Security“ (Regnery, 1999) přeložil Petr Vančura.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.