V textu kolegy Friedlaendera „Polsko a Evropa aneb co je demokracie“, publikovaném v tomto, lednovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, je mnoho tvrzení, které bych mohl pouze podepsat. Mám však tři nesouhlasné poznámky:

1.Jsem přesvědčen, že vláda zákona není součástí definice demokracie. Chápu tuto charakteristiku jako samostatnou. Vláda zákona je jistě pro řádné fungování demokracie zcela nutná. Jenže ona je ještě důležitější než sama demokracie. Autor spekuluje o situaci, kdy je vláda zákona suspendována, ale nadále probíhají více či méně svobodné volby. A má pravdu, když říká, že v takové situaci buď již od prvopočátku jsou, nebo se brzy stanou takové volby jen jakousi Potěmkinovou vesnicí. Daleko zajímavější je však případ, kdy vláda zákona trvá, ale částečně či dokonce zcela jsou suspendovány volby. Ne, nepřeji si to. Ale kdybych si z těchto dvou situací musel jednu vybrat, byla by to ta druhá... tedy, za předpokladu, že se zákon, o kterém je zde celou dobu řeč, přibližuje spravedlnosti, tedy respektuje lidskou přirozenost.

2.Ďábel bývá skryt v maličkostech. Pan kolega Friedlaender správně uvádí: „Argumenty proti vládě PiS budou oslabeny tím, že i za předchozí vlády docházelo k prohřeškům proti unijním principům.“ Nedovádí však tento pohled do důsledků. Co se médií týká, je dostatek výmluvných a hodnověrných svědectví, že vláda Občanské platformy se chovala co do výsledků identicky. V té době však nikdo obavy o demokracii v Polsku nevyjadřoval. Proč? To je, podle mého názoru, zcela klíčová otázka.

3.Otázka jmenování soudců polského Ústavního tribunálu spadá v zásadě pod výše uvedený bod 2. Ještě jiná věc je údajná paralýza jeho fungování. K tomu bych si dovolil citovat podstatnou pasáž z článku Zdeňka Koudelky „Spor o polský Ústavní tribunál“ (Pravý břeh, 6.1.2016): „Hlavní změnou je posílení kolektivního plenárního rozhodování Ústavního tribunálu na úkor malých senátů. V zásadě bude nyní rozhodovat v plénu všech 15 soudců, pokud zákon nestanoví jinak. Nerozhoduje-li tribunál v plénu, bude rozhodovat v sedmičlenných senátech, namísto dosavadních tříčlenných. Vedle tříčlenných senátů ještě byly i senáty pětičlenné, které rozhodovaly např. o neústavnosti zákona, kteroužto kompetenci nově získalo plénum Ústavního tribunálu. V plénu polského Ústavního tribunálu se bude nově rozhodovat za přítomnosti nejméně 13 členů z 15 a je nutná přítomnost předsedy či místopředsedy. Přitom se rozhoduje většinou dvou třetin soudců. Nejvýznamnější pravomoc všech ústavních soudů spočívá v možnosti rušit obyčejný zákon pro nesoulad s ústavou. U nás takto může zrušit obyčejný zákon Ústavní soud v plénu za přítomnosti nejméně 10 soudců. Pro zrušení zákona se musí vyslovit nejméně 9 soudců. Tedy při přítomnosti 10 soudců je 9 soudců 90% většina. Porovnáme-li situaci s polským Ústavním tribunálem, zjistíme, že sice máme o 3 soudce menší požadavek na schopnost usnášení pléna – 13 v Polsku, 10 u nás, ale máme při minimálním počtu takto zúčastněných členů obdobný požadavek na přijetí – v Polsku dvě třetiny (66,6%), u nás tři pětiny (60%) ze všech 15 soudců či 90% přítomných při přítomnosti minima 10 soudců.“. Z toho zcela jasně vyplývá, že i náš Ústavní soud by měl být považován za paralyzovaný a to dlouhodobě. Opět: jak je možné, že na základě takové skutečnosti nejsou vyjadřovány vážné obavy o stav či osud demokracie v České republice?