Začalo být ve světě vyhlašováno, že prý nastala doba „post-faktická“, ve které prý na nás začaly útočit pochybné a falešné informace. Oficiální objasňování a tvrzení jsou přitom samozřejmě vydávána za ta jedině správná, což zavání nám neblaze známým třídním výkladem dějin. Mnohé z toho, co se ne tak dávno událo a stále o tom existují dosažitelná důvěryhodná svědectví, bylo totiž pozdějšími zpolitizovanými výklady zřetelně pozměněno. U nás jsme ale vybaveni mimořádnou legitimací pro jejich kritické zkoumání.

Kritika pochybného výkladu

Máme prožité půlstoletí faktické zkušenosti s prolhaností celé státní mašinérie, jejíž „pravdy“ byly také vyhlašovány za vědecky prokázané. Opravňuje nás to, do jisté míry pro názornost, i ke zjednodušeným závěrům, neboť k nim směřuje dostatek podpůrných fakt z bankrotu současného socialismu. Náhledem z této perspektivy vyvstanou některé klíčové skutečnosti odlišně. Jde především o aktuální pohled na cestu, během níž se původně pyšně valící socialistické revoluce přeměnily v pozdější plouživá strašidla, kryjící se úřednickou tváří a frázovitou mluvou. Z nich zase vyrostli dnešní káraví režimní dozorci, s elegantní „lidskou tváří“ Junckera nebo Obamy. Jsou snad podstatně rozdílní od našich dřívějších nevzhledných papalášů?

Nazývejme je stručně socialisty

Doba posledních více než sta let se dá charakterizovat jako série pokusů o socialistické revoluce. Začalo to před více než sto lety, když propukaly na ulicích Evropy a Ameriky krvavé šarvátky mezi gangy jen mírně odlišných kolektivistických ideologií. Sdílely odmítání tradičních opor vlády – aristokracie, křesťanství a kapitalismu – spolu s touhou rychlého revolučního získání moci. Až teprve dějinné zkušenosti s následky provedených převratů, jak v bolševickém Rusku, tak ve fašistické Itálii i v nacionálně socialistickém Německu a v řadě dalších zemí, vedly na Západě k všeobecnému vystřízlivění. Fašismus byl poražen ve strašné válce a s komunismem, naším věznitelem, bylo uzavřeno jakés-takés příměří.

Na Západě počalo upřednostňování postupného, jakoby demokratického směřování socialistů k původnímu cíli. Ve Spojených státech nabrali tempo pod názvem liberálové. Socialisté tam dříve, v době průmyslové expanze ve dvacátých letech a také po zavedení anti-imigračního zákona hlavně proti trockistům, téměř vymizeli. Vzchopili se až za hospodářské krize třicátých let. A pak jim udávali tón intelektuálové z východního pobřeží. Svědek Whittaker Chambers skvěle popisuje, co se tam dělo a jak to ovlivňovala Kominterna. Snesl fakta a oni je dodnes popírají. Nakonec socialisté zhruba v sedmdesátých letech kompletně ovládli demokratickou stranu USA.

V onom postupném procesu skutečně stále šlo o revoluční převzetí státu, jehož vnějším blyštivým idolem se stal skandinávský model „třetí cesty“, údajně slučující výhody kapitalismu a socialismu. Ovšem pod tvrdou kontrolou socialismu a s jejich zvyky. Proto je účelné pojmenovat to vše socialismem, jakkoli se to zdá příliš hrubé shrnutí do jednoho pytle. Nepropadejme ale iluzi mnohých naivních souputníků, že se jednalo o ideály. Nebuďme bloudi, že neexistovaly skupiny, usilující hlavně a jedině o moc. Politickým gangsterům, povzbuzeným přežitím SSSR, šlo po válce znova o podobné získání vlády. Uvědomili si, že jejich sázka na podporu dělnické třídy po předchozích padesáti letech vyčpěla. Dělnictvo jim zatím „zburžoaznělo“, a tak bylo třeba hledat jiný podpůrný dav zneužitelných „odcizených“ voličů. Skvěle jim k tomu posloužila úzká revoluční vrstva intelektuálů. Hlavně v přeorientování ideologického tlaku, který byl nově zaměřen na dva směry.

Ve společenské oblasti vsadili socialisté na myšlenky, že má-li být revoluce úspěšná, musí být především naprosto rozbity kulturní a spirituální základy dosavadní společnosti. Bylo to sice v protikladu s ortodoxním marxistickým učením, že o všem rozhoduje jen hospodářská základna, ale zato v souladu s původní hlubinnou nenávistí Marxe i Lenina ke křesťanství a k jakémukoli náboženství vůbec.

Jiní myslitelé zase načrtli cestu směrem k dosažení rozvratu tradiční kapitalistické základny zasahováním státu. Kromě úplného zrušení volného trhu regulacemi a dotacemi navrhovali také ochromení samotného kapitálu skrze předlužování státu nadměrnými sociálními výdaji a nesmyslnými projekty.

Zrození nové vládnoucí třídy

Poválečná západní levice se nadšeně chopila hlavní téze pozvolné revoluce, tedy že je třeba postupně propochodovat demokratickými institucemi až k vrcholům moci. A dnes už všude na těch vrcholcích pevně sedí. Navíc se z univerzit, které byly v první poválečné vlně toho pochodu nejsnáze obsazeny socialistickými intelektuály, rozlétaly do všech míst společnosti „papoušci“, vykrmení socialistickým pseudo-náboženstvím. U nás byl „marxák“ mezi studenty nevážen, na Západě však většina studentů moderním novo-teoriím věří. Bohužel mezi ně patří zřejmě i dcera prezidenta Trumpa Ivanka a její vlivný manžel Jared Kushner. Zdají se být brzdou prezidentova přislíbeného konání. Nebo synové Rupperta Murdocha, kteří již začali demontovat jeho v USA úspěšnou konzervativně zaměřenou televizi FoxNews. Propustili například nejoblíbenějšího komentátora Billa O´Rilleyho a další, načež sledovanost FoxNews poklesla poprvé po sedmnácti letech z prvního místa. Současná převaha politické korektnosti ve společnosti dokládá, že se socialistům to narušení základů do značné míry zdařilo.

K uvedeným mocenským záměrům byla manipulována i pravidla demokracie. Socialisté se snažili vytvářet monopolní a privilegovanou vládnoucí politickou třídu, sestavenou ze spolupracujících elit různých politických stran. Před nevidoucími zraky veřejnosti ovládli během let těžiště politického spektra, do kterého vtáhli ke spolupráci na budování kompromisní „třetí cesty“ různé síly zleva i zprava. Ať už si říkaly liberální levice, křesťanští socialisté nebo sociální konzervativci. Podstatné nebylo jejich označení, podstatné bylo, zda kolaborovaly se záměry socialismu nebo jim oponovaly. Dřívější evropské pravicové politické strany, shrnuté pod označením lidovci, tak fakticky přešly na socialistickou politiku „zaopatřovacího státu“. Často se proto formovaly vlády z tzv. velkých koalic. Setrvačností to vlastně směřovalo ke schématu, kterým byla naše nechvalně známá národně-frontovní vláda.

K výraznému zrychlení tohoto posunu došlo v polovině osmdesátých let, když se evropští socialisté a komunisté promyšleně otočili na obrtlíku ve svém předtím ostře odmítavém postoji k EU. Ihned také dostali pro usilování o společný „evropský dům“ podporu Gorbačova, který tak rozšířil „třetí cestu“ i pro účast post-sovětského komunismu. Zákulisí onoho obratu fakticky zdokumentoval disident Vladimír Bukovskij. A zřejmě hlavně za to byl nedávno zavlečen v domovském Cambridge do skandalizačního soudního procesu.

Vybujení nadvlády establishmentu

Nová „hybridní“ politická elita se od samého počátku velmi těsně propojovala s masmédii, která pro ni úpravou vydávaných informací vyráběla soustavný souhlas veřejnosti, resp. jeho zdání. Pro demokracii je však takové spojení smrtelnou nemocí. Vede to například až k tomu, že před druhou prezidentskou volbou Obamy vydal jen na umlčení jednoho kritického komentátora, Glenn Becka z FoxNews, finanční magnát George Soros milióny dolarů – a v této současné demokracii uspěl, ačkoli šlo o historicky nejsledovanější pořady. A takových případů kariér, zničených nynějším „liberálním fašismem“, je víc. Jen nemusí odejít až do kotelny, jako tomu bývalo u nás.

V poslední době to již dokonce vypadá tak, že oficiální média přebírají politickou iniciativu a vyzývají politiky, aby dělali konkrétní kroky dle jejich přestav. Takto aktivisticky kdysi u nás působilo komunistické Rudé právo. Velmi zřetelné je to právě v dnešních USA. Například největší noviny New York Times uveřejnily rozsáhlý článek oslavující komunismus a jakoby synchronizovaně s tím byl v nejlevicovějším státě Kalifornia vznesen návrh na zrušení letitého federálního zákazu zaměstnat ve státních orgánech komunisty. Jeho schválení zabránil na poslední chvíli jen velký odpor legálních vietnamských imigrantů, kteří příliš dobře vědí, co to doopravdy znamená. Komunisté se však samozřejmě skrývají i pod jinými názvy.

Blok mocenského establishmentu doplnily ještě špičky státních zaměstnanců, zejména ze soudnictví, bezpečnosti, tajných služeb nebo finančních úřadů. My jsme tomu u nás říkávali nomenklatura. K takto nově vytvářeným mocenským centrům se pochopitelně od samého začátku těsně vinuly a naskrz je prolínaly průmyslové a finanční korporace, toužící po slastném ráji monopolu, slibovaném socialismem. Nověji pak zejména giganti IT, komunikací i popkultury, kteří ovlivňují širokou veřejnost. Jsou tedy schopni omezovat pochybnosti o demokratičnosti tohoto procesu nebo i provádět další potřebné manipulace veřejného mínění pro souhlas s režimem. Například firma Microsoft, opěvující všelék socialismu, anebo Google či Facebook, zavádějící kontrolu a cenzuru internetu. Podobně jako východní oligarchové si někteří z nich pořizují svůj vlastní mediální „atomový kufřík“. Druhý největší boháč planety, Jeff Bezos, majitel e-shopu Amazon, tak učinil ze svých novin Washington Post nejzavilejší proti-trumpovskou hlásnou troubu. A vida – z ní se u nás nejčastěji cituje!

Důsledkem toho všeho je, že centrum moci ve Washingtonu nezávisí výlučně na demokratických volbách, ale čím dál víc na nepřehledném vlivu zájmových skupin a jejich financování volebních kampaní pro jednotlivé zákonodárce. Kdysi byl krví kapitalismu kapitál, ale po transfúzi socialismem je dnes krví všeho konání korupce. A tím nejlukrativnějším ze všech byznysů se stalo vykrádání přebujelých státních rozpočtů. Čerstvě to seznává prezident Donald Trump, když není schopen protlačit kongresem svou změnu rozpočtu nebo odvolání špatné dohody s Íránem, ačkoli mají republikáni v obou komorách většinu. Výmluvná ukázka toho, jak může být demokratický systém většinově zkorumpovaný a téměř nefunkční. Stvrzenka je podepsána právě socialisty.

Podobným postupným způsobem byly všechny rozvinuté země světa dobyty státními režimy víceméně stejného „sametového“ socialismu. I ty, které již předtím prošly tragickou zkušeností s odvrácením násilného socialistického převratu, jako se tomu stalo například dříve ve Španělsku a později v Chile. A byly také přidušeny i ty postkomunistické země, kdekoli na světě, v nichž obyvatelstvo nadšeně očekávalo nový vzlet svobody. Jedna naše přední politička se kdysi v tisku výstižně uřekla, že nyní v parlamentu existuje skupina složená z příslušníků různých stran, tedy jakási další strana, která prý de-facto vše řídí. Kdopak asi tu skupinu vlády jedné strany tvořil? Druhotné strkanice mezi partami této „ctihodné společnosti“ o lepší kořist, vydávané navenek za demokratickou soutěž, patří jen ke koloritu nové doby. Varování minulosti bylo prostě marné všude ve světě.

V závěru století, v němž již socialisté zřetelně dosahovali nadvlády nad společností Západu, začali mohutně prosazovat globalizaci, coby podmínku své trvalé udržitelnosti. Především chtěli definitivně strhnout na „třetí cestu“ Ameriku.

Kdo jde pořád doprava, přijde nalevo… (Pepa Nos)

Důležitým nástrojem propagandy socialistů se stal i zaváděný politický jazyk. Využili například pokřiveného nálepkování z oněch historických konkurenčních bojů na počátku minulého století mezi relativně „pravějšími“ fašisty, „středovými“ sociálními demokraty a „levějšími“ komunisty, byť to tehdy byl všechno jeden antikapitalistický levicový klan, jen se soupeřícími vůdci rodin. Záměrně pak zastírali přítomnost socialistické věrouky v předchozím fašismu a nacismu. Naopak označovali vojenské režimy, ustavené před válkou v evropských zemích po porážkách ozbrojených komunistických revolt, za fašistické. Ačkoli ty se naopak většinou hlásily k tradičnímu monarchismu a s fašismem měly styčné body pouze v autoritativní vládě a v nacionalismu. Avšak jejich okázale přehnaný nacionalismus, podbízivý tehdejšímu kolektivistickému duchu doby, se stal hlavním znakem pro jejich pojmenování. Ve směru tohoto pojmového posunu byl potom dále termín fašismus propagandisticky ztotožňován s pravicí a dokonce i s konzervatismem. Dnes už je toto zjednodušení bráno za svaté. Některé politické teorie ovšem upozorňují, že na kruhovém grafu politického spektra stalinismus s hitlerismem sousedí.

Nakonec bylo v hromadných médiích prosazováno, že vše ideově politicky napravo má být odvrženo do jednoho pomyslného extrémistického pekla a zatlačeno téměř mimo politické spektrum, současně se zakrýváním existence a vlivu extrémní levice. Takže v praxi se spolupracovalo s komunisty a byl jim otevírán výhodně volný přístup do mocenských pozic, a to jak ve strukturách EU, tak v demokratické straně USA. Například mezi 541 členy amerického Kongresu je údajně nejméně 80 z nich otevřeně sympatizujících s komunistickou stranou. Při bližším pohledu je to ve strukturách EU podobné. Hlavním heslem se tak stalo, že již prý není levé a pravé politiky. Stejně jako kdysi za biblického proroka Jonáše ve městě Ninive. Jen si vzpomeňme, jak po listopadu tu samou floskuli slavnostně vytrubovali naši socialisté!

Zarážející je proto nová potřeba ono zamlžované kruhové sousedství prolínajících se extrémů nacionálně socialistických diktatur a internacionálně socialistických totalit opět oživit. Děje se to prostřednictvím rafinovaného putinovského ideologa Alexandra Dugina – jeho vzýváním nového pojmu nacionálního bolševismu. Internacionální socialismus tím znova otevírá svou náruč pro čerstvé příznivce nacionálního socialismu, v předvídaném pohybu politického kyvadla doprava. Tato nedávno zahájená propaganda je signálem, že Kreml se přizpůsobuje geopolitické proměně okolností!

Škraboška padá

Od začátku nového století vzrostly totiž příznaky vážných problémů převládajícího socialistického systému ve všech, a to i skandinávských zemích. Například ve Švédsku odsunuli před pár lety vládnoucí socialisté konání dalších voleb, když pocítili ohrožení své nadvlády. Doposud poklidný projekt graduálního socialismu byl zasažen bumerangovým efektem svých hlavních prosazovaných záměrů. Jednak zvnějšku, nárůstem islámského terorismu po otevření stavidel multikulturalismu a také zevnitř, hlubokým hospodářským útlumem po zaškrcení kapitalismu. Z odstupu času není ani jeden z těchto krizových vlivů překvapivý – naopak, jejich nárůst byl předvídatelný. Zato protiopatření byla s podivem více než jen chabá. I zahraniční vojenské akce byly nedomyšlené a nedokončené. Uvědomme si ale, že důsledkem těchto vlivů bylo hlavně skokové omezování občanských a ekonomických svobod veřejnosti v domácích zemích.

Nejvíce postižená střední vrstva společnosti začala konečně na tato ohrožení reagovat a dala svůj neklid najevo podporou spontánně zakládaných politických skupin, jako například TeaParty v USA. Ovšem vládnoucí politická třída, pod dojmem dosavadních snadných úspěchů nadvlády, v odpověď jen „přitlačila na pilu“. Vystupňovala nátlak na vymáhání politické korektnosti až k hranici omezení svobody slova, spolu se zvýšením sociálně inženýrského tlaku pro rychlejší vytváření podpůrné voličské podtřídy z přicházející „vítané“ ilegální imigrace.

Tím vším se ale ještě více vyhrocoval odpor části veřejnosti. Nečekaně strmě se vyhranily nové strany jako UKIP ve Spojeném království či Národní fronta ve Francii i jinde. Byly sice establishmentem dočasně potlačeny, ale jen s nejvyšším propagandistickým úsilím a vyčerpáním. V posledku je tak symbolem toho všeho překvapivá výhra protisystémového Donalda Trumpa v USA. Prokázal, že ještě lze narůstající mocenský kartel porazit demokraticky.

A v odezvě se pak projevilo hromadné hroucení a přeskupování nedávno tak mocného politického „středu“. Sesypala se strana labouristů v Británii, prakticky se rozpadli vládnoucí socialisté ve Francii a také v dalších zemích. Ve Spojených státech ztratila demokratická strana na 1200 zákonodárných míst. Všude se přitom jako na povel vyhraňují ještě před chvílí tlumené levicové krajnosti – prudký nárůst členství ve stranách komunistů v USA; trockista Corbyn převzal padlé labouristy ve Spojeném království a má nárůst nových členů; nedávno vystartoval stejný typ Mélenchon ve Francii. Také v jiných zemích jsou tyto trendy zřetelné. Je to náhoda? Je vysvětlením příručkově nabízený samovývoj společnosti v jakési spirále? Anebo je to snad koordinované? Je normální, že levicové organizace Antifa obdobně násilně útočí na demokracii v kalifornském Berkeley, v brazilském Rio de Janeiru i u nás a v mnoha dalších zemích?

Socialisté již, zdá se, v důsledku současných neúspěchů měkké „třetí cesty“ revoluce, přeskupují své šiky k tvrdší formě boje o upevnění náhle se vysmekávající moci. Třeba k té tradiční taktice, jak je to tak v přírodě obvyklé – sáhnout v případě nečekané situace ke starým instinktům – což u socialistů znamená vyhrocení do otevřené revoluce. Ta už možná propuká, soudě podle dennodenních hysterických akcí oficiálních médií proti prezidentu Trumpovi v USA. Novinářská štvanice bez důkazů, jednostranně založená jen na domněnkách, drbech a pomluvách – to je to hlavní znamení post-faktické doby. Dnešní falešná role masmédií, v demokracii klíčových, byla bez pochyb obnažena a je potřeba si to uvědomit.