K jednostranným pohledům na USA

Napsal Václav Komora

Při listování současnými zprávami má zkušený pozorovatel dojem něčeho už dříve prožitého – doby reálného socialismu s jednostrannými názory určovanými tehdejším Rudým právem. Dnes není zřejmé, odkud většina novinářů opisuje, ale jen, že opisuje stejně tendenčně jako kdysi. Kritika této převládající informační linie – jakýsi disent – je u nás vyhrazena jen okrajovým internetovým kanálům a blogům. V USA je naštěstí stále ještě k dispozici několik celoplošnějších televizních a rozhlasových stanic s alternativním názorem, které ovšem naši novináři obvykle svrchu zavrhují.

Kritický příjemce zpráv se snadno brání přijímání do očí bijící nerovnosti v přívalu očerňujících informací o Donaldu Trumpovi a v naprosté nepřítomnosti kompletních informací o Hillary Clintonové. „Naše“ Clintonová je prostě ideální nedotknutelná postava, moderní verze naleštěné zasloužilé všesoudružky Marie Kabrhelové, tentokrát s křečovitým afektovaným úsměvem, ale s podobnou prázdnou frazeologií. Ostatně i Barack Obama je playboyovou verzí Milouše Jakeše a podobně jako on vypadává ze svého robotického obrazu dokonalého řečníka, když nepřednáší předem nacvičené projevy. Proto se také oba dlouhodobě vyhýbají přímým tiskovkám s novináři.

Nedávná vážná aféra s únikem informací z útrob Demokratické strany ukázala, že její aparát spolu s hlavními médii fakticky manipuloval výběr kandidátky na prezidenta ve prospěch kartelu zájmových skupin a nešlo tedy o demokratickou volbu – stejně jako byla předstírána demokracie kdysi u nás. Manipulace v zákulisí tedy existuje. Jak tedy lze potom bránit dojmu, že se dnešní demokracie v USA dostala v rukách reálných socialistů verze 2.0 do slepé uličky. Ti si vytvářejí pevnou mocenskou strukturu sypáním cukru různých výhod své voličské základně a přisátým ekonomickým subjektům čerpajícím všelikou státní rentu. To vše na dluh budoucích generací jako za našeho bývalého socialismu. Vidíme to ostatně obdobně i v mnoha jiných západních zemích, kde nastala podobná kritická situace vládnoucích socialistických kartelů odtržených od podstatné části voličů. Avšak takováto kritika současné demokracie prý jen nahrává Putinovi a proto je zásadně nežádoucí.

Donald Trump vystupuje v této doposud pohodlné hře americké vládnoucí třídy domluveného establishmentu demokratů a republikánů jako Černý Petr. Není ovšem takovým troubou jak ho malují naše média a chytře využívá všech mezer a slabých míst zavedeného politického systému. Suše logicky a pragmaticky vzato mu k plánu na účinný průlom nezbývalo nic jiného než mobilizovat existující nespokojenou velkou část elektorátu nástroji vyvolání vlasteneckých citů a používání tvrdě populistické rétoriky. Trump ovšem dokázal svým talentovaně účelovým projevem naprosto ovládnout mediální prostor a zajistit si lidovou podporu. Otevřel například tabuizovaná korupční témata převádění federálních financí z vlády přes odbory, společenské projekty nebo university zpět do Demokratické strany. Socialisté bezúspěšně křičí, že je národní socialista (používají přitom zkreslené pojmy fašista a nacista). Křičí, že chce spolupracovat s Putinem a přitom jejich vlastní zahraniční politika je trvalým strategickým ústupem před Putinovými i čínskými zájmy, třeba v odzbrojování Západu nebo v posilování pozice Íránu.

Není vůbec jasné, jak tato politická velehra dopadne a zda se opravdu Trump stane prezidentem, čemuž zatím nasvědčuje pád popularity Clintonové. Protože vládnoucí třída se zajisté své moci nevzdá. Teprve asi uvidíme opravdu zajímavé věci. Není také zřejmé, co by skutečně Trump prováděl, až by získal moc. Zda skutečně je, podle některých konzervativních kritiků, ochoten uzavřít formální spojenectví s tandemem Rusko-Čína podobně jako Německo se SSSR ve třicátých letech. To jsou zatím jen spekulace, ale nesporným faktem je, že současná vládnoucí garnitura se tomuto tandemu již fyzicky podvoluje a kryje to jen řečněním.

Podstatnou otázkou je, co tento geopolitický blok dělá v zákulisí. Zdali opravdu ovlivňuje americké volby a jak. Zprávy o vedení informační války nasvědčují tomu, že dělá dost. Putin nedávno veřejně oživil utopické touhy všech světových socialistů, ať již se dnes nazývají progresivisty či zelenými nebo jakkoli jinak, prohlášením, že má svou komunistickou legitimaci stále připravenou v šuplíku. V tom šuplíku byla stejně tak k dispozici záliba v marxistické dialektice, hře s protiklady cíleně vrcholící konečnou vítěznou syntézou. Sověti nám její praxi dokonale ukázali v roce 1948 v ohlupení všech našich tehdejších demokratických sil. Doufejme, že Putinova pravděpodobná dnešní partie s tímto starým herním schématem je přeci jen složitější. Doufejme, že se něco vymkne a nepodaří. Na Clintonovou nebo jejího případného náhradníka ze stejné stáje ovšem naprosto sázet nejde a nikdo další kromě Trumpa už ve hře není.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.