Krátké zamyšlení nad církevními restitucemi

Napsal Miroslav Beňo

...přesněji nad plněním závazků, vyplývajících ze Zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. V rámci uvedeného restitučního zákona (dále jen Zákon), který byl schválen a přijat Parlamentem ČR a který se vláda ČR zavázala naplnit k nápravě křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech po roku 1948, se v poslední době stáváme opět svědky snah o manipulaci a obstrukci, jak oddálit, či jiným způsobem omezit plnění tohoto Zákona.

Především zástupci KSČM a někteří členové Sociální demokracie (snad bývalí členové KSČ, kteří konvertovali k ČSSD) vyvíjejí různé aktivity, aby opět církvím škodili a úskočným způsobem např. vehementně prosazují, aby příjmy z restitučního procesu církve zdaňovaly anebo se snaží nepravdivými údaji veřejnosti namluvit, že současní držitelé uloupeného církevního majetku převzali tento „ v dobré víře“ (bona fide).

Ze zkušenosti s politickým a mocenským jednáním komunistů a pokrytectvím některých sociálních demokratů lze všechny tyto aktivity kvalifikovat jako naprosto neodůvodněné. Nelze v nich vidět nic jiného, než účelovou manipulaci těch, kteří se snaží nejen klást překážky v naplňovaní restitučního zákona, ale také se snaží zachovat majetek svých současných či bývalých chráněnců, kteří jej neoprávněně získali za socialistické totality, anebo podvodným způsobem za „Klausovy privatizace“.

Právě plnění závazků, vyplývajících z restitučního Zákona, by mohlo tento stav věcí napravit, čímž lze rozumět, že by neoprávnění držitelé museli majetek navrátit skutečnému vlastníku, tedy církvím (např. Lesy ČR, někteří držitelé pozemků, lesů a jiných movitých či nemovitých věcí patřících v minulosti podle práva církvím).

Jaké řešení nabídnout v rámci problémů, které v současné době rezultují z naplňování Zákon ve smyslu výše uvedených obstrukcí a účelových manipulací ze strany komunistů a některých členů ČSSD? Především musíme vycházet z kontextu událostí tak, jak se staly a jak následně zapříčinily řetěz událostí, jež v dnešní době vyústily v přijetí Zákona. Jeho smyslem je snaha napravit pokud možno alespoň hmotnou újmu církvím a náboženským společnostem, když už morální a duchovní škody jim způsobené napravit nelze.

Budeme-li se tedy dívat prismatem historických událostí, jednoznačně z nich vyplývá, že za skutečný stav věcí, který je dnes předmětem plnění Zákona, plně odpovídá bývalá KSČ. Po roce 1948 komunisté záměrně přijali zákony, kterými vytvořili takové právní prostředí, aby jim umožnilo neoprávněně nabýt majetek církví a náboženských společností. Tedy všechny právní kroky a všechna nařízení, které byly v tomto ohledu pod přímou kontrolou KSČ realizovány, směřovaly k jedinému cíli: nespravedlivě nabýt cizí majetek. Komunisty zvolené prostředky a stanovený cíl byly výsledkem jejich vědomé a záměrné činnosti.

V tomto směru můžeme s jistotou tvrdit, že dnešní politická formace KSČM je právním nástupcem a současně i dědicem nejen morálních, ale i všech majetkových nepravostí, které KSČ za svého vládnutí v létech 1948 až 1989 napáchala.

KSČM se totiž nejenže nevzdala majetku bývalé KSČ (a převedla je právně různými cestami na svou politickou organizaci), ale také se ani veřejně nedistancovala od bezpráví jak majetkového, tak morálního, spáchaného její politickou předchůdkyní KSČ. Spíše naopak se s ní ve svém politickém programu a ve svém politickém jednání plně ztotožnila. Zůstala tedy zachována nejen ideologická, ale i právní kontinuita mezi KSČ a její novou nástupkyní KSČM.

Pod pojmem restituce rozumíme především odstranění nespravedlivě způsobené škody a uvedení věcí do předešlého stavu. Nesplněním oprávněného požadavku, vyplývajícího z restitučního nároku, bezpráví pokračuje dál.

Prvním a největším podílníkem, jehož se náhrada způsobených škod církvím a náboženským organizacím týká, je bývalá KSČ a současná KSČM jako její právní nástupkyně a právoplatný dědic nejen jejího majetku, ale i všech majetkových či morálních dluhů. Z toho plyne velice důležitý závěr: KSČM jako právní nástupce bývalé KSČ a tedy i hlavní a největší pachatel škod, které se v rámci Zákona řeší, má povinnost celou škodu nahradit sama tak, jak to vyplývá z pravidel ohledně tzv. podílnictví na vzniklé škodě (je-li jeden pachatel, hradí škodu celou, jedná-li se o skupinu pachatelů, dělí se podíl náhrady škod podle určitého pořadí).

Z tohoto pohledu je tedy neoddiskutovatelnou povinností KSČM, aby se podílela svým majetkem a finančními prostředky přímo na restitučním majetkovém a finančním vyrovnání. Lze považovat za naprosto amorální a nespravedlivé, aby restituční nároky plnili pouze běžní daňoví poplatníci, kteří až tak přímý podíl na škodách způsobených církvím a náboženským společnostem neměli, ale hlavní a de facto jediný pachatel bezpráví je mimo restituční spravedlnost. Nejenže se přímo KSČM nepodílí sama na náhradě restitučních škod, ale snaží se ještě různými obstrukcemi dál poškozeným škodit. Každý člen současné KSČM nese totiž svůj podíl na náhradě škod způsobených organizací, které členem se stal, protože svobodným vstupem a souhlasem s politickým programem vědomě a osobně přijal i spoluodpovědnost za dědictví, kterého je KSČM vlastníkem. Přísluší mu tedy i povinnost podílet se na nápravě zděděných majetkových a morálních dluhů své strany.

Mimo jiné je také potřeba důrazně a jednoznačně zamítnout i současné tendence vedoucí k obstrukčním snahám při plnění restitučního zákona, které jsou důsledkem pochybného převodu majetku v minulosti. Často se totiž s majetkem manipulovalo, a to i přes skutečnost, že tento byl zatížen restitučním břemenem a jako s takovým byla právně znemožněna jakákoliv dispozice. V kontextu tohoto pohledu lze přijmout názor, že neexistuje majetek, jež by byl „přijat v dobré víře“. Charakter povahy všech držitelů takto nabytého majetku můžeme kvalifikovat jako držitele dubia fide (pochybné víry). Povinností každého z nich bylo hledat pravdu o jeho skutečném původu, nikoliv se pouze spokojit s pochybnými či přímo lživými informacemi. Pokud někdo z držitelů měl ještě před převzetím majetku jakékoliv podezření o oprávněnosti jeho nabytí, měl s převzetím takového majetku počkat až do vyjasnění skutečného stavu.

Veřejnost a politické strany, jimž spravedlnost není lhostejná, by měly proto žádat, aby v rámci naplnění spravedlnosti byla KSČM jako hlavní dědičce a pachatelce křivd uložena soudní povinnost přímé účasti na finančním vyrovnávání v procesu restitučních náprav církvím a náboženským společnostem. Protože je zde ale důvodné podezření, že by mohla KSČM se svým majetkem manipulovat a převést jej na jiné subjekty a vykázat tak svoji insolvenci, lze přijmout opatření, aby (nejméně) 50% z finančního zisku KSČM, které by měla obdržet ze státního rozpočtu na základě pravidel platných pro financování politických stran, bylo automaticky deponováno na účty, které jsou určeny k restitučním náhradám. Tato soudní exekuce by byla prováděna z odměny za každou volební účast KSČM, za kterou by ve výsledku měla obdržet státní finanční podporu. Časově by exekuce trvala až do konce politické činnosti KSČM, nebo do okamžiku, kdy by byly takto pokryty veškeré náklady na příslušné restituce.

Držitelům majetku povahy dubia fide, tedy těm, kteří měli povinnost prověřit si jeho původ, ale přesto tak neučinili z neodpovědnosti anebo v naivní představě, že jim neoprávněně nabytý majetek stejně nikdo nevezme, musí nést tíži své neodpovědnosti a podvodného způsobu jednání. Majetek, který neoprávněně získali, musí být soudně zabaven. Lze téměř vyloučit, že o původu majetku předem neměl nikdo ani nejmenší pochybnosti. To nelze kvalifikovat jinak než ryze účelovou lež.

V naplnění spravedlnosti je také povinností kompetentních orgánů prověřit jednání každého státního úředníka, který dovolil anebo se jakýmkoliv jiným způsobem podílel na převodech majetku na jiné subjekty, a to i přesto, že věděl o restitučním břemenu, kterým byl majetek zatížen. Je vyloučeno, že by odpovědný státní úředník nedisponoval v tak delikátní věci prostředky, aby nemohl předem vyloučit, že s majetkem ze zákonných důvodů nelze disponovat. Tyto úředníky je pak třeba na základě zjištěného pochybení či zanedbání svých povinností při výkonu úřadu přísně postihnout, a to nejen služebně, ale i finančně.

V konečném pohledu na celou škodu a bezpráví, kterým byly církve a náboženská společenství vystaveny za komunistické totality, si musíme zároveň uvědomit, že by tato náhrada vůči skutečným škodám, které komunisté napáchali, byla jenom částečným zlomkem. Nicméně i přesto by tato skutečnost byla významnou morální satisfakcí a vyjádřením snahy o dosažení nejen spravedlnosti, ale i jasným signálem toho, že naše demokracie nebude pokračovat v bezpráví a zlu, které zaseli komunisté do všech rovin lidského a společenského života.

Autor je členem Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.