V českém tisku a stejně tak i v ostatních českých masmédiích je prostor vyhrazený konzervativním politickým názorům skutečně minimální. Nelze s úplnou jistotou říct, zda se jedná o účelovou manipulaci, anebo pouze o nezájem. Setkám-li se přesto někdy s úvahami, kvalifikujícími politiku jako konzervativní, musím bohužel konstatovat, že se jedná ve značné míře o názory nejen dosti rozpačité, ale  někdy i vyloženě mylné.

Rovnost a národ – potencionální nástroje tyranie

Se zájmem jsem si proto přečetl článek „Česká konzervativní revoluce“ (iHned.cz, 19.1.2016) komentátora HN Petra Honzejka (dále jen PH ) s nadějí, že snad v tomto případě bude již konzervativní politika hodnocena v korektnější rovině, než tomu bylo doposud. Bohužel jsem byl zklamán. Dávám si proto otázku, v čem asi tento problém tkví? Lidé někdy mluví o konzervatismu jako politickém směru, a to jak ve smyslu jeho kritiky, tak také i v jeho prospěch. Nicméně zamyslím-li se nad „argumenty“, které jsou přitom předkládány, nabývám občas dojmu, že mluví spíše o problému „kulatého čtverce“, ale nikoliv o konzervativní politice a skutečných hodnotách, které hájí.

PH začíná svůj článek o konzervativní politice příkladem jednoho hnutí v Německu ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci. Toto hnutí, které si říkalo „konzervativní revoluce“, jak dále sděluje, „...bylo národovecké, izolacionistické, namířené zejména proti liberálům a pracovalo s myšlenkou, že obyvatelstvo Německa má určitý jednotný zájem bez ohledu na původ i majetek“. Protagonisté tohoto hnutí dle komentáře sice nedopadli dobře, ale autor zde vidí důležitější aspekt. Zda se totiž něco podobného jako v předhitlerovském Německu „zvolna nezačíná utvářet v současném Česku“. PH mě postavil v této části svého komentáře před klíčový problém. Je zde vůbec reč o konzervativní politice? A je-li, pak na základě jakého paradigmatu? Hnutí bylo konzervativní proto, že bylo národovecké a izolacionistické anebo proto, že pracovalo proti liberálům s myšlenkou na jednotný zájem bez ohledu na původ i majetek? A mluví vůbec autor o konzervativní politice anebo jen poukazuje na jakési samozvané konzervativní hnutí, jež s konzervatismem nemělo nic společné a mátlo veřejnost svou identifikací? Chce autor poukázat hlavně na to, že v současném Česku vzniká něco podobného?

Po hlubším zamyšlení docházím k závěru, že je zde pravděpodobně myšleno na konzervativní politiku, protože ji autor klade jako ideový směr do opozice liberalismu, o kterém ve svém komentáři mluví. Předpokládám-li správně, pak musím vyslovit zásadní námitku. Především konzervativní politika není ani národovecká a nemá ani tendence jakéhosi „sjednocování bez ohledu na původ a majetek“. Národovectví a sklony k rovnostářství jsou pro konzervativní politiku nepřijatelné. Jak píše Burke: „Rovnost a národ jsou dva potencionální nástroje tyranie a v souladu s tím Francouzská revoluce pracovala na likvidaci společenských a mravních předpokladů občanské svobody“. Burke proto také v Deklaraci práv viděl jenom revoluční slogan se snahou přenést těžiště svobody z jednotlivce „na národ“. Ale ani ve druhém případě, kdy autor klade konzervatismus do opozice liberalismu, nelze konzervatismus chápat jen jako cosi protiliberálního. Konzervativní politika sice stoji v opozici k liberalismu, ale vymezuje se vůči němu především svým ideovým obsahem a hodnotovými preferencemi. To je jeden z mnoha důvodů, proč nelze prezidenta Miloše Zemana a ministra financí Andreje Babiše spojovat, jak to autor ve svém článku činí, s pomyslnou „konzervativní revolucí“. Jejich negativní vztah k liberalismu je automaticky neřadí mezi „konzervativce“, protože jejich názory jsou zakořeněny v levicových idejích, naprosto odlišných od myšlenek tradičního konzervatismu. Považuje-li tedy autor uvedené protagonisty za aktéry „konzervativní revoluce“, tak je možné je brát pouze jako představitele konzervativního křídla levicové politiky, tedy spíše jako zastánce levicového fundamentalismu.

Nacionalismus, populusmus, extremismus

Naprosto zmatečné se mi zdají také úvahy o důvodech stojících v pozadí konzervativní revoluce v Česku. Autor nejdříve poukazuje na stálou existenci antiliberálních proudů, které zde odjakživa působily a komplikovaly vládnutí a chránily slabší. Následně plynule přechází k „legendární nechuti Václava Klause k občanské společnosti a nikým „nevolenému aktivismu“ a svoji úvahu završuje poznámkou o tom, že existuje „latentní poptávka po zrušení brzd moci a pevné ruce...“. Možná že jsem nepostřehl správně, k čemu autor směřuje, ale chtěl-li svými úvahami prezentovat konzervativní politické myšlení, tak je neprezentoval správně. Nejsem totiž toho názoru, že komplikovat vládnutí a chránit slabší je správně pojaté primární zaměření konzervativní politiky. Můžeme spíše říct, že konzervativní politika hájí a respektuje ústavní rovnost, rovnost před zákonem, ale současně vyvíjí snahu o omezení moci státu, a to je podstatně jiná skutečnost, než poptávka po zrušení brzd moci a volání po pevné ruce, jak to sděluje autor ve své úvaze.

Co se týče Václava Klause, tento je výrazným zastáncem liberálního ekonoma Friedricha von Hayeka a Klausovo přesvědčení, že „volný trh vyřeší samoregulací všechno“, jednoznačně není hodnotou, která by byla součástí konzervativní politiky. Naopak jím založené ekonomické náboženství orientovalo lidi pouze k bezbřehému hédonismu, umožnilo zaměstnání armádě sofistů, ekonomů, počtářů a sociálních inženýrů, kteří pomáhají pohřbívat skutečné duchovní a morální hodnoty čím dál hlouběji, aby tak izolovali člověka od sebe samého a transformovali ho na pouhý spotřební stroj. Ačkoliv jsou materiální podmínky příznivější a vzdělání dostupnější, přesto nejsou lidé šťastnější a mravně dokonalejší. Naopak mnozí ztratili nejen schopnost lépe pochopit své povinnosti, ale ztratili i víru v dobro lidského ducha. Navíc Klausův často prezentovaný český nacionalismus a výrazné ideové tíhnutí k Východu konzervativní politiku popírají v její podstatě.

Je proto třeba připomenout, že konzervativní politika stojí na úplně jiných základech a hodnotách, než jsou ty, které ve svém článku o konzervativní revoluci předkládá PH. Dost mě mrzí, že konzervatismus degraduje na pouhý izolacionismus a kromě toho autor ještě podsouvá konzervativní politice i aspekt nacionalismu, tedy hodnotu, kterou konzervatismus nejenže nikdy nepřijal, ale která je mu navíc úplně cizí. A aby nastal v obraze o konzervativních hodnotách pro málo informovaného nebo vůbec neinformovaného čtenáře ještě větší zmatek, vychází autor v úvodu svého komentáře z historického fenoménu tzv. „konzervativní revoluce“ předhitlerovského Německa. Uvědomíme-li si tuto skutečnost hlouběji, zjistíme, že konzervatismus je v uvedeném názorovém kontextu redukován de facto na populismus v lepším případě a v tom horším na extremismus.

Nicméně stejně rozporuplným je i moment přiřazení izolacionismu k hodnotám konzervativní politiky. Možná, že autor vycházel z příkladu izolacionistických tendencí některých amerických konzervativců ve 20. století, jenž byli neochvějnými zastánci neexpanzivního vojenského rozpočtu a akcentovali rozvíjení obchodu se světem na úkor amerického nacionalismu. Přesto se však domnívám, že tento příklad není pro konzervativní politiku plně reprezentativní. Je sice pravdou, že konzervativci navazují na minulost a její tradice, nicméně je třeba si také uvědomit, že to neznamená bezvýhradné přijímání každé myšlenky, kterou jim minulost nabízí. Přijímají pouze ty tradice, které jsou přínosné a žádoucí.

Svoboda podmíněná řádem a ctností

Trajektorie základních konzervativních myšlenek a hodnot směřují nejen vertikálně, ale i horizontálně a přispívají tak k vymezení určitého hodnotového systému, který v žádném případě nelze spojovat s populisty, nacionalisty a extrémisty, které autor ve svém komentáři označuje jako protagonisty „české konzervativní revoluce“. Hierarchie konzervativních hodnot je propojena s autoritou transcendentní Pravdy jako universálního garanta skutečné svobody a odpovědnosti nejen jednotlivce, ale i různých pospolitostí a společenství. Toto vertikální propojení obsahuje v sobě důležité aspekty řádu a autority. Jak Burke říká: „Ne pouze svoboda, existující spolu s řádem a ctností, nýbrž svoboda, která nemůže existovat bez nich.“.

Chce-li tedy někdo srovnávat liberalismus, konzervatismus nebo socialismus, měl by se  zaměřit na jiné aspekty rozdílů mezi těmito ideovými proudy, aby nedocházelo ke zbytečně zmatečným představám. Přesto si dovolím říct, že postoj k soukromému vlastnictví je jedním z nejzásadnějších kritérií pro pochopení liberálního, socialistického a konzervativního myšlení a pro jejich vzájemné rozlišení. Neúcta k majetku a snahy postavit proti principům vlastnictví jakési nároky státu, toho státu, který existuje především k ochraně tohoto vlastnictví, je obrovským zlem, které otevřelo cestu k mnoha dalším zlům ničícím i všechno ostatní a představuje tak jedno z největších ohrožení občanské svobody.

Vztah k zákonně nabytému vlastnictví je tak jedním z klíčových momentů konzervativní politiky, který ji jasně vymezuje vůči ostatním politickým proudům. Míra nedotknutelnosti soukromého vlastnictví je nejen barometrem spravedlnosti právního řádu ve fungující společnosti, ale je rovněž i mírou respektování osobní svobody jednotlivce i společností vlastnících majetek. Soukromé vlastnictví je nerozlučně spjato s důstojností lidské osoby. Hmotný majetek není jen vnějším příslušenstvím člověka, ale především reprezentuje jeho nezcizitelný sociální rozměr, náležející k jeho lidské důstojnosti a k jeho lidství. Útok proti soukromému vlastnictví jednotlivce, rodinnému majetku či majetku společenství je proto po vraždě nejtěžším zločinem proti lidské důstojnosti a není možné ho ospravedlnit žádným způsobem.

V současné době tedy žádná z parlamentních politických stran v České republice na pravé straně politického spektra není konzervativní, protože jejich lhostejnost k přijímání tzv. zákonů k vyvlastnění, které nelze charakterizovat jinak než jako bezostyšnou loupež, je evidentní. Jedná se vlastně o renesanci znárodňování v modifikované formě, protože tak jako za totality se oprávněný vlastník nemůže de facto účinně bránit ani dnes. Soudy často nerespektují oprávněné zájmy vlastníka, ale servilně nahrávají zkorumpovaným státním a ministerským úředníkům a zainteresovaným lobbistům, kteří pod pláštíkem „obecného dobra“ sledují své vlastní cíle a okrádají své oběti doslova za „denního světla“. Stát a vládní instituce, které existují jen proto, aby chránily život občanů a jejich majetek, se svému poslání zpronevěřují a samy se svým nespravedlivým jednáním stavějí do pozice zločince. Žádný konzervativec není ve svém svědomí vázán zákonem, který protiřečí důstojnosti lidské osoby, což v případě vyvlastňování půdy, které se má dle nových pravidel dít ještě před případným soudním rozhodnutím a za podmínek, jež si svévolně určí vládní úředník, nelze popřít (dle právního principu lex iniusta nulla lex).

Chce-li tedy někdo hodnotit politické subjekty či osobnosti v kontextu konzervativního politického proudu, měl by vzít v úvahu i tyto skutečnosti. Po následném zhodnocení by totiž velice rychle dospěl k závěru, že nikdo z protagonistů, které PH ve svém komentáři označil jako „průkopníky“ tzv. české konzervativní revoluce, nebyl a není žádným konzervativcem. Zda se jím někdy stane, to ukáže až budoucnost.

Mezititulky redakční.