Pád komunismu neměl alternativu

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 1. 2015 16:39

Napsal Filip Šebesta

Zamyšlení nad klíčovými momenty komunismu u nás, jeho pádem, ale také nad transformací

Komunismus se u nás, ale i v ostatních státech východního bloku zhroutil před čtvrt stoletím v podstatě bez jediného výstřelu. Dříve než zde nabídnu svou interpretaci toho, jak se to stalo a proč vše šlo až překvapivě hladce, bude třeba alespoň heslovitě připomenout, co tomu předcházelo, protože bez toho nebudeme schopni pochopit, co následovalo.

Mou ambicí je obecné zamyšlení nad tím, co subjektivně vnímám jako klíčové a podstatné a na co bychom 25 let po pádu komunismu u nás neměli zapomínat.

Po druhé světové válce přijali občané Československa realitu nového světa a jeho uspořádání a mocenské dohody spojenců, vítězů války, se daly jen těžko popřít. I na základě špatných mnichovských zkušeností se Západem se většina národa v čele s prezidentem Benešem rozhodla napříště hledat spojence a zastánce svého zakotvení v mezinárodním prostředí nejen na Západě, ale také na Východě v Sovětském svazu ve snaze o větší vyváženost mezinárodního postavení státu.

S dnešními znalostmi nad tím sice můžeme kroutit hlavou, ale troufám si říct, že v realitě poválečné Evropy a s otřesnou válečnou zkušeností by řada z nás jistě přemýšlela o něco jinak než dnes. Ve volbách v roce 1946 zvítězili komunisté a jako nejsilnější strana sestavili vládu v čele s Klementem Gottwaldem. Převzetí moci komunisty v únoru 1948 pak proběhlo v porovnání s ostatními státy formujícího se východního bloku poměrně hladce, podobně jako sovětizace, která opět – v porovnání z ostatními státy – byla v Československu relativně rychlá a bez zásadnějšího odporu. Zde je nutno připomenout například kontrastující situaci v sousedním Polsku, kde odboj a ozbrojený odpor proces ustavení lidově-demokratického zřízení a následné sovětizace značně zkomplikoval a země se ocitla na čas v občanské válce nebo přinejmenším něčem, co se jí velmi podobalo. Tím vším chci říci, že na rozdíl od jiných států s podobným osudem, prvků, které by komunistům stěžovaly nástup k moci a jejímu upevnění, bylo v tehdejším Československu poměrně málo. Organizovanější a hlavně masovější a systematičtější odpor těmto procesům v podstatě neexistoval. To vše musíme a měli bychom mít uvažujíce o komunismu u nás na paměti.

Celé období komunismu v Československu má několik dílčích údobí, mezi nimiž je nutné rozlišovat, a které velice dobře popsal Václav Klaus ve své knize Kde začíná zítřek. Zde tedy jen heslovitě interpretace má.

V první fázi padesátých let dochází k procesu upevňování režimu a jeho vnitřnímu utužování se všemi známými krutostmi včetně poprav, vykonstruovaných procesů a pracovních táborů. Ekonomicky dochází k zavedení centrálního plánu, likvidaci cenového mechanismu, znárodňování atd. Souběžně s tím pak začíná také masivní budování těžkého průmyslu, do značné míry určeného Československu Radou vzájemné hospodářské pomoci. Ekonomika v prvních letech vykazovala relativně vysoká tempa růstu, ten byl však hlavně extenzivní, tedy založený na zvyšování množství vstupů, nikoli na zvyšování jejich produktivity. Měnová reforma v roce 1953 pak ukázala i celé řadě lidí do té doby systému důvěřujících jeho skutečnou povahu.

Symbolem změn a dílčího obratu vedoucího k pozdějšímu uvolňování politických poměrů je rok 1956 a na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR Nikitou Chruščovem odhalený kult osobnosti a kritika Stalina. Nastupující šedesátá léta a zejména jejich závěr pro Československo znamenají kulturní a společenské znovunadechnutí se po tíživém období let padesátých. Dochází také k provedení ekonomické reformy centrálně plánovaného hospodářství pod vedením ekonoma Oty Šika. Všechny tyto reformy, a zde je třeba zdůraznit reformy v duchu socialismu, ukončilo v roce 1969 dubnové plénum ÚV KSČ, na němž byl do čela strany zvolen Gustáv Husák, což bylo přímým důsledkem zásahu vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Na následné utužení politických i ekonomických poměrů v zemi většina lidí reagovala obrácením se do sebe a směřováním své aktivity do alternativních světů na chatách, chalupách, zahrádkách, trampských osadách, undergroundu apod. Je skoro zbytečné připomínat, že v této době již žádné vykonstruované procesy vedoucí k popravám ani pracovní lágry neexistovaly, což však neznamená, že by mnozí nebyli za své názory a postoje pronásledováni a perzekvováni vyhazováním z práce, zakazováním činnosti i vězněním. Nemohu nezmínit ani méně okázalou a každodenní režimní šikanu a diskriminaci lidí bez stranické knížky, či těch s z různých důvodů nevyhovujícím kádrovým profilem.

Poslední léta komunismu byla typická jakousi vnitřní agónií. Nikdo již systému jako takovému nevěřil. Ten ztratil veškerou dynamiku, a to jak politickou, tak ekonomickou. Všechny hospodářské problémy pramenící z potlačení trhu, cenového mechanismu a konkurence a z nerovnováhy nakumulované za celou dobu trvání centrálního plánování se projevovaly faktickou stagnací a v sedmdesátých a osmdesátých letech již i na první pohled viditelným zaostáváním za tržními ekonomikami západních států.

Degenerace systému, který postrádal jakýkoli vnitřní tlak v podobě konkurence a soutěže, jenž by mu umožnil schopnost lépe reagovat na potřeby lidí, byla nezvratná. Absence trhu a demokracie s jejím autokorekčním mechanismem voleb neumožnila režimu provádět potřebné reformy a změny, na které již na konci osmdesátých let bylo stejně pozdě. Tyto chybějící zpětné vazby, jak ekonomické, tak politické, nevyhnutelně vedly k vnitřnímu úpadku režimu, jeho únavě a následnému rozkladu a pádu. Po změně politiky Sovětského svazu a přijetí Gorbačovovy doktríny, vyhlašující neochotu k zásahu podobnému tomu z roku 1968, ztratil režim i svou poslední (vnější) oporu. Neochota držet komunismus bez SSSR za zády a nevíra ve vlastní projekt způsobila, že bylo jen otázkou času, kdy se u nás tento již velice křehký systém rozsype po vnějším nebo vnitřním šťouchanci jako domeček z karet, podobně jako v dalších zemích východního bloku, kde ke změnám docházelo již o mnoho měsíců dříve.

Vnitřní problémy a ztráta celkové ekonomické dynamiky tak vedly v roce 1989 k pádu komunistického režimu nejen v Československu, ale také v ostatních zemích východního bloku. Zde je třeba se na okamžik krátce zastavit a udělat malou odbočku směrem k roli různých disidentských a protirežimních skupin v tomto procesu. Jejich vliv na pád systému jako takového se dnes dosti přeceňuje. Režim se spíše než působením antisystémových sil rozsypal vnitřním samopohybem a teprve na jeho konci přišla řada na disidenty a protirežimní síly. Jejich otevřené angažování se bylo zřejmým důkazem (dovnitř i vně), že ancien régime opravdu skončil. Tato jejich role, jak se však ukázalo později, byla smysluplná hlavně v několika prvních chvílích ještě před vytvořením struktury klasických politických stran. Signifikantním je případ rozpadu Občanského fóra nebo osobnost polského odborového předáka a někdejšího prezidenta Lecha Wałęsy. Nerad bych jakkoli umenšoval odvahu a také roli těchto lidí, která byla v přechodové etapě a v postavení se do čela protestů nezastupitelná, ale myslím si, že komunismus jako takový neporazili. Ten se vzdal sám.

Československo v době pádu komunistického režimu patřilo, a to i v rámci socialistického bloku, k zemím s největší účastí státu v hospodářství, která se blížila stu procentům. Chyběl cenový mechanismus jako jediný smysluplný prostředek efektivní alokace zdrojů a přenosu informací a jakákoli konkurence, která by bránila neefektivitám, plýtvání, nadbytku či nedostatku. Hospodářství orientované primárně na východní nenáročné trhy s výrazným podílem těžkého průmyslu vyrábělo řadu na západních trzích nekonkurenceschopných výrobků, ekonomika byla zatížena vnitřním dluhem a zaostávala za tržními ekonomikami v řadě ukazatelů včetně produktivity práce i ostatních výrobních faktorů. A ve výčtu ekonomických problémů centrálně plánovaného hospodářství obecně by se dalo samozřejmě ještě dlouze pokračovat.

Úkolem politiků po roce 1989 již proto nebyla jen dílčí reforma systému, o kterou se pokoušeli ekonomové v roce 1968, ale fundamentální změna celého ekonomicko-politického systému země směrem k pluralitní parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství. K tomu bylo potřeba odstátnění neboli privatizace celého hospodářství, aby mohly být opět nastaveny tržní mechanismy a vztahy, které jsou jediné schopné efektivně odpovědět na otázky co, jak a pro koho se bude vyrábět a produkovat. Proto došlo hned na samém počátku transformace k širšímu povolení soukromého podnikání, liberalizaci cen a zahraničního obchodu. V politické oblasti pak došlo k postupnému vytvoření klasických, (většinou) ideově jasně definovaných politických stran, které zahájily tolik potřebné vzájemné soutěžení o přízeň voličů.

Šlo ve všech ohledech o unikátní, neopakovatelný a nevyzkoušený proces ovlivněný i vnitřními podmínkami a neformálními institucemi (tedy jakýmisi vzorci chování) tehdejšího Československa. Že budou právě neformální instituce problémem, bylo alespoň části realisticky uvažujících politiků jasné již tehdy, stejně jako to, že je nebude možné zavést či změnit ze dne na den, že půjde spíše o běh na dlouhou trať a že ani žádný, byť sebelepší zákon dovezený ze zahraničí nám k tomu také nepomůže. Jinými slovy, nebylo možné postupovat dle nějaké příručky, která by popisovala jednotlivé kroky převodu hospodářství ze státních rukou do rukou soukromých nebo zavedení parlamentní demokracie a všech jejích institucí bod po bodu. Něco takového jako univerzální scénář neexistovalo.

Na transformaci lidé zareagovali tak, jak se doufalo – boomem ekonomických, politických, ale i kulturních a jiných aktivit, které byly čtyřicet let násilně potlačovány. Politická reprezentace vědoma si křehkosti transformačního procesu se jej snažila co nejméně narušovat aktivistickými zásahy státu, což ji bylo později zejména odpůrci formy transformace a její jedné části – privatizace – vyčítáno. Politici si velice dobře uvědomovali, že pro transformující se zemi je důležité co nejméně utlumovat potenciál, který se po letech svého násilného potlačování dral na povrch, stejně jako to, že transformační proces s sebou ponese náklady, které bude pro znovuobnovení trhu a jeho struktur nutné nést. Je na místě si zde ale připomenout, že nebýt předchozího znárodňování a zabavování majetku, nemuseli bychom řešit jeho opětovný, nelehký a nákladově nenulový převod zpět do soukromých rukou.

Nenechávejme si proto vnutit laciná hesla o ,,spálené“ nebo dnes asi spíše ,,rozkradené zemi“. Naše transformace byla úspěšná, a to nejen v porovnání s ostatními zeměmi východního bloku. Podařilo se vytvořit solidní základ pro ekonomický růst, který zpomalil až po neuváženém zásahu české centrální banky v roce 1997. Pokles, který nastal, se nám však v porovnání s naší současnou (nebo snad mohu říci již nedávnou) pětiletou stagnací musí nutně jevit jako úsměvná epizoda. Celkově se povedlo nastavit základní parametry nového systému, uvolnit do té doby nesmyslně svázaný a potlačený trh a přes odpor některých politických i nepolitických kruhů zavést standardní politický systém, který se podařilo destruovat teprve nedávno ve jménu boje proti korupci.

Rychlý proces transformace na konci devadesátých let postupně začal ztrácet svou dynamiku a uvolňovat prostor opětovnému svazování nejen našeho hospodářství, ale i životů zbytečnými a nepotřebnými regulacemi a nařízeními. Postupně jsme se stali normální evropskou zemí se všemi pozitivy, která byla z velké části vyčerpána a implementována právě v devadesátých letech, a negativy, jež se na nás valí od té doby v podstatě nepřetržitě, po vstupu do Evropské unie ještě rychleji a záludněji, a jež všechna ochotně přijímáme.

Vzdáváme se zcela dobrovolně historií prověřených a osvědčených tradičních hodnot ve jménu pomýleného chápání rovnosti a boje za práva všemožných a podivně definovaných menšin. Zavádíme stále nová sociální opatření likvidující mezilidské i rodinné vztahy a vytvářející masu nešťastných a nevýkonných lidí, kteří postrádají motivaci postavit se na vlastní nohy. Stále více pravomocí odevzdáváme nadnárodním organizacím a vzdáváme se tak možnosti rozhodovat sami o svých životech. V boji s klimatem a ideologií ekologismu naprosto odtrženou od reality a rozumu omezujeme a svazujeme vlastní hospodářství. Politiku jako nenahraditelný proces rozhodování o věcech veřejných likvidujeme na všech jejích úrovních kriminalizací politického rozhodování a politických dohod v rámci protikorupčního boje a kvůli všudypřítomné politické korektnosti si toto všechno i mnoho dalšího ani nejsme schopni otevřeně přiznat. Ti z nás, kterým jde o svobodu, nad tím nemohou a nesmějí zavírat oči. Je to proces, který je potřebné a nutné zvrátit.

K úspěšnému potýkání se se všemi těmito negativními aspekty naší současnosti patří také obrana pravdy o naší minulosti. Jedině tak na ni budeme schopni navázat a reagovat na všechna nová ohrožení naší svobody. I proto vznikl tento text.

Se souhlasem převzato z Revue Politika.