Volby 2017: „úspěšné“ završení modernisace komunismu II.

Napsal Čestmír Hofhanzl

První část.

Sametová revoluce

Měl jsem příležitost poznat velkou část disentu. Nebyl jsem schopen se s těmi lidmi více sblížit. Považoval jsem komunismus za zlo, které musí být odstraněno a v disentu bylo málo lidí, kteří se komunismu a jeho způsobům postavili proto, že to byl systém nemravný.

Státní bezpečnost si za léta sledování vytypovala Václava Havla jako vhodnou osobu, jako symbol Sametové revoluce. Bylo to svou podstatou levicový intelektuál a mluvit o etice a morálce, ač se kolem něj děly zcela jiné věci, mu nevadilo. Posloužil k tomu, že pojmy, o kterých mluvil, ztratily význam. Člověk slyšel mluvit presidenta země ve vznešených pojmech a kolem sebe viděl něco zcela jiného. Doba Václava Havla ve veřejné funkci byla přípravou na nejdůležitější část Sametové revoluce, na éru výkonného políra Sametu Václava Klause. Nikdy jsem nebyl schopen pohlížet na věci, které se kolem děly, z hlediska jejich absurdity. Na to byly příliš skutečné a zločinné. Vybrat autora absurdních dramat za představitele změny v takové dějinné situaci považuji jen za úmyslné padoušství.

To, co jsem jako účastník té politické hry o budoucnost celé naší země viděl, můj skeptický pohled nemilosrdně potvrdilo. Václav Havel byl použit k diskreditaci nejdůležitějších pojmů mezilidksé komunikace a vzájemnosti, které bylo naopak nezbytné rehabilitovat – jejich skutečný obsah jim navrátit a začít jej reflektovat, zejména v politické a společenské praxi. Václavem Havlem začalo „absurdní drama“, které vyvrcholí v těchto volbách s favoritem Andrejem Babišem, celoživotním agentem Sovětské tajné služby. Zdá se, že velká část obyvatelstva, „voličů“, nic nechápe. Tak jsme otupěli, že část z nás vítá naše ponížení.

Devadesátky

Od počátku „Pravdy a Lásky“ byla „pluralitní“ politická scéna nastavena tak, že „jich“ bylo ve sněmovna víc. Komunisté jediní ovládali parlamentní procedury (často tak podceňované až přehlížené...) a dokázali zablokovat jednání, která se vyvíjela proti nim, často s odkazem – věcně absurdním – na nedemokratický postup. V části Občanského fóra, mezi lidovci a moravisty, bylo zpočátku dost poslanců, kteří hlasovali na straně komunistů. První privatizační zákony prohlasovala většina tvořená poslanci ODS a komunisty. Z křídla komunistů patřící do skupiny Jaroslava Ortmana se rekrutovali největší privatisátoři. Projednávaly se věci předem dohodnuté v zákulisí, kde byly vytvořeny i celé strany a ustaveno jejich politické vedení. Noví lidé, kteří se do politiky dostali volbou, neměli v tom počátku šanci se prosadit. Navzájem se neznali a neovládali politické řemeslo.

K prvnímu vážnému narušení dohodnuté technologie došlo v prosinci 1990, kdy si předsednictvo České národní rady rozdělilo vánoční odměny. Krizi, která z toho vzešla, využil vznikající Klub pravicových poslanců, z nějž se následovně vytvořily strany ODA a ODS. Žádali jsme tehdy nové volby předsednictva České národní rady a tato politická krize na čas přerušila vývoj, který byl nastaven původnimi dohodami mezi komunistickou stranou a vedením disentu. Na asi rok a půl získali noví lidé v politice významnější vliv na politiku a tvorbu zákonů. Díky tomu byla napsána a prosazena Ústava České republiky, v ní prosazen dvoukomorový Parlament i Ústavní soud s jeho pravomocemi.

Rozpadem Občanského fóra a vznikem politických stran byl předznamenán další vývoj. V podstatě šlo o návrat k původnímu směřování. Tento nastálý vývoj dokládá, kdo českou popřevratovou politiku ovládá a kam ji směřuje. Nejsilnější stranou se stala Občanská demokratická strana, do jejíhož čela byl vložen Václav Klaus, dlouhodobě připravovaný na použití a uplatnění v „postkomunistické“ politice. Ukazuje na to jeho minulost a i vazba na tajnou službu. Václav Klaus s Josefem Zielincem přetvořili ODS v použitelný nástroj „postkomunistické“ politiky. Spoluúčastí v privatisaci a podílem na jejích způsobech byla ODS do budoucna diskreditována.

Opoziční smlouva

Jednovaječné dvojče Václava Klause Miloš Zeman byl nejdříve vložen do Občanského hnutí, ze kterého původně chtěli tvůrci revoluce „Pravdy a Lásky“ vytvořit druhou, jako levicovou stranu fiktivního politického spektra. Po propadu Občanského hnuti ve volbách v roce 1992, ve kterých si voliči ještě skutečně vybírali, neboť tyto netrpěly řadou budoucích manipulací (např. formou sebenaplňujících se předvolebních průzkumů...), nebo jimi netrpěly v takové míře, byl Miloš Zeman přesunut do Sociální demokracie, se kterou v původní koncepci organisátoři sametové politiky nepočítali. Je to možné opět dokladovat, např. na tom, že Ruda Battěk, autentický sociální demokrat, neměl šanci se prosadit. Milošem Zemanem vedená „sociální demokracie“ se však stala alternativou ODS. Stala se representantem těch, kdo přišli k lizu pozdě – v tom byl sociální motiv členů a sympatisantů tohoto politického subjektu autentický. Jiný politický a etický rozdíl mezi ODS a Zemanovou ČSSD není. Snad až na to, že ČSSD má ve svém členstvu mnohem více členů původní komunistické strany, než ODS.

Neúspěch pokusu o prohlasování zákona o většinovém volebním systému, který byl zablokován Ústavním soudem a Senátem, měl za následek další vývoj technologie sametové politiky. Tvůrci této postkomunistické politiky v zákulisí si přestali hrát na dodržování demokratických pravidel. V nové versi začali prosazovat do důležitých úřadů a institucí své zaúkolované kandidáty. Tak se stal presidentem Václav Klaus a předsedou Ústavního soudu Pavel Rychetský – jeden z otců kontinuity právního řádu s předlistopadovým režimem. Pokračoval úpadek ODS završený aférou rozvodu Petra Nečase a jeho vztahem se sekretářkou Nagyovou. V sametové politice se mocensky použije cokoli. Petr Nečas byl od počátku do politiky nasazen jako talent pro příští vysoké politické funkce, použitelný, využitelný a později snadno odstranitelný – jeho otec byl vojenským kontrarozvědčíkem.

Přímá volba presidenta...

...byla prosazena jen proto, že v té době bylo jasné, že při volbě nepřímé nemá po Václavu Klausovi šanci projít do presidentské funkce Miloš Zeman. Kdo v politice byl a vnitřní poměry znal, tomu bylo jasné, že přístím „plánovaným“ presidentem bude právě on, uložený v inkubátoru na Vysočině. Parlament, přestože jeho aktuální složení není žádným výkvětem osobností, má určitou individuální kvalitu. Miloš Zeman by jeho výběrem do funkce presidenta neprošel. Odhlasování zákona je dokladem rozkladu a degenerace ODS – zákon prošel i hlasy jejích poslanců. Obyvatelstvo zpracované a předpřipravené čtyřiceti léty komunismu a následujícími dvaceti roky „Pravdy a Lásky“ již nemá ponětí o tom, co se v jeho zemi děje. Volba byla zákonem o přímé volbě uložena do hlubokého bezvědomí.

V situaci, kdy Bůh již není, mravnost se stala neznámým pojmem, mravní elita zmizela, nemá obyvatelstvo žádný příklad mravního chápání a pojetí světa. Obecné chápání, co je a morální, vymizelo a již se tak nelze dovolávat obecného citu, který byl dlouho dostatečně spolehlivým indikátorem toho, co je správné. Přes média je dnes možno do hluboké studnice všeobecného bezvědomí nalít jakoukoli směs demagogických jedů.

Sklizeň

Česká společnost nemá elitu, která by jí dávala příklad. Ani již žádnou skutečnou elitu mít nechce – jiné chování a jednání ji ve velké většině uráží. Na dnešním hlubokém propadu se velmi podíli demagogie „Pravdy a Lásky“, která rozklad morálních hodnot dovedla téměř k dokonalosti.

Když se v zemi stane kandidátem na vítěze voleb Andrej Babiš, nelze to jinak komentovat. Andrej Babiš se stal v českých poměrech representantem „siloviků“, kteří do veřejného prostoru vstoupili z tajných služeb. Representantem „siloviků“ v ruských poměrech je Vladimir Putin. Kdo četl Bratry Karamazovy, zná typ člověka, kterého Dostojevský před již více než sto roky popsal v postavě kuchaře Smerďakova.

Dnešní „silovici“ slibují rázná řešení. K tomuto pojetí jsme došli přes „Lidská práva“ a „Pravdu a Lásku“, která zvítězí nad lží a nenávistí. Společenský, politický, lidský prostor se naplnil lží a podvodem a my jsme si na to zvykli.

Na počátku „Pravdy a Lásky“, na kterou jsem nevěřil, jsem se na sněmovnu snažil apelovat, abychom hledali pravdu a porozumění. Smáli se mi. Ptali se řečnicky „co je to pravda?“ a odpovídali si, že každý má tu svoji. Byly to pro mě užitečné roky. Pochopil jsem, co se s mou zemí a s myšlením lidí stalo. Většina nevěří ničemu a totéž předpokládá u ostatních, vždyť celý jejich život byl sledem klamu a podvodu. Ti nejotrlejší jsou pak schopni a ochotni uvěřit jen totálním lhářům. Po sto letech od slavné Říjnové revoluce, která byla v listopadu, jsme v roce 2017 dospěli k ideálnímu stavu: „občan“ již nerozeznává podstatné od nepodstatného, ctnost od neřesti, krásu od ošklivosti, spravedlnost od bezpráví, pravdu od omylu a lži. Důvěřuje tomu, co na něj vytéká z obrazovek...

Autor byl v 90. letech poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (ODA), dnes členem Předsednictva Konzervativní strany. Mezititulky redakční.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.