Omluvy a vyznávání

Napsal Dan Drápal

 Proti tobě samému jsem zhřešil,

spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.

Žalm 51:6

Nedávno jsem zveřejnil recenzi pozoruhodné knihy Douglase Murraye Podivná smrt Evropy a zmínil jsem v ní, že jednou z nejpozoruhodnějších kapitol je ta, která je nazvána „Tyranie viny“.

Murray v ní upozorňuje, že představitelé současné euroatlantické civilizace se v poslední době stále častěji omlouvají za zločiny spáchané v minulosti, takže dochází k přehodnocení celých dějin této civilizace. Součástí tohoto přehodnocování je současné obrazoborectví ve Spojených státech, které postihuje především představitele Jihu z doby občanské války Severu proti Jihu, ale které může zanedlouho postihnout i samotného objevitele Ameriky Kryštofa Kolumba.

Sám jsem se spolu s několika svými druhy v osmdesátých letech věnoval vyznávání hříchů, kterých se Češi dopustili na Němcích během odsunu v poválečných letech. Modlili jsme se na vyvýšených místech – na Sněžce, na Klínovci, na Pradědu, ale i jinde, prosili jsme Boha za odpuštění a za odstranění kletby, která spočívala na Sudetech a projevovala se především ateismem, alkoholismem, rozpadem rodin a dalšími negativními společenskými jevy.

A když k tomu byla příležitost, omlouval jsem se i konkrétním Němcům, které jsem potkal. Většinou tím byli velice překvapeni.

Toto počínání vycházelo ze stejného ducha, v jakém je psána 9. kapitola knihy Daniel. Daniel v ní vyznává hříchy Izraele proti Bohu, ačkoli on sám tyto hříchy nepáchal. Až později ke mně dorazilo učení o zástupném vyznávání hříchů.

Zástupné vyznávání národních (nebo, chcete-li, kolektivních) hříchů do určité míry souvisí s problémem různých hříchů a spoutaností, které se táhnou několika generacemi konkrétních rodin. (Napsal jsem o tom studii „Rodinné problémy ve světle praotců“, která vyjde v 3. díle Biblických studií a bude k dispozici – předpokládám – do Vánoc.) I tam někdy vyznáváme hříchy svých předků, včetně hříchů, jichž jsme se my sami nedopustili.

V obou případech – tedy ať už jde o jednotlivé rodiny či o celý národ (nebo jinou významnou skupinu) je nutno rozlišovat mezi osobní vinou a mezi vinou, kterou spáchali naši předkové. Bůh na rozdíl od postmoderní ideologie kolektivní vinu uznává, protože nás nestvořil jako zcela izolovaná individua, která nejsou součástí žádného vyššího celku (tj. především rodiny nebo národa). Nicméně podle biblického pohledu se jednotlivec v takových vyšších celcích nerozplývá.

U každého hříchu je třeba si uvědomit, že jde především o hřích proti Bohu. Odtud motto v úvodu tohoto článku. Jsou to slova krále Davida, který se prohřešil proti Batšebě, s níž zcizoložil, proti jejímu manželu Urijášovi, kterého nechal zabít, a konec konců proti celému Izraeli, kterému dal otřesný příklad. Pokud říká „proti Tobě (Bohu) samému jsem zhřešil“, pak nejde o nějaký alibismus. Přesahuje možnosti tohoto článku vysvětlit, že každý hřích je primárně hříchem vůči Bohu a až sekundárně proti lidem, a dokonce i proti sobě samotnému.

Je velmi důležité to pochopit. Když jsme vyznávali hříchy spáchané českým národem na Němcích a když na to někde přišla řeč, často jsme se setkali se zlobnou reakcí především u nevěřících, ale mnohdy i u křesťanů. Jak můžeme vyznávat hříchy na Němcích a omlouvat se jim, když jejich provinění bylo mnohem závažnější než naše, a oni si vlastně začali!? (Ta druhá věc je hodně sporná, protože vztahy Čechů a Němců byly tu napjaté, tu mírnější po celá staletí.) Pokud člověk nevěří v Boha, má tendenci řešit otázku, kdo si začal, kdo za to může, případně kdo za to může víc. Pokud člověk zná Boha, tak si uvědomuje (nebo by si uvědomovat měl), že mezi námi a Bohem neleží hřích Němců, ale náš vlastní. (Podobně to platí na individuální rovině, třeba v manželství.) Čí vina je větší, vůbec nemusím řešit. Pokud stojím před Bohem, pak otázka zní, zda jsem se něčím provinil já. Hříchy Němců jsou jejich problém, to je jejich příběh. Pokud jsem tedy vyznával hříchy našeho národa, pak proto, aby náš národ byl požehnán, nikoli proto, že bych si myslel, že naše hříchy jsou nebo byly závažnější než hříchy Němců.

Pokud jde o ty omluvy (což je něco odlišného od vyznávání; na to bychom neměli zapomínat), pak podle mě měly smysl, právě pokud byly určeny té generaci, která vyhnání zažila. Nyní, o téměř čtyřicet let později, je už situace jiná. Nemá smysl, aby se německá mládež omlouvala české a naopak. Omlouvali by se ti, kteří nic nespáchali, těm, na nichž nebylo nic spácháno. A další generace už mohou mluvit o těchto hrozných událostech války a poválečného období jen jako o historii. Když jsem se omlouval Němcům, kteří se přijeli podívat na místa, kde se narodili (v Jeseníkách, kde máme chalupu), mělo to nějaký smysl, protože tito lidé byli v celé věci emocionálně angažováni. Pokud měli s sebou vnoučata, bylo zpravidla zřejmé, že tito mladí lidé už to prožívají úplně jinak.

Křesťan, který věří Božímu slovu, věří, že Bůh nám vyznané hříchy skutečně odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti (viz 1. Janův 1:9). A Bůh odpouští dokonale: „Jejich hříchy a nepravosti už nebudu připomínat“ (srov. Hebrejům 10:17). Domnívám se, že vyznávání hříchů na Němcích duchovně skončilo při velkém shromáždění na Radobýlu (bylo to tuším v létě 1993). Od té doby byla s Německem uzavřena řada smluv a přestože se řada českých politiků stále snaží hrát „německou kartou“, působí to po oněch letech varování už spíše komicky.

Jistě máte podobně jako já pocit, že ve snaze dosáhnout Božího požehnání pro český národ obecně a pro Sudety zvlášť o něco šlo. Mám ale dost divné pocity z vyznávání vin spáchaných třeba někdy ve 14. století. Je to v podstatě velmi laciné – zdánlivě tím nic moc neriskujeme a někomu to může dokonce poskytnout jakýsi pocit morální nadřazenosti.

Pamatujme ale na to, že ti, kdo podlehli postmoderní ideologii, v Boha nevěří, a tudíž nevěří ani v Boží odpuštění. Douglas Murray není křesťan a některým věcem patrně ani nerozumí, ale všímá si toho, že postmoderní ideologie uvrhuje člověka do tyranie viny, která nemá konce a bude tedy zřejmě trvat věčně. Bílý muž se musí věčně omlouvat Afroameričanům a potomkům původních obyvatel. Nu, křesťana to těžko překvapí. Není-li možné smíření s Bohem, není možné ani smíření mezi lidmi. Proto vidíme i ve Spojených státech, že ústup od křesťanství vede k nárůstu rasového napětí. A dle mého názoru jen návrat ke zdravému křesťanství povede k správnému porozumění tomu, co je to vyznávání individuálních a kolektivních hříchů, a ke smysluplným omluvám. Postmoderní omlouvání má ostatně své kořeny v křesťanství, jakkoli o tom současní ideologové nechtějí ani slyšet. Jak říkal Gilbert Keith Chesterton, současnost pěstuje řadu křesťanských ctností, které se ale utrhly z řetězu a někdy se obracejí ve svůj pravý opak.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.